Neviditelný čert

Po úvodním nástinu o chybách v matrix bych zde přetlumočil kapitolu, která se zabývá chybami, jimiž se otvírají okénka do jiných světů. Kapitola obsahuje několik tajemných příběhů a je doplněna úvahami o jejich interpretaci, z nichž některé čerpají poznatky ze současné kvantové fyziky, včetně kosmologie či teorie (super)strun. K poslednímu podotýkám, že zde s drobnými úpravami budou použity pouze formulace uvedené v tomto zdroji, na konci druhé či třetí části pak budou zařazeny odkazy s podobnou či příbuznou tématikou, v nichž se dají nalézt další zdroje, včetně mých názorů.

Lucifer

První příběh se odehrál během jedné adventní neděle v domě manželů, kteří si nepřáli být jmenováni. Manželé si pozvali několik přátel na odpolední kávu a seděli s nimi u bohatě prostřeného stolu v místnosti, jejíž dveře vedoucí na chodbu dlouhou asi osm metrů zůstaly dokořán. Chodba byla osvětlená pouze slabou žárovkou a zeď proti pokoji, v němž byli hosté, neměla žádné dveře, které by vedly do nějaké místnosti. Najednou vystoupil ze stěny na chodbě neznámý muž. Byl středního věku, dohněda opálený a atletické postavy a oblečen pouze do šortek a trička, takže vzhledem k roční době působil hodně neobvykle. V jedné ruce držel misku, z níž se snažil lžičkou něco vylovit. Udělal několik kroků po chodbě a zmizel na jiném místě téže stěny.

Ještě dřív, než se kdokoli stačil vzpamatovat, se muž opět - tentokrát bez misky - vynořil v místě, kde předtím zmizel, a zase udělal chodbou několik kroků. Tentokrát ale krátce nahlédl do obývacího pokoje. V tu chvíli jeho obličej ztuhl úlekem. Muž zděšeně vykřikl, obrátil se a dvěma skoky zmizel v onom místě zdi, odkud se podruhé vynořil. Hostitelé přiznali, že muže znají. Prý se na chodbě několikrát zjevil už v minulosti, nikdy však před cizími lidmi. Z pochopitelných důvodů si to dosud nechávali pro sebe.

Předpokládejme, že příběh je pravdivý. Kdo byl ten muž? Zloděj to nebyl, protože nevešel do chodby dveřmi, nýbrž stěnou. Byl to tedy duch? Ať už na duchy věříme nebo nevěříme, musíme rovněž tuto možnost označit za spíše nepravděpodobnou. Postava nepůsobila dojmem "nepokojem zmítané duše", která nenalézá posmrtný klid. Vypadal spíš jako docela normální člověk, který je doma a věnuje se nějaké běžné aktivitě. A nejdůležitější námitka: překvapení a zděšení bylo oboustranné! Z perspektivy muže v šortkách byl on, jeho miska atd. součástí běžné reality, zatímco společnost u kávy představovala pro něj jakýsi paranormální úkaz. Muž procházel chodbou jednoduše proto, že tam bydlel!

Zní to absurdně? To je dobře. Protože právě těmito paradoxními situacemi se projevují chyby v matrix. Tento příběh naznačuje, že existuje nějaká obsáhlejší realita, zatímco náš svět je pouze její projekcí, kterou generuje matrix. Jestliže onen muž opravdu existoval, musel žít jinde, v jiném světě, za hranicemi naší reality, mimo matrix. V mezích matrix se přece nenacházel jeho byt či dům, byla to nemovitost patřící zmíněné rodině, která slavila advent.

Představte si naši realitu jako list papíru. Tento list, který leží před vámi na stole, obsahuje všechny věci nám známého světa. Je to "realita", kterou vytvořila matrix. Není těžké si představit, že na tento list položíte ještě jeden. Ten by pak představoval další, paralelní svět, vytvořený jinou matrix. Nyní si na určitém místě prvního listu představte rodinu sedící u adventní kávy. A na stejném místě druhého papíru (paralelní reality) muže v šortkách. Jeho svět je od našeho za normálních okolností oddělen, dokonce izolován. Město, v němž žije, se může jmenovat stejně jako město, v němž žije rodina oslavující advent. Ale nemusí. Je také možné, že bydlí v úplně stejném domě jako ta rodina, nebo vypadá úplně jinak, je to však jeho dům. Každopádně lze ale soudit, že se v jeho světě psalo jiné datum - měl přece letní oblečení... Oba světy si jsou podobné v tom, že v paralelní realitě žijí lidé, kteří vypadají jako my a podobně se oblékají. Z toho lze vyvodit závěr, že nás pojí společná minulost - ale v určitém bodě se naše světy oddělily.

A teď si představte, že se v horním listu přesně nad chodbou domu na spodním listu, v němž naše přátelská sešlost pije adventní kávu, nachází malinká dírka. Na horním listu se ale shodou okolností na stejném místě nachází i chodba příbytku, v němž bydlí muž v šortkách. Ten se prochází a nabírá lžičkou jogurt z misky. Co se však stane, když přijde přesně na místo, kde je zmíněná dírka? Najednou se propadne do jiné reality - nebo se mu do ní přinejmenším otevře okno. Nepřekonatelná bariéra mezi oběma světy se najednou stane průchodnou, a to jenom proto, že se na určitém místě objevila malá dírka. Chyba v matrix!

Ta dírka nemusí existovat trvale. Třeba se vytvoří pouze jednou, na krátkou chvíli, a pak se opět zavře - navždy. Nebo se otevírá opakovaně, vždycky jednou za čas, jak tomu bylo v případě muže v šortkách. Jak si ale máme vysvětlit skutečnost, že on sám si během svých předešlých "návštěv" nikdy nevšiml, že se náhle ocitl v jiném světě? Proč nikdy nezaznamenal přítomnost obyvatel domu? Protože paralelní světy nejsou prostými listy papíru a průchody, jež se mezi nimi příležitostně otevřou, se nepodobají normálním dírkám. Někdy se otevřou pouze jedním směrem, někdy oběma; v jiných případech to ani nejsou průchody, nýbrž jen poloprůhledná okna. Tak tomu bylo i při zážitku, o němž autorům zdroje napsala jedna čtenářka, které v té době bylo čtrnáct let.

Toho dne navštívila se svým otce, strýcem a mladším bratrem město, v němž se narodil dědeček. V dědečkově domě žila jedna z jejích sestřenic s rodinou a během návštěvy se domluvili, že vyrazí na společnou procházku. Ve chvíli, kdy opouštěli dům a zahradu, začala z ničeho nic vnímat dva obrazy. Viděla normální přítomnou realitu a současně nějakou jinou, která se s tou první překrývala. Zároveň vnímala i zvuky pocházející z té druhé reality. Nejdříve uslyšela šumění stromů, třebaže v zahradě zrovna žádný strom nebyl. Když nahlas řekla, že tam kdysi stával veliký strom a že slyší šumění jeho koruny, všichni na chvilku ztichli, pak ale její sestřenice potvrdila, že na uvedeném místě rostla stará hrušeň. Strom však dali porazit ještě v době, když byla malá.

Později v druhé realitě spatřila dívenku, které mohlo být tak sedm let, a v té druhé realitě se za ní vydala. Dívenka potkala chlapečka přibližně ve svém věku a oba se spolu vydali k malé říčce, kde se rozhodli, že přejdou na druhý břeh po kmeni, který ležel napříč. Nejdříve šel chlapeček a dívenka následovala, ale zatímco on přešel bezpečně na druhý břeh, ona na hladkém kmeni uklouzla a spadla do vody. Přitom se její šaty zachytily za větev a ona se nemohla volně pohybovat. Chvíli se snažila dostat zpátky na kmen, nakonec ale zůstala nehybně viset s hlavou pod vodou. A pak dívenku spatřila, jak se vznáší ve vzduchu. Za chvíli přiběhlo k řece několik lidí, které přivolal chlapec, vytáhli dívenku z vody a položili do trávy na břehu; ale už bylo pozdě. Dívenka byla touto situací velmi sklíčená, nikoho však z těch lidí, včetně klečící a plačící ženy nepoznávala (vypravěčka usoudila, že je to její maminka) a pak stoupala vzhůru, stále výš a výš. Pak se pozornost vypravěčky znovu soustředila na první realitu.

Tento tajemný příběh je velmi hezkou ukázkou toho, jak lze současně vnímat paralelní světy a dění v nich. Co byla ona jiná realita? Byl to produkt čiré fantazie nebo "filmový záznam" skutečné události, jež se tam kdysi odehrála? Pokud to však byl pouze výplod silné představivosti, odkud dívka věděla o dřívější existenci hrušně, která ze zahrady už dávno zmizela? (Poznámka: Mohla to někdy v ještě ranějším věku od někoho slyšet, ale okamžik, kdy k tomu došlo, si už nedokázala vybavit, pouze tu informaci). V průběhu tohoto neobvyklého zážitku také vnímala rozdíly v detailech okolí. Obě scenérie se překrývaly - ale ne beze zbytku. Bylo to, jako by se dívala na čtyřrozměrný superhologram. Možná se čtrnáctileté dívce vybavila vzpomínka na její vlastní smrt v nějakém minulém životě... Nebo se stala svědkem tragické události, která postihla jinou osobu?

Zajímavé je i to, jak vypravěčka vnímala různé emoce - svoje i té sedmileté dívky, jejíž vědomí se po smrti vznášelo nad opuštěnou tělesnou schránkou (jak to ostatně známe z četných líčení osob, jež přežili svou klinickou smrt). Zatímco utopená dívka pociťovala smutek a byla zmatená (nevěděla, kdo je ani kdo jsou lidé, kteří se sklánějí nad její tělem), pozorovatelka uvažovala logicky a klidně a pohled na to, jak vědomí dívenky stoupá vzhůru, ji naplnilo pocitem štěstí a nádhery. Jako by se její vědomí rozdělilo na dvě části. O tom, co tento spontánní zážitek vyvolalo, lze spekulovat nejrůznějším způsobem. Vypravěčka sama si nevzpomněla na nic, co by přicházelo v úvahu jako případný "spouštěcí mechanismus."

Byla určitým faktorem dívčina vrozená schopnost vnímat jiné reality, nebo jím bylo dané místo? Mohlo jít o lokalitu, která - třeba v důsledku nějakých geofyzikálních anomálií - vytvořila pro vyvolání takového zážitku optimální podmínky. Na jedné straně by se zdálo, že první uvedená alternativa je pravděpodobnější vzhledem k tomu, že kromě vypravěčky nikdo další z několika přítomných osob takový zážitek neměl. Ve prospěch druhé hypotézy zase hovoří skutečnost, že vypravěčka se ani slůvkem nezmiňuje o tom, že by se u ní projevovaly nějaké paranormální schopnosti nebo že se jí podobné věci přihodily častěji. Zajímavá skutečnost, že vypravěčka dokázala vnímat oba světy současně, také ukazuje, že tady ve hře nebyla nějaká dírka v matrix, kterou se propadla do paralelní reality. Vypadá to, jako by vědomí vypravěčky pozorovalo obě scenérie z jakési vyšší perspektivy, tedy z místa nacházejícího se mimo matrix (podobně jako Morfeus a jeho přátele mohli, když byli v reálném světě, sledovat na monitorech různé obrazy ze zdánlivé reality souběžně).

Zdroj: Grazyna Fosarová, Franz Bludorf - Chyby v matrix

30.01.2012, 01:23:00   Publikoval Luciferkomentářů: 5