Jel jsem metrem béčkem a četl si knížku Lidská skvrna od Philipa Rotha.
Lucifer
Na Smíchovském nádraží nastoupila mladá žena s asi šestiletou dcerkou. Obě třímaly v ruce hamburger a chutě ukusovaly. Maminka si přála, aby se děcko chytilo tyče, že na další zastávce vystupují. Děcko však kničelo, že si chce sednout. Tož sedlo si a hambáčem drolilo všude kolem sebe. Na další zastávce vskutku vystupovaly, tož jsem si neodpustil maminku velmi zdvořile upozornit, aby si to jídlo příště raději snědly venku. Následovala konverzace.
A proč jako? Protože tady se to nedělá. Já si můžu dělat, co chci! Divila byste se, ale nemůžete. A co je vám po tom? Nerad bych si sedal do jídla. Čumte si do knížky!
Můžeme si dělat, co chceme. Jasně. Máme svobodu a nikdo nám nemá co strkat čumák do našich věcí. Takhle to funguje. Dokud nenarazíme na někoho, kdo si také dělá, co chce, ale tak, že nám to zabraňuje dělat si, co chceme. Co pak?
Mnozí dnes fungují tak, že dokud mohou dělat, co chtějí, jsou v pohodě a pokud se to někomu nelíbí, tak má problém. Dokud nenarazí. A pak nejsou schopni se s tím vyrovnat. Jiná mladá maminka (32) se nechtěla o dceru (6) dělit se svým bývalým manželem. Vyřešila to následovně. Dovedla dcerku na balkón ve třináctém patře paneláku a žduchla ji dolů. Poté se plavmo odebrala za ní. Tragické? Směšné? Stupidní? No asi všechno dohromady. Dělat si co chceš a na úkor koho chceš může mít někdy věru nepěkné konce.
Res Publica znamená věc veřejná. Za bolševika jsme vnímali zákony, jako že to jsou jejich zákony, takže nám mohou být ukradeny. Ať si je hlídají sami. Oni si nakonec hlavně hlídali třídní nepřátele. Teď je to věc veřejná a každému po tom z principu něco je. Nestačí jednou za čtyři roky vhodit lístek do urny. Je absurdní očekávat, že naše zákony budou hájeny tak, že za každým občanem bude stát policajt. Je to naše Res Publica, věc nás všech. A pokud si pár deprivantů myslí, že ostatním do toho nic není, tak mají problém. Všichni máme problém.
09.03.2010, 23:12:00 Publikoval Luciferkomentářů: 2