Neviditelný čert

Když naříkáme na osud, na všelijakou smůlu, která nás pronásleduje, je dobré si připomenout někoho, komu nebyl dopřán ani zlomek toho, z čeho se můžeme radovat my. I když svůj život sami vidíme jako průměrný a možná i nudný. Některé lidi nepochopitelně pronásledují samé nepříznivé události, a přesto dokáží dobře žít. Ale jsou také lidé, kteří v sobě pěstují pocit trvalé křivdy. V každodenním životaběhu nás nenapadne přemýšlet o tom, jak velký dar máme, když můžeme svou cestu volit nebo aspoň její směr ovlivňovat. Taková možnost někdy nebyla dopřána celé generaci…

Stella

Životopis básnířky Mariny Cvětajevové jsem poprvé četla hodně dávno. Ale teprve letos jsem se dočetla o tom, že její manžel spolupracoval s NKVD. Je snadné zaujímat stanoviska. Je těžší pochopit.

Pořád se někdo ztrácí, byl tu zatím -

dál je svět bez něho.

Jednoho dne se i já takhle ztratím

z povrchu zemského.

- - -

Poslyšte! - I za to, že umřu, viďte,

už milujete mě.

To Cvětajevová napsala, když měla 21 let. Narodila se roku 1892 jako dítě vysoce kultivovaných, vzdělaných rodičů. Její matka studovala hru na klavír, otec byl univerzitní profesor, filolog a znalec umění. Zasloužil se mimo jiné o vznik slavného Puškinova muzea (galerie výtvarného umění). Rodina cestovala po Evropě, každý hovořil několika jazyky… První verše Marina napsala v šesti letech. Od dětství psala básně rusky, německy i francouzsky.

Svůj osud spojila s důstojníkem a novinářem Sergejem Efronem, za něhož se provdala roku 1912. V té době už byla známou básnířkou, obdivovanou především ruskými symbolisty. Protože za bolševické revoluce Efron patřil k bělogvardějcům, musel po porážce své armády odejít ze země. Děsivá doba občanské války zastihla Cvětajevovou s dvěma dcerami (r. 1925 se narodil ještě syn) v Moskvě. Aby měla jistotu, že děti nebudou strádat hladem, dala je do sirotčince. Ale tříletá dcera tam hlady zemřela, starší děvčátko matka zachránila na poslední chvíli. Manžel se mezitím dostal do Prahy a začal zde studovat filozofickou fakultu. R. 1922 Cvětajevová dostala povolení k odchodu za manželem. Rodina vystřídala Berlín, Prahu (Horní Mokropsy, Jíloviště…), Paříž. K Praze básnířka měla vřelý vztah. Ještě o mnoho let později jí věnovala některá díla. Praha pro ni byla „město duše“. V Praze Cvětajevová prožila 3 roky a vytvořila zde své nejlepší poémy: Poéma hory, Poéma konce, Krysař.

Zato v Paříži, kam se rodina uchýlila později, žili v neuvěřitelné bídě. Cvětajevová se styděla prosit o pomoc. A tak, jak sama napsala, pomalu umírali hladem. Jediný příjem představovaly peníze z prodeje veršů. Postavení rodiny bylo ztíženo tím, že existovalo podezření na spolupráci Efrona s NKVD. Údajně se k této spolupráci propůjčil s nadějí, že se bude moci vrátit do Ruska. Když byla roku 1937 ruským emigrantům slíbena beztrestnost, dcera Cvětajevové se vrátila. Brzy za ní přijel i otec. Musel z Francie utéci – zapletl se do politické vraždy. O dva roky později se vrátila zpět i Cvětajevová se synem. Netrvalo dlouho a dcera byla odsouzena na 8 let do gulagu. Za špionáž. Jako špion byl zatčen i Efron. To, že byl zastřelen, se už Cvětajevová ani nedověděla.

Když vypukla válka, musela Cvětajevová se synem opustit Moskvu. S dalšími umělci byli evakuováni do Tatarské autonomní republiky. Pod tíhou událostí, v naprostém zoufalství, si básnířka vzala život. Oběsila se v srpnu 1941. Předešla ještě horšímu. Zanechala tři dopisy. O tom, že zůstane - li naživu, nebude mít její syn, dítě emigrantky, žádnou budoucnost. Ale také - prosí, aby před pohřbením dobře zkontrolovali, jestli je skutečně mrtvá…

Už roku 1923 napsala:

Dívám se… Na mrtvé zlato

planet ztracených za jícnem

tmy. Kát se nestojí za to.

Vidím jen konec. Víc ne.

Po letech začalo dohadování, který hrob na místním hřbitově v Jelabuze je asi ten pravý. Skutečností je, že důstojný pomník byl na místě předpokládaného hrobu postaven až v 90. letech. Jak už to tak v některých zemích chodí, o vynikající básnířce náročné lyrické zkratky se doma oficiálně nevědělo nic až do 60. let. A trvalo dost dlouho, než se dostala do povědomí – půl století po smrti.

Výjimečně tragické osudy se stávají osudy typickými - v určitém čase, v určité zemi. Kolik toho o činnosti svého muže Cvětajevová věděla? Co všechno je člověk schopen udělat, když nevidí východisko? Odpustit nemusíme, pochopit pohnutky můžeme.

Pokus o žárlivost

Jak se vám žije s druhou? Prostě?

Bez problémů, den za dnem… Ne?

Kdy (brzo?) - po bezpečném mostě -

šla vaše paměť ode mne…

- - -

Jak je vám po boku té prosté?

Té ženy prosté božstev, snů?

Carevnu jste svrh, a proto jste

prohrál trůn… Jak je v bezesnu,

jak se vám žije, stará, hádá?

S tou, co vám na krk uváže

své věno nudy? Má vás ráda?

Jste šťastni? Jste chudák, že?

- - -

Jak žijete s tou troskou modly,

vy, kdysi hodný Sinaje?

- - -

Jak se vám žije? Zdráv jste? Vyzvou

vás občas múzy? Ukáže

se štěstí? Občas? A s tou jizvou -

svědomím, - co? Jste chudák, že?

Jak vám jde k duhu nové zboží

z tržnice? Přišlo draho, vím.

Kararský mramor, dílo boží,

jste pouhým torzem sádrovým

vystřídal?

- - -

… Jste syt klínu té pozemšťanky

bez šestých smyslů? V strž bez hlubin se řiťte

spolu! Jste šťastni? - Upřímně!

Ne?

Jak je, milý? Těžko, viďte?

Tak těžko, jako s druhým mně?

(Cvětajevová, Marina: Hodina duše, KPP, Praha 1971)

24.04.2014, 00:00:12   Publikoval Luciferkomentářů: 8