Neviditelný čert

Vraťme se k Malému princi, tomu dítěti v nás. Malý princ se vydal na kosmickou cestu, aby navštívil malé planety, asteroidy, a setkal se s jejich podivnými obyvateli. Tito obyvatelé nepředstavují nějaké panoptikum bizarních případů pro zasmání, ve skutečnosti reprezentují různé aspekty naší vlastní "stínové osobnosti".

Lucifer

Tyto typické zjevy, s nimiž se Malý princ setkává a ve svém dětském srdci nad nimi žasne, musíme chápat jak na subjektové, tak na objektové rovině. S takovými lidmi, kteří žijí podle extrémně jednostranného plánu a jsou emocionálně zchudlí, se setkáváme den co den. Máme s nimi spory, trpíme jimi, profitujme z nich. Nevztahujeme se k nim však jen v přísně odděleném modu koexistence, nýbrž na subjektové rovině jsou součástí nás samotných. To každý z nás může být panovačným králem, domýšlivcem hovořícím se sebou samým, pijanem plným touhy, kupcem s kamenným srdcem, lampářem neuroticky lpějícím na povinnosti i vědcem zrazujícím svou planetu. Saint-Exupéry nás s Malým princem přivádí bleskovou planetární vizitou do nitra naší vlastní duše. Saint-Exupéryho poetické podobenství je takříkajíc onou Kafkovou sekerou na zmrzlé moře v nás.

A tak tu máme první asteroid, 325. Na něm žije král. Stejně jako všechny postavy odhalí svůj charakter již svou první větou a scénářem, který si zvolil. Psychoterapeuti se při svém vzdělávání učí, že mají dávat bedlivý pozor na počáteční scénu, kterou pacient nevědomě utváří na počátku sezení, a na své vlastní protipřenosy. Jak byste reagovali, kdybyste k někomu přišli na návštěvu a ten, kterého jste navštívili, by vám nenabídl místo k usednutí, protože si dělá nárok na všechen prostor kolem sebe, a navíc by vás přivítal větou: "Ale hleďme, poddaný."?

Malý princ, nefalšovaný člověk, reaguje nádherně bezstarostně. Zívá. Odmítá projevovat respekt, jaký si na něm chce nafoukaný "král" vynutit. Pro toho krále jsou všichni lidé poddaní, méněcenní, podlízaví dvořané, kteří přijímají rozkazy. Celou planetu zabírá jeho zdobný oděv. Bez svého nádherného hermelínového pláště by nejspíš vypadal docela maličký. Je třeba představit si takového chlapíka v trenýrkách, odmyslet si vznešený kočár a omračující titulaturu, a dotyčný se rozplyne vniveč. Reprezentuje tak říkajíc záporný archetyp krále, který si osobuje moc a předstírá kompetentnost. Takový král nemá na práci nic jiného než organizovat svou autoritu: Nestrpěl neposlušnost. Byl to absolutistický mocnář.

A přitom je tomuto králi v kulisách života, který opustil, stejně jako nám, kdykoli si osobujeme vládcovskou roli. Sami jsme při takovém pochybném dobrodružství plni pochybností. Saint-Exupéryho král totiž vskrytu ví, že s tím rozkazováním je to divná věc. Když nemůže Malému princi zakázat zívání, honem mu poručí zívat. Nemůže samozřejmě přičarovat ani západ slunce, ale dělá, jako by mu poroučel: Vyžádám si ho. Ale poněvadž umím vládnout, počkám, až k tomu budou příznivé podmínky. Tento král v podstatě jen trvale šálí svou komedií. Vždyť všechno běží svou cestou i bez něj. On si jen tuto myšlenku nedokáže připustit. Je velikášský a myslí si, že může rozkazovat celému vesmíru i hvězdám: Uposlechnou ihned. Nesnesu nekázeň.

O co tu jde? Každému z nás jsou vlastní perspektivy vyjadřující dobrý či špatný postoj ke světu a k lidem. Většinou se rozvinuly z dětských zkušeností. Perspektiva vyjadřující dobrý postoj by vypadala třeba takto: "Chci svou prací trochu přispět společnosti." Perspektiva záporného postoje naopak: "Chci všem dokázat, že já jsem nejlepší." Je-li dramaturgem naší duše tyranský vládce, zaznívá s doprovodem pozounů: "Já panuji nade vším!" Právě to tvrdí král Malému princi. Když si vykračuji jako samozvaný král, nosím nos nahoru a vnímám všechny lidi jako nižší. Všechno vím lépe, dívám se na lidi zvysoka, nestrpím diskuse a nesnesu odlišné mínění. Nikdo mě nemá co poučovat. Ztuhl jsem a přestal jsem se vyvíjet. Chybí mi sebekritičnost, milosrdnost a láska.

"Královské drama" Malého prince nás může povzbudit dvojím způsobem - abychom překonali panovačného tyrana v sobě a abychom vzdorovali každému, kdo se nad nás hodlá vypínat. Jean Jacques Rousseau řekl: Člověk se narodil svobodný, ale přece je všude v okovech. Zdá se, že dnes, o dvě stě let později, po zkušenostech s fašismem, komunismem a globalismem bychom jeho větu mohli pozměnit v rozhodujícím bodě: "Člověk se narodil svobodný, a přece se sám žene do okovů."

Jestliže chcete čelit panovačnosti, musíte zlomit okovy, které jste si sami ukuli ze strachu, bezmyšlenkovitosti nebo nevědomosti. Je to prastarý a vždy nový úkol. Filosof Immanuel Kant jej roku 1783, tedy šest let před Francouzskou revolucí, ve svém slavném spisku Co je osvícenství? formuloval větami: Osvícenství je vystoupení člověka z jeho nedospělosti, kterou si sám zavinil. Nedospělost je neschopnost užívat vlastního rozumu bez něčího vedení. Je to nedospělost z vlastní viny, jestliže její příčinou není nedostatek rozumu, nýbrž rozhodnosti a odvahy postarat se o sebe bez cizího vedení. Sapere aude! Měj odvahu užívat sám vlastního rozumu! To je heslo osvícenství.

Objevme znovu bezstarostnost dítěte, s níž se staví proti násilí tuposti. Překonejme lenost svých srdcí. Kant k tomu říká: Lenost a zbabělost jsou příčinou, že tak velká část lidstva i poté, co přírodu dávno prohlásila za prostou cizího vedení..., přece ráda zůstává po celý život v nedospělosti, a že je pro jiné tak snadné prohlásit se za poručníky druhých. Být nedospělý je tak pohodlné!

Nezapomínejme na to, že vládci v politice, hromadných sdělovacích prostředcích, agenturách životního stylu a konzumním průmyslu mohou jen tehdy utvářet obecné názory, jestliže jsme v jejich prospěch postoupili vlastní zodpovědnost. Také v tomto bodě charakterizuje Kant přímými slovy naši lenost myslet a jednat: Když mám knihu, která má za mě rozum, duchovního, který má za mě svědomí, lékaře, který za mě určuje mou dietu, atd., nemusím se už namáhat. Nemusím už myslet, stačí, že platím. Jiní za mě vykonají všechny nepříjemnosti.

Samozvaní vládci jsou nebezpeční, ať jsou ve mně, nebo nade mnou. Jestliže mne samotného motivuje panovačnost, využívám lidi, místo abych s nimi byl spojen vzájemným respektem a učením. Jestliže jsou panovační nade mnou, ať už vypadají jakkoli, pokoušejí se mě nalákat na dárečky: "Hm, hm!" odvětil král. "Myslím, že na mé planetě je někde stará krysa. Slyším ji vždy v noci. Můžeš soudit tu starou krysu. Občas ji odsoudíš na smrt. Tak bude její život záviset na tvé spravedlnosti. Ale udělíš ji vždy milost, abys ji ušetřil. Je tu jenom jedna." Vládci nás korumpují špetkou moci. Tak vzniká banalita zla, která nakonec produkuje úřednické vrahy typu Eichmanna.

Blaze tomu, kdo se zkorumpovat nenechá, tak jako náš malý hrdina: "Já nemám rád, když se odsuzuje na smrt," odpověděl Malý princ, "a opravdu myslím, že odejdu." Rozhovor Malého prince s králem začal tak nevinně a skončil u trestu smrti. Až z toho běhá mráz po zádech. Setkání s nekontrolovanou mocí může být životu nebezpečné, ať je v nitru člověka, nebo si ji osobují distance nad ním.

Zdroj: Mathias Jung, Malý princ v nás

11.05.2012, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 7