Neviditelný čert

Předchozí ukázka z knižního rozhovoru Libuše Koubské s Františkem Koukolíkem byla zakončena myšlenkou, že lidé jsou iracionální, hluboce citoví, magicky myslící. Následující rozhovor na to navazuje a zde jsou jeho výňatky - otázky a komentáře Libuše Koubské jsou jako obvykle proloženě:

Lucifer

Ve své eseji Ten náš mozek politický jste napsal, že rozum je jen jednou větví lidství. Tou druhou jsou emoce, city. Dokonce, že náš rozum je našimi emocemi kontrolován, nikoliv naopak. Že tedy spíš než Homo sapiens sapiens jsme Homo emotionalis stupidus. Co je na emocích stupidního?

To, že mohou být vysoce kontraproduktivní. Mohou vést k sebedestrukci, k destrukci skupiny, k destrukci prostředí. Zhruba devět desetin toho, ne-li více, co se v nás děje, jsou nevědomé operace mozku. A ty - kromě jiného - jsou emoční. Prostě ženou nás pohnutky, do kterých nevidíme. Přitom nemám na mysli nic freudovského, ale to, že sebeuvědomování, naše jáství, je luxus. Ještě ke všemu se zdá, že v řadě aspektů jde o iluzi. My si myslíme, že si myslíme nebo, že víme, že se svobodně, volně rozhodujeme... Ale to je opravdu jen čistokrevná iluze. Takzvanému vědomému rozhodnutí našich neuronálních systémů předcházejí nejméně o půl sekundy rozhodnutí nevědomá. Z toho ovšem neplyne, že svobodnou vůli nemáme. Protože rozhodnutí, která jsou dlouhodobá nebo plánovitá, vycházejí z něčeho, čemu se říká paměť pro budoucnost. Perspektivní paměť. Jsme schopni řady operací, ve kterých se snažíme předpovídat budoucnost a chovat se podle toho.

Není to jen lidská vymoženost, zvířata mají tuto schopnost taky. Třeba jeden druh sojek v Americe. Jsou krásné, celé modré. A plánují budoucnost. Dávají pozor, aby jim někdo neukradl jejich kořist a tak si ji rafinovaně schovávají. Předstírají, že si ukládají zásobičku a místo toho tam dávají větvičky a kamínky. Zásobičku potravy přitom mají úplně jinde. Pěkně šidí.

Takže to máme po sojkách?

Máme to od společného vývojového předka. Otázka nezní, zda svobodnou vůli máme nebo nemáme. Otázka zní, kolik jí máme. Do značné míry ji ovlivňují naše emoce. Je to jednoduchý mechanismus, který říká příjemné, nepříjemné, toho se přidrž, tomu se vyhni... Problém je, že jsme-li k něčemu silně vázáni emočně, býváme neoslovitelní kognitivně, to znamená co do poznávacích procesů. Kromě toho emoce jsou zpracovány jinak než neemoční poznávání. Oba tyto systémy se mohou dostat do důkladného sporu. Pak vzniká morální paradox.

Klasické je dilema výhybky:

Trať, která se větví do ypsilonu. Na pravé větvi pracuje jeden dělník, na druhé jich pracuje pět. Řítí se neovladatelná drezína, vaším úkolem je přehodit výhybku před rozvětvením. Většina lidí, kteří to dostanou za úkol, řekne, že je nutno přehodit výhybku tam, kde pracuje jen jeden. Pak vám vědci zadání předělají. Trať už se nerozvětvuje, ale klene se nad ní můstek. Na něm stojí člověk, který se kouká dolů. Opět se řítí drezína, opět na trati za můstkem pracuje pět dělníků. Když toho dotyčného vlastní rukou shodíte dolů, jeho tělo drezínu zastaví. Naprostá většina lidí říká, že by nebyla schopna to udělat. Přestože je výsledek, racionálně viděno, stejný.

Ale někdy se přece jen stane, že zvítězí rozum?

Jen tehdy, máme-li dost času. Tam, kde jednáme okamžitě, převáží emoce. Nastoupí bezprostřední, intuitivní chování. Nepřemýšlíme. Emoce vychrlí okamžitý morální soud, zařídí okamžitý čin. Až posléze strach dovede rozum k tomu, aby tohle apriorní, ať už adekvátní nebo neadekvátní jednání zablokoval.

Když jste řekl, že je vám blízké osvícenství, nebo jak jste to ironicky vyjádřil - osvícenský blud, tak asi právě pro snahu zapojit v druhém plánu rozum?

Ano, tak, aby emotivita byla přinejmenším s rozumem v rovnováze. Jinak by z člověka byla lednička, psychopat, robot, zombie. Jakmile není rovnováha, dějí se hrozné věci. Například v aktu zamilované víry - když čemukoli bezvýhradně věřím a miluji to, což je nebezpečné bez ohledu na typ víry. Spory rozumu se srdcem se táhnou už celou středověkou literaturou. Zajímavé je, že antická tradice kladla vždycky důraz na rozumovou stránku. Antický mudrc byl racionalista aristotelovského, nebo platónského typu. Případně stoik. Afektivita byla vyhrazena básníkům, dětem, otrokům, ženám. Asijská tradice je trochu jiná, tam dbali na větší rovnováhu poznávání a citu. Vynecháme-li klasickou buddhistickou tradici. Ta kladla rozum na první místo, pěstovala určitý druh výcviku na rozpouštění emocí.

Emoce jsou nám tedy velmi nebezpečné.

Jsou, ale zároveň bez nich bychom nebyli lidmi.

Před několika lety jste vydal knížku nazvanou Sociální mozek. Máme v hlavě určité místo, které řídí to, jak se k sobě chováme navzájem?

Mozek je tvořen řadou systémů, mezi nimiž jsou i takové, které speciálně zpracovávají sociální informace. Tomu se metaforicky říká mozek sociální, podobně jako se používá pojem mozek ekonomický, mozek politický. Lidmi jsme právě z toho důvodu, že se nám velmi energicky rozvinul sociální mozek. A ten se rozvíjel úměrně počtu členů skupiny.

Čím větší skupina, tím líp? Mluvil jste přece o edenu, který trval, pokud bylo pohromadě maximálně sto padesát lidí. Pak skončil.

Čím větší skupina, tím je k jejímu zvládnutí nutný větší výpočetní aparát čili některé části mozku. Hypotéza říká, že mozky Homo habilis, člověka zručného, zvládaly kolem pětadvaceti členů, mozky Homo erectus, člověka vzpřímeného, třicet až padesát. Naše mozky zvládnou stovku až sto padesát členů. Jedna z hypotéz polidštění člověka říká, že se to přihodilo z důvodu sociální skupiny, která přibývá početně v historii posledních několika milionů let. Do blízkosti sociálního mozku se dá připojit i vznik jazyka. A také vloha pro kooperaci, pro altruismus.

Dlouho bylo považováno za biologickou záhadu, že se člověk dokáže chovat altruisticky, tedy nezištně, lidumilně. Zdálo se to být v rozporu se základními pravidly evoluce. Pak se ukázalo, že lidský altrusimus je založen na silné reciprocitě, která propojuje odměnu za spolupráci a dodržování norem s trestáním sobců, parazitů a podrazáků. A že to funguje. Zatímco představy neoliberální propagandy stavějící na jednotlivci a bezbřehé svobodě, na tom, že člověk se má starat pouze sám o sebe, čímž nejvíc prospěje i druhým, fungovat v praxi bez těžkých a zbytečných ztrát nemohou a nebudou.

Dá se předpovědět, jak se bude sociální mozek vyvíjet dál?

Predikce je prakticky nemožná. Je podobně náročná jako předpovídat chování burzy. Jde o příliš složitý jev, je tu příliš mnoho vlivů. Rozhodně se ale bude měnit. Prostě pohyblivý v pohyblivém.

Dá se to říct i o předpovědích toho, jak se bude náš svět dál vyvíjet v tomhle století? Přece je vydávají různé nanejvýš ctihodné instituce.

To je něco jiného. Nejzajímavější se mi zdají předpovědi GEO-4 (Global Environment Outlook) na padesát let dopředu. Tři ze čtyř scénářů jsou pesimistické a ten zbývající je utopický! Bohužel se zdá, že některý z těch pesimistických scénářů je reálný. Podle hesla čím horší scénář, tím lépe se naplní. Jak vyplývá i z ostatních předpovědí, narazili jsme na ekologické limity, na to, že je náš civilizační model obtížně udržitelný bez radikálních technologických a sociálních změn. Podle mě narazil sám na sebe druh Homo sapiens emotionalis stupidus.

Naše neolitická poznávací i citová výbava, kterou jsme přizpůsobení životu v malých skupinách a ve volné přírodě, pro život v moderní společnosti nestačí. Protože náš program zní: Zmocni se zdrojů a zlikviduj druhé! Jakmile se budeme zmocňovat zdrojů, místo abychom spolupracovali, a užijí-li se k tomu jaderné zbraně, bude to znamenat těžké postižení a ještě spíš zánik. Soudobé mocenské elity vidím jako elity bez vize, hluboce ponořené do halucinatorních představ o lidské povaze.

Zdroj: Libuše Koubská, František Koukolík - Všechno dopadne jinak

06.01.2012, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 3