Neviditelný čert

Před necelými dvěma týdny jsem navštívil knihkupectví Kanzelsberger ve Zlatém andělu. Už jsem měl v ruce jednu knížku, když tu jsem náhle pocítil, že vedle mě někdo stojí a tichým hlasem praví: "Támhle je velmi zajímavá knížka, tak neváhej a kup si ji." Zamířil jsem k nedalekému knížkami zatíženému stolku a do očí mi hned padl Faktor třetího člověka od Johna Geigera. Pod názvem se ještě skvěla větička: Tajemství síly, která nás nutí přežít extrémní nebezpečí.

Lucifer

Tou silou je třetí člověk, jehož přítomnost cítíme, ale nevidíme ho. Proč zrovna "třetí člověk"? To proto, že T. S. Eliot tento jev zmínil ve svém díle Pustina (The Waste Land - česky někdy také Pustá či Zpustlá země) z roku 1922, pravděpodobně nejslavnější anglicky napsané básně 20. století. Nechal se inspirovat zážitkem britského polárního badatele irského původu sira Ernesta Henryho Shackletona. S čím přesně se Ernest Shackleton a jeho muži při trýznivém přechodu antarktického ostrova Jižní Georgie setkali, zůstává otázkou, jež od té doby plete hlavu historikům a inspiruje nedělní kázání. To zjevení působilo na Shackletona jako bytost nepocházející z tohoto světa, jako projev nějaké vyšší síly. Objevilo se to před koncem vznešeně pojmenované Imperiální transantarktické expedice 1914-1916, ve chvíli, kdy se rozhodovalo o tom, zda Shackleton a jeho muži přežijí, nebo zda při svém pokusu všechno ztratí.

Expedice téměř skončila hromadnou katastrovou; skutečnost, že se tak nestalo, tvoří základ Shackletonovy legendy. Expediční loď Endurance (vytrvalost, odolnost) se prodírala zmrzlým Weddellovým mořem a skončila uvězněná v ledu ještě dřív, než se Shackleton mohl vylodit a zahájit pokus o překročení Antarktidy. Po téměř deseti měsících, kdy loď unášel led, jí posádka 27. října 1915 opustila. Shackleton si zapsal: "Byla odsouzena k záhubě: žádná loď postavená lidskýma rukama nemohla takové namáhání vydržet. Vydal jsem rozkaz k vylodění všech mužů na plovoucí led." Od nejbližšího lidského sídla je dělilo šestnáct set kilometrů a rozlehlý oceán. Po pětiměsíčním ústupu přes led, kdy za sebou táhli čluny z Endurance, muži podléhali nesnázím, někteří chtěli spáchat sebevraždu a Shackleton je musel nutit k životu.

Dne 9. dubna 1916, patnáct měsíců od chvíle, kdy jejich loď uvázla v ledovém sevření, se jim podařilo uniknout z ledu a spustit čluny na volné moře. Po třech nocích spatřili rozeklané útesy ostrova Elephant Island, pustého výběžku kousek od Antarktického poloostrova, přistáli a vypotáceli se na břeh jako banda opilců. Výraz ve tvářích však měli zasmušilý a vystrašený. Jelikož Shackleton věděl, že je tam nemůže najít žádná záchranná expedice, rozhodl se ponechat většinu posádky na ostrově a s pěti muži v jednom ze člunů podstoupit extrémní rizika oceánu jižně od Hornova mysu, "nejbouřlivější vodní oblasti na světě". Jeho cílem byla velrybářská stanice na ostrově Jižní Georgie.

Šestice mužů snášela po sedmnáct dnů bouřky, sněhové vánice a rozbouřené moře. Doslova živořili. Většina trpěla mořskou nemocí, bylo promočení a zmrzlí do morku kostí. Velitel Frank Worsley, jenž byl kapitánem na Endurance, se jednou v kabině probudil a zděšeně lapal po dechu v přesvědčení, že ho pohřbili zaživa. V jednu chvíli to vypadalo, že se mračna protrhávají. Avšak to, co mylně považovali za proužek oblohy, byl ve skutečnosti zpěněný vrcholek obrovské vlny, pravděpodobně vyvolané převrhnutím ledovce. Nejen že překonali tuto bezprostřední krizi, ale díky Worsleyho ohromující navigaci dosáhli břehů Jižní Georgie uprostřed hurikánu, který je téměř vrhl na útesy. Bojovali s bouří devět hodin, než konečně dokázali přistát.

Jejich cesta však ještě neskončila. Přistáli na opačné straně ostrova, než kde se nacházel jejich cíl, velrybářská stanice ve Stromness. Kvůli špatnému počasí a zrádnému pobřežnímu pásmu však další plavba nepřipadala v úvahu. Shackleton proto zvolil cestu po souši, osmatřicet kilometrů vzdušnou čarou dosud neprozkoumaným hornatým vnitrozemím Jižní Georgie, k čemuž se odhodlal až po několika dnech. 19. května 1916 ve tři hodiny ráno, Shackleton, Worsley a Tom Crean, druhý důstojník, ponechali McNeishovi na starost zbylé muže a člun a zahájili namáhavý přechod ostrova přes hřebeny a ledovce.

V pět hodin ráno dne 20. května, vyčerpaní a promrzlí, jeden z nich už s omrzlinami, se zastavili k odpočinku. Neměli stan a jejich oblečení se rozpadalo, tak se navzájem objali, aby se zahřáli. Worsley a Crean během chvilky usnuli. Shackleton si zapsal: "uvědomil jsem si, že pokud všichni usneme, skončí to katastrofou, protože spánek v takových podmínkách přechází v smrt." Počkal pět minut, pak jimi zatřásl, aby je probudil, a řekl jim, že spali půl hodiny. Načež zavelel k cestě. V půl sedmé ráno se Shackletonovi zdálo, že zaslechl zvuk parní píšťaly, a půl hodiny na to ji už slyšeli všichni. "Žádný z nás nikdy neslyšel sladší hudbu," napsal o tom Shackleton. Pokračovali v cestě, až dorazili k poslednímu předělu a před sebou konečně spatřili zátoku Stromness Bay.

Shackleton se ze všech sil snažil podrobně zaznamenat celou cestu ve svém díle South, kde odhalil, že během poslední a nejtěžší části cesty měl plíživý pocit, jakoby se k nim přidalo cosi neobvyklého:

Když se ohlédnu na ty dny, nemám nejmenších pochyb, že nás vedla Prozřetelnost, nejen přes firnová pole, ale též přes rozbouřené moře, které dělilo Elephant Island od místa našeho přistání na Jižní Georgii. Během toho dlouhého a mučivého šestatřicetihodinového pochodu přes bezejmenné hory a ledovce Jižní Georgie mi často připadalo, že jsme čtyři, nikoli tři.

Ostatním nic neřekl, ale poté, o tři týdny později, mu Worsley sám od sebe sdělil: "Během toho pochodu jsem měl takový zvláštní pocit, že tam s námi byla další osoba." Crean se později přiznal k témuž pocitu. Každý z těchto tří mužů došel ke shodnému závěru nezávisle na ostatních: že byli ve společnosti další bytosti.

Historie si Shackletonova návštěvníka na Jižní Georgii kupodivu pamatuje nikoli jako čtvrtého - Shackleton, Worsley, Crean a jeden další záhadný -, nýbrž jako "třetího člověka", a jak už bylo řečeno, může za to T. S. Eliot, který ve svém díle Pustina využil básnickou licenci ke změně počtu. V básni píše:

Kdo je ten třetí, jenž vždy kráčí s tebou?
Když počítám, jsme jenom my dva spolu,
ale když vzhlédnu bílou cestou vpřed,
vždy kráčí vedle tebe ještě jeden...


Knížka Faktor třetího člověka obsahuje řadu velmi podivuhodných příběhů a úvah na toto téma a o některých z nich tady v blízké době poreferuji.

11.01.2012, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 2