.:: Neviditelný čert ::.

Alef

rubrika: Pel-mel

Včera byl slunovrat a zítra bude Štědrý den. Rozhodl jsem se tudíž dnešní pátek proměnit v tajuplné rozjímání.

Lucifer

Ó Bože, mohl bych být uzavřen ve skořápce a cítil bych se králem nekonečného prostoru... (Hamlet).

Za tímto účelem jsem zkombinoval dvě knížky. První z nich, Od mysli k hmotě: Nová alchymie vědy a ducha od Freda Alana Wolfa, zde už byla zmíněna, druhá se jmenuje Alef a napsal ji jeden z největších spisovatelů latinskoamerického kontinentu Jorge Luis Borges. Spojuje je první písmeno hebrejské abecedy Alef (א). V prvním případě je názvem první kapitoly, ve druhém se tak jmenuje poslední povídka a celá kniha. Nejdříve pár poznámek od Freda Alana Wolfa:

Alef představuje nejvyšší formu energie - jemnou živou, ale samu o sobě v nám známem časoprostoru neexistující, protože je imaginární. Jedná se o všudypřítomnou prvotní energii; vše, co známe, je Alef. Alef nelze definovat, vymyká se jakýmkoli definicím i vymezením. Pohybuje se nekonečnou rychlostí, a uniká tak času. Je to prvotní vědomí, jež o své existenci nemá tušení. V časovém kontextu má výbušné a přerušující účinky.

Hlavní myšlenka nové alchymie spočívá v principu jednoty: v nemožnosti oddělovat jednotlivé věci. Pokud to vezmeme doslova, dojdeme k závěru, že zdání, že nebe je odděleno od země, duše od těla, svobodná vůle od předurčení nebo život od smrti, není primární skutečností, tak jak jí vlastně není ani jakákoli dualita nebo jakékoli protiklady, jež se vyznačují vnějším a vnitřním, ale ani jakákoli hranice, národ, ostrov, membrána, rozlišení nebo cokoli jiného.

Přesto se neustále podvědomě snažíme toto tajemství ponechat pohřbené hluboko v sobě. Nemoudře se snažíme zachovávat status quo. Jinými slovy volíme život v iluzi, že vše je takové, jak to vnímáme. Snaha o útěk před svou vlastní podstatou - to je základní pravda, nejhlubší tajemství existence vesmíru. Je to kouzlo, kterým se nás Bůh snaží ošálit. Existence tohoto kouzla je možná, protože jsme se mu rozhodli uvěřit. Pokud se nám na minutu, sekundu nebo jedinou milisekundu podaří přestat kouzlu věřit a svou nevíru si plně uvědomíme, podstatu kouzla prohlédneme.

A jak to viděl Jorge Luis Borges?

Jistý Carlos Argentino mu řekl, že v jednom koutě ve sklepě jeho domu je Alef. Alef je prý bod v prostoru zahrnující všechny ostatní body. Slovo dalo slovo a Carlos Argentino do toho sklepa Borgese zavedl, ukázal mu, kde se má uložit, na kterém schodě to má pozorovat a pečlivě nad ním uzavřel poklop. Borges, přestože po chvíli zpozoroval škvíru, měl dojem, že se octl v naprosté tmě. Propadl panice, že se stal obětí blázna, který ho chce za živa pohřbít v podzemí. Zavřel oči, otevřel oči. A v tu chvíli uviděl Alef:

Ve spodní části schodu jsem uviděl malou duhovou kouli, vydávající skoro nesnesitelný žár. Zprvu jsem myslel, že se otáčí. Potom jsem pochopil, že ten pohyb je klam vyvolaný závratnou podívanou uvnitř koule. Alef měl průměr asi dva nebo tři centimetry, ale obsahoval celý, nezmenšený kosmický prostor. Každá věc (například zrcadlo) byla zároveň nekonečný počet věcí, protože jsem ji zřetelně viděl ze všech vesmírných zorných úhlů. Viděl jsem hustě obydlené moře, viděl jsem úsvit i soumrak, viděl jsem lidské zástupy v Americe, viděl jsem stříbřitou pavučinu ve středu černé pyramidy, viděl jsem rozbořené bludiště (byl to Londýn), viděl jsem nekonečné oči, které byly přímo u mne a pátravě se ve mně zhlížely jako v zrcadle, viděl jsem všechna zrcadla na zeměkouli a v žádném jsem se neodrážel, viděl jsem na zadním dvorku v Solerově ulici stejné dlaždice, jaké jsem před třiceti lety uviděl v průjezdu jednoho domu ve Fray Bentos, viděl jsem hrozny, sníh, tabák, rudné žíly, vodní páru, viděl jsem vypouklé rovníkové pouště a na nich každé zrnko písku, viděl jsem v Inverness ženu, na kterou nezapomenu, viděl jsem divokou hřívu vlasů i hrdé tělo, viděl jsem rakovinný nádor na prsu, viděl jsem na cestě kruh vyschlé půdy, kde dřív rostl strom, viděl jsem vilu v Androgué, viděl jsem exemplář prvního anglického překladu Plinia od Philemona Hollanda, viděl jsem zároveň každé jednotlivé písmeno na každé stránce (jako chlapec jsem se divil, jak to, že se v zavřené knize písmena přes noc nesmíchají a nepoztrácejí), viděl jsem současnou noc i den..., viděl jsem jak proudí má tmavá krev, viděl jsem soukolí lásky i obměnu smrti, viděl jsem Alef ze všech stran, viděl jsem v Alefu Zemi a na Zemi opět Alef a v Alefu Zemi, viděl jsem svou tvář a své vnitřnosti, viděl jsem tvou tvář, pocítil jsem závrať a dal se do pláče, protože mé oči spatřily ten tajný a zdánlivý předmět, jehož jména se lidé zmocňují, ale jejž žádný člověk neviděl: nepochopitelný vesmír.

Pocítil jsem nekonečnou úctu, nekonečný soucit.

Tím bych své páteční rozjímání ukončil a s Kyticí Karla Jaromíra Erbena se vydal vstříc Štědrému dni:

"Toč se a vrč, můj kolovrátku,
však jest adventu již nakrátku
a přede dveřmi Štědrý den!"