.:: Neviditelný čert ::.

Rusové a Američani

rubrika: Pel-mel

Po povznášející sobotní meditaci se nyní můžeme chutě vrhnout na další experimentování se způsoby, kterak se efektivně dopídit svého bezbřehého neštěstí. Dneska dokončíme vykolíkování území, kterému vládne stav, kdy pravá ruka neví, co dělá levá, a příště probereme, jak tohoto stavu efektivně dosáhnout:

Lucifer

Můžete namítnout, že se přece nikdo nebude chovat tak absurdně jako muž z oné historky se ztraceným klíčem v předchozím pojednání Čtyři hry s minulostí. Chová se však absurdně? Ví moc dobře, že to, co hledá, není tam, kde to hledá. Vždyť to řekne i policajtovi. Připusťme, že má i kus pravdy, že je mnohem těžší pátrat po něčem ve tmě (minulosti) než za umělého osvětlení (v přítomnosti); v celé anekdotě taky o nic jiného nejde.

Cha - a co myslíte: proč je ten muž zrovna opilý? Inu proto, že tím získává na důvěryhodnosti pointa; s mužem není něco v pořádku, něco ví, a přece to neví.

Podívejme se pozorněji na toto "něco". Antropoložka Margaret Meadová se prý žertem ptávala, jaký je rozdíl mezi Rusem a Američanem. Její odpověď byla: Američan, když se má vyhnout nepříjemné společenské povinnosti, věrohodně předstírá bolest hlavy, zatímco Rusa hlava skutečně rozbolí. Ex oriente lux, zase jednou si musíme přiznat, že ruské řešení je nesrovnatelně lepší a elegantnější. Američan sice dosáhne svého, ale ví, že švindluje. Rus se naopak netrápí nějakými výčitkami svědomí. Kdykoli je třeba, přivolá si perfektní omluvu, ani neví jak, natož aby si za ní sám mohl. Jeho pravá ruka neví, co dělá levá.

Každá generace má v tomto směru své odborníky, kteří jsou většinou na veřejnosti neznámí, jejich vliv je však značný. Ti, kterým nebylo shůry dáno, vzhlíželi v polovině 70. let minulého století s obdivem ke dvěma mužům, o jejichž nadání si můžeme krátce pohovořit.

Prvním byl jistý Bobby Joe Keesee, který si měl jít do vězení odpykat dvacetiletý trest za únos a vraždu amerického vicekonzula v mexickém Hermosillu. Když se ho před vynesením rozsudku zeptali, co by chtěl říci na svou obhajobu, odpověděl:

There is nothing more I could say. I got involved in something I realize was wrong.

To, jak se elegantně distancoval od činu, může stěží vyjádřit překlad. První věta se dá přeložit "Nemám, co bych k tomu dodal", ale s druhou to není tak jednoduché. Slova "I got involved" mohou stejně tak dobře vyjadřovat neúmyslné spáchání jako záměr: přeloženo pak buď "Byl jsem zapleten do..." nebo "Zapletl jsem se do...". V obou případech následuje obrat "I realize", tedy přítomný čas: "(Teď) vím, že to nebylo správné". Jinými slovy: Když se činu dopouštěl, nebylo mu tohle jasné.

Nebylo by na tom nic zvláštního, kdybychom se dál nedozvěděli, že Keesee v roce 1962 dezertoval z armády Spojených států a v ukradeném letadle přeletěl na Kubu. Po návratu do USA byl odsouzen ke dvěma letům vězení, ačkoli tvrdil, že byl agentem CIA. V roce 1970 se mu podařilo octnout ve skupině rukojmích, které zadržovala guerilla Palestinců v Ammánu, aby se k všeobecnému úžasu o tři roky později objevil mezi americkými válečnými zajatci propuštěnými severovietnamskými vojáky. V tisku měl přezdívku "smolař".

Ne snad do tak dobrodružných, ale na druhou stranu o to častěji se do potíží dokázal dostat Mike Maryn, pro změnu nazvaný "náměsíčník". Podle černé kroniky z 28.7.1977 byl k onomu datu třiaosmdesátkrát přepaden a oloupen a čtyřikrát mu ukradli auto. A to není ani zlatníkem ani nenosí tržbu do banky! Přepaden byl malými kluky, výrostky, dospělými a už vícekrát ženatými. Sám si neuměl vysvětlit, jak k "tomu" přišel, a ani policie nepodala lepší vysvětlení, než že měl Maryn zvláštní čich na to, být "v nejnevhodnější dobu tam, kde je to zrovna nejméně vhod".

To je pěkné, řeknete si, ale zatím pořád nevíme, jak se to dělá. Chvíli strpení.

Zdroj: Paul Watzlawick, Úvod do neštěstí