Neviditelný čert

Od počátku listopadu do poloviny prosince loňského roku se zde každou sobotu objevovalo hromadné meditační posezení. Zatím nepociťuji touhu se k tomu vracet, takže to prozatím ukládám ad acta. Uvolněného prostoru využiji k dokončení včerejšího knižního rozhovoru Libuše Koubské s Františkem Koukolíkem, který jsem přerušil velmi trefnou Koukolíkovou charakteristikou soudobých mocenských elit, jež jsou ponořené do svých halucinatorních představ - na což Libuše Koubská reaguje takto:

Lucifer

Jestli vůbec se dá o nějakých přeludných představách mluvit. Spíš žijí od voleb k volbám.

Například. Nebo jsou vedeny touhou, aby jejich rodina měla metrák zlata schovaný v Karibiku. Jinak jsou docela bez vize.

Proč to tak je, jak k tomu došlo?

Hodně zařídil výběrový fenomén. Určitý druh sociálního vývoje, který se dá vystopovat padesát let, sto, snad víc zpátky. Jednu z moc zajímavých knížek, jmenuje se Věk extrémů. Krátké 20. století, napsal anglický historik Eric Hobsbawm. Je to do značné míry ekonomická historie dvacátého století. Pro mě z ní vyplynulo, nemohu si pomoci, zase ono kanibalské chování náčelníků z paleolitu vězících v tělech politiků minulého a našeho století.

Ale z těch paleolitických náčelníků se postupně vyklubali i osvícení myslitelé, filosofové nebo politici.

Z náčelníků jen velmi vzácně - výjimku představoval třeba římský císař Marcus Aurelius.

Ale to byl vlastně také filosof, po Senecovi a Epiktétovi poslední významný stoik. Jeho slavné Hovory k sobě dokazují, jaký to byl ušlechtilý člověk, altruista, mimořádně odpovědný vládce. Dokonce prohlásil, že dobře činit a sklízet za to hanu je královský úděl.

Jak jsem řekl, představoval výjimku. V každém případě je teď naše planeta obsazená lidským druhem, který se exponenciálně množí. Existuje na sto osmdesát co do moci hierarchicky strukturovaných národních států, které vytvářejí koalice a ty koalice hrají o zdroje. Jedním ze základních rysů šéfů těch koalic, který považuju za čistou patologii, je mocenská posedlost.

Myslíte, že posedlosti po moci přibývá?

Ano. Tam, kde se moc stane samoúčelem, pouhou mocí pro moc, začne připomínat karcinom a předzvěsti jsou nepěkné. Lidi byli vždycky takoví. Ale máte pravdu, z dějin víme i o osvícených elitách. Nicméně šlo o vzácné výjimky. Buď byl vývoj stabilní, nebo šel ke dnu po nějakém velmi urychleném krátkodobém rozvoji něčeho, co humanisticky orientovaným lidem připadalo jako doba světla. Což je ale zase na velkou debatu o dějinách, zda do nich vkládat humanistické hodnoty nebo zda se na ně dívat s odstupem, čistě jen přírodovědecky. Zda se ptát, mají-li dějiny smysl, nebo považovat tuto otázku za špatně položenou.

Čemu vy dáváte přednost?

Podle toho, jak se vyspím

No - a vážně?

Naprosto upřímně: Rád bych viděl v dějinách něco hodnotového. Ale dějinám, podobně jako evoluci, je naprosto lhostejné, co by v nich František Koukolík chtěl vidět. Prostě běží.

Ačkoliv se nám ze zpětného pohledu zdá, že to ani jinak být nemohlo, že všechno do sebe přesně zapadá a to naším přičiněním.

To je čirá iluze. Je to jen proto, že neznáme alternativy, neznáme podrobnosti a že z nějakých důvodů z té spousty možností v daném okamžiku nastane zrovna ta jedna.

Není to ani trochu dáno také tím, že osud individua, každého jednotlivého člověka se jeví jako předem napsaný, což tkví v tom, že ten člověk je zkrátka takový. I když je různých možností nepřeberně, nakonec stejně zvítězí ta, jež je založení dotyčného nejbližší. Co vy sám, váš život také představuje logický řetěz?

Ne, ne, ani trošku ne. V životě jsem se potkal s tolika křižovatkami!

Ale na nich jste se musel rozhodnout.

Velmi často jsem se rozhodl stochasticky. Protože - sice jsem nějaký - ale vezměte si, že máte nikoliv dvě, ale mnohem víc možností. Prostě rozhodujete se na základě struktury osobnosti, na základě toho, co nevíte, na základě okamžitého stavu a na základě náhody. Ryzí náhody! S tou je dlužno počítat.

Takže žádná kauzalita.

Ale ano, ta v tom taky je, ale složitější. Takových příběhů, kdy někam odbočíte, je v životě moc.

Takže s vývojem lidstva, s jeho historií je to ekvivalentní jako s historií individuální?

Je to podobné, totožné nikoli. Rozhodně existuje řada možností a v nich existuje řada pravděpodobností. V současné době naše genetické uspořádání plus naše evoluce plus technický stav společnosti plus naše ekologické limity sečteno dohromady vypadají na pořádný malér.

Nějaká část lidské společnosti by se z toho mohla vyčlenit, vymanit?

Jsme zapleteni v příliš mnoha sítích. Nedostanete se z nich. Představte si třeba v naší moderní společnosti zhroucení energetické dodávky. Během několika dnů mají města hlad. Důsledky si těžko dovedeme představit.

Román Ondřeje Neffa Tma to líčí dostatečně sugestivně.

Ten jsem nečetl. (Poznámka: Já ho četl.)

Asi před patnácti lety napsal Neff román, který je založen na myšlence, že jednoho dne dojde na světě elektřina. Trvá to sedm let.

Společnost se propadne zpátky. Do soupeření malých skupin.

Ano, je to naprostý horor. Pak se elektřina zase vrátí zpátky. U Neffa to dobře dopadne. (Poznámka: Po několika letech Neff napsal druhou verzi Tma 2.0 a ta už tak optimisticky nedopadne. Četl jsem jenom dvojku.)

Ono stačí, když vypadne proud ve velkém obchodním domě. V Thomayerově nemocnici, v tomto malém špitále, vypadl informační systém na třicet šest hodin. Nedovedete si představit, co se dělo! Ne že bychom zapomněli psát na stroji, ale celá dokumentace, přijímání, propouštění, všechno je elektronické a všechno stojí a padá s počítačem.

Je to lehkomyslné?

Je. Mělo by to být nějak zajištěné. Já nevím, měli bychom si snad nechávat v záloze břidlicové tabulky. Přinejhorším bychom se k nim vrátili... Ale trvalo by to dlouho a ztráty by byly děsivé.

Zdroj: Libuše Koubská, František Koukolík - Všechno dopadne jinak

Poznámka: Co k tomu dodat... Momentálně mě nic trefnějšího nenapadá, a tak bych chtěl jen upozornit, abyste nezapomněli kliknout na obrázek.

07.01.2012, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 2