V posledních letech používám téměř výhradně jediné sladidlo, a tím je včelí med, který nakupuji přímo u zdrojů. Z mých nejoblíbenějších lihuprostých tekutin je čaj, především zelený, občas bílý, někdy též černý. Většinou ho piji neslazený, ale někdy si ho osladím medem, nikdy ne cukrem. A když si dám výjimečně kávu, tak také s medem. Dříve, než se budu věnovat samotným včelám, předkládám následující kvizovou otázku. Jak nazývali včely severoameričtí indiáni?a) Medové mouchyb) Žahavé mouchyc) Sladké mouchyd) Mouchy bílého mužee) Manitouovy mouchyf) Tančící mouchyLucifer
Včely medonosné se v Novém světě nevyskytovaly. Přivezli je tam evropští osadníci. Indiáni je nazývali "mouchy bílého muže".Nejpropracovanější forma komunikace kromě lidské řeči není dorozumívání primátů a kytovců, ale komunikace včel. Včely medonosné si dokáží sdělit kvalitu, vzdálenost a přesné umístění zdroje potravy prostřednictvím složitého sledu pohybů a vibrací nazývaných "včelí tanec". A třebaže "jazykům" delfínů a primátů nerozumíme, tomu, co si sdělují včely, už porozumět dokážeme (například podle úhlu, který tělo tančící včely svírá s podkladem, lze určit směr, kde se nachází pastva). Za tento objev získal v roce 1973 Karl von Frisch Nobelovu cenu, jedinou, která kdy byla udělena vědci zabývajícímu se chováním zvířat.A díky novějším výzkumům jsme získali ještě přesnější obrázek. Včely mají pojem o čase: dokáží vidět v ultrafialovém spektru, a tudíž je více přitahují některé druhy a tvary květin než jiné; učí se díky získaným zkušenostem. Dokonce prý rozeznávají lidské tváře. To se zdá být u živočicha, jehož mozek není větší než špendlíková hlavička, velmi pozoruhodné, zvlášť když si uvědomíme, že s tím po čtyřicítce mají potíže samotní lidé. A přesto se včely - které jsou odměněny nektarem, když jim ukáží některé fotografie, ale za jiné fotografie nedostanou nic - rychle naučí poznat rozdíl. Neměli bychom je však přeceňovat. Včely nedokáží "přemýšlet" v pravém slova smyslu. Žádné plané řečičky nevedou; mají pouze dvě témata: potravu a kde se má usadit nový roj. "Tváře" v onom experimentu včely považovaly za podivné květiny, neviděly v nich lidi, se kterými se toužily seznámit. Tím pádem pro nás osamocená včela, ať je jakkoli chytrá, při oddělení od svého roje ztrácí přitažlivost.Není těžké pochopit, proč byly včely v antickém Řecku, Egyptě a Babylónii posvátné. Nejenže je úl ztělesněním dokonale uspořádaného společenství, ale navíc je plný dramat. Jakmile nová matka ubodá všechny své sestry, vyrazí na "zásnubní let", při němž se ve vzduchu páří s až patnácti trubci. Všichni trubci zemřou (penis jim exploduje se slyšitelným lupnutím a jeho konec zůstane uvnitř královny jako ucpávka) a matka se vrátí s takovým množstvím spermatu, že stačí pro celý zbytek jejího života. Matka během přibližně tříletého života klade až 1500 vajíček denně. Včely dělnice, které jí dělají společnice, ji neustále krmí a opatrují. Občas se chemická rovnováha ve společenstvu rozkolísá a dělnice začnou také snášet, ale vzpoura je vždy nemilosrdně potlačena a dělnice tato vajíčka okamžitě zlikvidují.Včela medonosná (Apis mellifera) nám také poskytuje jediný jedlý produkt (kromě mléka savců), který můžeme od živočicha získat, aniž bychom mu ublížili. Když je med dobře uzavřený a uskladněný, je to jediná potravina, která se nezkazí. Archeologové v hrobkách egyptských faraonů objevili a ochutnali 3000 let starý med. Med je hydroskopický, to znamená, že nasává a udržuje vlhkost. Bakterie nebo plísně, které se ho dotknou, rychle ztrácejí svou vlastní vodu a dehydrované umírají. Produkce medu ovšem představuje jen padesátinu skutečného hospodářského významu včel. Jen ve Spojených státech včely opilují úrodu v hodnotě 19 miliard dolarů ročně. Bez včel by nebylo zemědělství na dnešní úrovni: za každé třetí sousto potravy vděčíme včelám.Zdroj: John Lloyd a John Mitchinson, Kniha všeobecné nevědomosti (Co je PRAVDA, a co je úplná BLBOST?)Poznámka:Vzhledem ke svému nedávnému zážitku v podzemním dopravním prostředku jsem zde chtěl dát něco o strakách, jenže knížka Lloyda a Mitchinsona se těmito opeřenci nezabývá. A tak aspoň stručně, jak to rande se strakou proběhlo.V pozdním nočním čase jsem se přesouval z bodu A do bodu B po své pravidelné trase. Tato trasa však byla z důvodu buzeračního chování podzemních psů pozměněna na drobnou okliku přes náměstí I. P. Pavlova, kde z trasy metra C přestupuji na tramvaj a na Karlově náměstí přestoupím na trasu B. Tahle varianta zatím spolehlivě funguje. Když jsem nastupoval do vlaku, usedl jsem na nejbližší volné místo a proti sobě zpozoroval jakéhosi staršího podivína s dlouhým bílým vousem, jemuž na ruce seděla straka. A ta mě přivítala ostrým a úsečným hlasem, který by se dal přirovnat k něčemu, jako by na vás zakřičel notorický kuřák a piják "Ruce vzhůru!" Ona mě ve skutečnosti asi zdravila, takže "Nazdar!" Chvíli na podivínově ruce neklidně přešlapovala, ale ten ji záhy pouhým pohledem uklidnil.Prohlédl jsem si oba a oba se mi líbili. Pan podivín si mě však nevšímal, ba ani zrakem o mě nezavadil. Pro něho jsem zkrátka neexistoval. To straka na mě občas zkoumavě pohlédla. Tento neobvyklý zážitek mě natolik nadchnul, že když se pan podivín chystal vystoupit, tak jsem mu řekl: "Jsem rád, že jsem vás dneska viděl." A protože jsem se ulekl, že to může brát jako výsměch, okamžitě jsem dodal, že to myslím vážně. Jeho pozornosti jsem se však ani tímto způsobem nedobral. I straku jsem už přestal zajímat.
01.03.2012, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 7