Z kterého patra je nejlepší shodit kočku?

rubrika: Pel-mel


Ve Čertím poklábosení se včera objevil odkaz na video, na něž mě upozornila EvaO, s kočkou, které se nedaří tisknout na tiskárně. A to mě přivedlo k myšlence, že bychom si zde při vstupu do dalšího a předposledního únorového týdne mohli o kočkách (samozřejmě čtyřnohých) něco říci. Na úvod tohoto kočičího entrée si nejdříve vyzkoušejte odpovědět na otázku, která je vetknuta do nadpisu:

a) Z prvního
b) Z druhého
c) Z třetího
d) Z kteréhokoli od čtvrtého níže
e) Ze sedmého
f) Z kteréhokoli od sedmého výše

Lucifer


flying_cat.jpgZ kteréhokoli od sedmého výše.

Od sedmého patra výše už nezáleží na tom, z jaké výšky kočka padá, pokud jí vydrží kyslík.

Stejně jako řada jiných drobných živočichů mají i kočky konečnou rychlost pádu, která nezpůsobuje smrt - u koček je to 100 km/h. Jakmile se uvolní, zorientují se, roztáhnou tělo a snesou se k zemi jako veverka. Konečná rychlost pádu je bod, při kterém se tělesná hmotnost vyrovná s odporem vzduchu a tělo přestane zrychlovat - u lidí je to téměř 195 km/h a dosahuje se jí při volném pádu z výšky zhruba 550 m.

Jsou známy případy koček, která spadly z třicátého či vyššího patra a nic se jim nestalo. Jedna kočka prý přežila pád z 46. patra, a existují dokonce doklady o kočce, kterou úmyslně vyhodili z letadla Cessna ve výšce 244 m nad zemí a přežila.

V roce 1987 vyšel v časopise Americké veterinární organizace referát o 132 případech, kdy kočky vypadly z horních pater výškových budov v New Yorku. V průměru padaly z výšky 5.5 patra. Devadesát procent z nich přežilo, byť mnohé utrpěly vážná zranění. Shromážděné údaje ukázaly, že zranění vzrůstala úměrně s počtem pater - až do sedmého poschodí. Od sedmého patra výše počet zranění na kočku prudce klesl. Jinými slovy, z čím větší výšky kočka padala, tím větší měla šanci na přežití.

Nejslavnější lidský volný pád absolvovala srbka Vesna Vulovićová, která v roce 1972 spadla z výšky 10 600 metrů, když teroristé odpálili nálož v letadle Jugoslávských aerolinií. Vulovićová si zlomila obě nohy a utrpěla zranění páteře, ale zachránilo ji, že dopad odnesla její sedačka a kabina toalety, ke které byla připojena. K této události došlo dne 26. ledna nad Srbskou Kamenicí v Československu, když v zavazadlovém prostoru jugoslávského letadla na lince JAT 367, ve kterém Vulovićová byla letuškou (jako letuška se projevila naprosto profesionálně ]:-). K atentátu se údajně přihlásila chorvatská, protisrbsky orientovaná, fašistická organizace Ustaša, jejíž členové provedli po druhé světové válce více než dvě desítky teroristických akcí proti Jugoslávii.

Dalším adeptem na nejslavnější lidský volný pád je seržant RAF Nicholas Alkemade, který roku 1944 vyskočil z hořícího letounu Lancaster a spadl z výšky 5800 metrů. Alkemadeův pád se zarazil o borovici a posléze o sníh. Nic se mu nestalo; zůstal sedět na sněhu a v klidu si zapálil cigaretu.

Zdroj: John Lloyd a John Mitchinson, Kniha všeobecné nevědomosti (Co je PRAVDA, a co je úplná BLBOST?)

Poznámka:

Ke kočkám (samozřejmě čtyřnohým) jsem měl vždy velmi kladný vztah. Dle archeologických zpráv kočky zdomácněly spolu s člověkem v době, kdy člověk sám začal vést usedlý život. Zkamenělé ostatky koček se našly ve starodávném městě, v Jerichu (5 až 6 tisíc let př.n.l.), při vykopávkách v Jordánsku a ve starodávných městech Indie. Tyto kočky však podle všeho plně domácí ještě nebyly. Na malbách v hrobkách Sakkaracha (2750-2650 př.n.l.) jsou kočky vyobrazené s obojky, což svědčí o jejich zdomácnění. Na fresce od Beni-Chasana je kočka již zobrazena v domě, spolu se svým chovatelem.

Kočky už lidé mají ve svých domácnostech několik tisíc let. Narozdíl od psů, kteří jsou považováni za nejstarší domestikované zvíře vůbec, si kočky i nadále ponechávají jistou suverenitu. Zatímco pes se od pána nehne, kočka se k němu lísá jenom tehdy, když na to má náladu. A když nemá, tak si zkrátka jde po svých. Jednu dobu jsem se v místě svého pracoviště často setkával s černou kočkou. Stávalo se to většinou v noci, když jsem své pracoviště opouštěl. Můj kolega ji přes den chodil krmit, ale na mě čekala z jiných důvodů. Byly to velmi jurodivé večery. Dokonce jsem o tom napsal báseň. Stalo se tak jednou v noci v máji. Máme únor, ale díky kočičímu entrée jsem začal myslet na máj, ba přímo na Máj.


Májová noc májová

Po parku běhají veverky
v kožichu mají breberky
ze stromů na ně pokřikují ptáci
nejsou to žádní ulejváci

Až padne tma, tak přijde černá kočka
u keře plané růže na mě počká

Ve svitu měsíce a tajnosnubných hvězd
budeme si vyprávět historky z dobrodružných cest
a potom nad ránem, když padne první rosa
dáme si panáka šláftruňku a ona půjde domů bosá


komentářů: 25         



Komentáře (Array)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 2 »

10
EvaO (neregistrovaný) 20.02.2012, 20:32:51
V souvislosti s kočičím, jinak "živočichovým" tématem mi vyvstanulo na mysli, jak jsem bojovala s mravenci a to ne jednou a jak jsou téměř nezničitelní. No,např. naposledy loni, když se začali objevovat v obýváku v 1. patře ! kolem dveří, které vedou na balkon. To jsem je nakrmila medovou dobrotou zn.Biolit. Bylo to lepší než program v TV sledovat jejich počínání. Nejdřív se ukázali tak dva, ochutnali, mazali to sdělit kamarádům a biolitové bochánky byly za chvíli plné těch pracantů. Dokonce lupu jsem si na pořídila. Je to fakt moc zajímavá podívaná. Tak čeládka se napapala, nanosila si tu dobrotu do hnízda a do týdne bylo zameteno. To je ostatně princip toho přípravku. Popsaný případ je už nejmíň páté místo, kde se v domě na L na zcela protichůdných místech ty potvory v průběhu let zjevily. Zřejmě to vzalo počátek po povodních v r.1997, kdy bylo celé UH pod vodou, konkrétně tady na L byly sklepy plné až po stropy a zbývaly jen tak 2 schody, aby se voda dostala do přízemí a tím do obýváku atd. (V té době jsem tu ještě nebyla, já se na L nacházím až od poloviny r.2000). Můj boj s mravenci by vydal na celé povídání.

Axina
9
Axina 20.02.2012, 14:51:29
[7]+[8] Programátorka Axina se takhle taky zkouší přeprogramovat Mám silný motiv Usmívající se Do léta je nezbytné něco zhubnout. Jinak - sladké mám taky ráda. A jsem z domova vycepovaná, že se jí všechno. Já bych taky v Prostřeno nikoho nezarmoutila.

Mimochodem, v tom pořadu mi jsou sympatické ty kuchařky (na věku nezáleží), co nevaří v prstýnkách a náramcích. A nenechávají v přípravných miskách spoustu materiálu jenom proto, že to snímá TV. Málokterý soutěžící je tak na výši, aby se ubránil tomu, že své vlastní jídlo pochválí a cizí nemilosrdně zkritizuje.

8
Astra (neregistrovaný) 20.02.2012, 12:45:31
Milá děvčata, štíhlení je snadné. Já jsem za uplynulý rok zeštíhlila o deset kilo, a to jenom proto, že jsem začala uvažovat o tom, co jím, kolik toho jím a kdy to jím. Šlo to samo, bez dramat a hladu, jen je třeba umět si to v hlavě přeprogramovat.Nastolit různé zásady a dodržovat je. Usmívající se

7
EvaO (neregistrovaný) 20.02.2012, 12:25:43
(4) No jo, štíhlejší, ale jak se k té štíhlosti dopracovat ? Já teda do této kategorie bohužel nepatřím, ach jo Zamračený((
Nejhorší je, že mě chutná úplně všechno a ještě mám i sladký zub.(Viz nedávno např.popis toho skvělého větrníčku !!!) Tak se aspoň snažím trochu hýbat. Jak říkávala moje skorotchýně "pohyb je život". Zato bych klidně mohla jako zdatný ochutnávač do Prostřeno, protože bych nikoho nezarmoutila ofrňováním. nosu nad kdečím

Axina
6
Axina 20.02.2012, 10:28:26
[5] No vida, a mělo tam být správně napsáno "Já nevím, co je to za dychtivost..." Usmívající se

Axina
5
Axina 20.02.2012, 10:25:49
[2] EvoO, neomlouvej se. Dělám totéž. Já nevím, co je to dychtivost, co mne zachvacuje, abych odeslala komentář vzápětí po napsání a jen po zběžném zkouknutí. Přitom v reálném životě když něco dávám "z ruky", co jsem napsala, tak to mám pro jistotu několikrát přečetné. Myslím, že k tomu kvaltování s komentářem přispívá stresující prostředí na bloguje.cz. Čím delší je doba vytváření komentáře, tím větší je pravděpodobnost, že systém "padne" a člověk se vůbec nedostane do kýženého stavu zadávání šifry.
Honem, honem tenhle komentář odesílám... Usmívající se

Axina
4
Axina 20.02.2012, 08:19:55
Štíhlejší mají větší šance. A to nejen ve showbusinessu Usmívající se Našla jsem vzoreček pro konečnou rychlost pádu:

http://fyzweb.cuni.cz/dilna/krouzky/vrhy/res1.htm

Uvažujeme-li pro zjednodušení, že S=1 m2, C=1, g=9.81 m/s2, pak konečná rychlost pádu "v" se rovná druhé odmocnině ze zlomku (2 . m . 9,81)/1,28
kde m je hmotnost člověka.
Jednoduše si lze spočítat, že zatímco člověk o váze 80 kg bude padat rychlostí 35 m/s a člověk o váze 60 kg "pouze" rychlostí 30,3 m/s, pak tlouštík o váze 120 kg se bude při volném pádu (třeba z letadla) přibližovat k matičce Zemi rychlostí 42,8 m/s.

3
Andílek (neregistrovaný) 20.02.2012, 06:23:15
Ty údaje jsou sice pozoruhodné, ale já bych volila za
g) raději z žádného.

2
EvaO (neregistrovaný) 20.02.2012, 00:25:55
Omlouvám se za malá písmena na začátku některých vět. Nějak mi nedomyká shift a jelikož nejdřív odesílám a pak teprve čtu, toto je důsledek.

1
EvaO (neregistrovaný) 20.02.2012, 00:22:09
Kočky jsou velmi zajímavá stvoření. Nevím proč, ale exsistuje dost lidí, kteří kočky nemají rádi. (Teď ovšem pominu problém koček potulných a nezřízeně se množících). Mám z kočkami jen dobrou zkušenost. jednou se k našemu paneláku zatoulalo kotě, kocourek. Byl polodivoký. Začala jsem ho krmit, posléze jsem mu udělala pelíšek ve sklepě. Dokonce jsem si vypůjčila z knihovny nějakou literaturu, abych se o těchto šelmičkách dozvěděla více. Kocourek se po čase osmělil i vejít k nám do bytu, ale stále zůstával osobností. Nakonec se dal i pohladit, ale jenom ode mne. Ta polodivokost mu zůstala, přesto se mi podařilo si s ním hrát. Byla to moc zajímavá podívaná pozorovat jeho číhání, reakce a ladné pohyby. kočkovitá šelma se vším všudy. Kocourek přebýval v našem sklepě a kamarádil se se mnou asi 3 měsíce. Pak záhadně zmizel, dodnes nevím proč. Nezbavila jsem se dojmu, že to prostě někomu vadilo, i když nikdy nic neznečistil. Nebyla to jediná kočka, se kterou jsem měla tu čest. Ještě v Břeclavi mi kolegyně dala kotě, taky kocourka. Ten byl věrný jako pes Goro a pomazlit se s ním bylo vrcholem jeho blaha. Pak jsem se odstěhovala zpět do UH, kocourek v domě zůstal. Jezdila jsem do toho domu ještě nějakou dobu na návštěvy a kocourek mě pokaždé vítal tak radostně, až to dojímalo. Fakt nevím, proč teda někteří lidé kočky nemusí. Snad je to předsudek, že jsou falešné. Nejsou, jsou to jen osobnosti a dovedou ocenit lásku a vlídné zacházení. Doufám, že nikoho nenapadne testovat, z kterého patra přežijí volný pád. Dobrou noc.

«   1    2     »