Předjarní

rubrika: Poetický koutek


Poslední neděli jsem vyrazil na svoji první předjarní procházku.

Lucifer


Příroda si dala záležet, aby ten přechod ze zimního spánku do předjarního procitání byl dostatečně bombastický. Těsně před tím přechodem zaplavila krajinu, jak venkovskou, tak městskou, obrovským přívalem sněhu.

První, co se v předjaří děje, je, že se hromádkami sněhu začínají ke světlu prodírat sněženky. Kdyby sníh nebyl k dispozici, nemohli by se tito předjarní průzkumníci nazývat sněženky. Příroda si všimla, že v některých nadmořských polohách se tomuto předjarnímu sněženkovému představení sněhu přiměřeně nedostává, a tak to hbitě napravila.

Vyrazil jsem tedy na svoji první předjarní procházku, vůkol ne hromádky, ale hromady sněhu, sněženky zatím nikde, teplota se však usadila nad Celsiovou nulou a hromady sněhu začínaly mokvat. Chtěl jsem původně vyrazit na delší trať, ale sníh byl místy tak hluboký, že jsem tu trať nakonec zkrátil. Udělal jsem si prostě takové kolečko v prostředí svého habitatu.

Hlubokým sněhem jsem kráčel v předjarní své vizi, kterou nelze okecat ničím ani v televizi, natožpak v konzumním tom ráji, kde davy radostně masturbují a předjaří si nevšímají...


Potkal jsem psa, který bez přestávky a bezdůvodně štěkal, ale když mě uviděl, štěkat přestal.
Potkal jsem ptáka Fénixe, který se zrovna chystal na svém těle škrtnout sirkou, ale když mě uviděl, tak toho nechal.
Potkal jsem hada, který zrovna svlékal svoji kůži, ale když mě uviděl, zase si ji oblékl.
Potkal jsem sněženky, které dospěly k závěru, že tou hromadou sněhu neprorazí, ale když mě uviděly, hned jí prorazily.
Potkal jsem kočku, která mňoukala, že jí zebou packy, ale když mě uviděla, vyrazila na pomoc sněženkám.
Potkal jsem básníka, který naříkal, že v tom sněhu ztratil svoje verše, ale když mě uviděl, napsal ódu na předjarní radost.
Potkal jsem meteorit, který celý zmrzlý smutně padal k zemi, ale když mě uviděl, tak roztál a dopadl jako ohňostroj.
Potkal jsem sám sebe, jak kráčím hlubokým tím sněhem s ledovou střepinou ve svém srdci, ale když jsem se uviděl, střepina roztála, srdce se rozbušilo a slunce vzplálo v duši.

 


komentářů: 2         



Komentáře (Array)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

2
Zuzana (neregistrovaný) 27.02.2013, 13:28:24
Zrovna jak jsi chodil ve snehu a srdce ti ve finale plalo, zemrela jedna krasna, relativne dost mlada zena memu srdci velmi blizka a pohreb bude mit v pondeli. Snad to stihnu.

1
t149jd (neregistrovaný) 27.02.2013, 10:49:43
Óda na předjarní radost
od Kcharlig fon Báhnhoven

Radosti, ty jiskro jarní
zvláště pak té čisté farní,
jež nám nečas dal teď sám!
Srdce vzňaté žárem touží,
nebeský tvůj krásy chrám.

Kouzlo tvé teď opět víže,
co kdy komouš dělil rád,
zástup lidstva je teď blíže
cítí van tvých větrů vát.

Komu štěstí v žití přálo,
v ODS že štít svůj máš,
komu věrnou stranu dalo,
mísit pojď se v jásot náš!

Sám bych popad jednu kuši
aní trochu se s tím sral!
V díle tom kdo nezdar tuší,
ode mne jde s pláčem dál!

Radost každou bytost mlátí
příroda už dost má svých;
jenom zlý chce si dál bráti
v jejích stopách růžových.

Víry žár nám, pocel tmavý,
bylť nyní věrný přítel dán;
peněz plamen dán červu žhavý,
světlý cherub již nedlí tam, kde Pán.

Dál, jak jeho svaté roje
kostelů sqoucích nádherou,
spějte, hlupci drahou svou
směle, jak by řek šel v boje.

V náruč spějte, milióny [€]
Zlíbat svět kéž dáno Vám!
Ovce! Hvězd kde žárný stan,
dobrý V.K. zří z mlh clony.

Dlíte v prachu, milióny?
V bázni tvůrce tuší svět?
Pátrej, peněz kde bezpočet!
V záři ční tam vatikánské trůny.

TT, přeji hezké předobjedí

«     1     »