Neviditelný čert

(Jedině když jdete k holiči, kymácíte se na kyvadle či nasloucháte ve vřelém objetí)

Lucifer

Leonard Cohen

Apartmá

Zamkli mě ve velmi drahém apartmá

starém  elegantním  setrvalém

Jenom moje vlasy se dokážou vysvobodit

jenže někdo v nich zapomněl svoje lupy

A já vám teď povím

všechno co je třeba vědět o optimismu

Každý den zkoumám svoje vlasy

v kapesním zrcátku

v hladině polévky

v brýlích jiných lidí

a hledám v nich

armádu alpinistů

indické kouzelníky

aviatiky v nich uvízlé

holubice a albatrosy

hmyzí sebevrahy

odporné sněhuláky

Pátrám ve svých vlasech

po artistech všeho druhu

Oddaně jako domovní výtah

si pročesávám vlasy jestli něco neobjevím

natahuju krk

nedovoleně se vykláním z okének lokomotiv

a klobouk nosím

jedině když jdu k holiči

Dokument

Prsty se mi chvěly

jako řasy napadené chtíčem

Právě jsem podepsal dokument

který nedovolí Trhu aby mě miloval

Přátelé z dětství se postavili do fronty

aby se se mnou rozloučili

Jejich gesto jsem si vyložil

jako požární cvičení

a protože odjakživa nenávidím

přetvářku

svůj podpis jsem navíc ještě podtrhl

Sbohem děvčata a chlapci

volám dnes už podstatně zralejším hlasem

Ve studeném zrcadle opia

jsem uviděl všechny naše životy

přesně zkoordinované

jako součástky hodinového stroje

a ten blyštivý žebřík na němž jsem se kymácel

nebyl ve skutečnosti nic jiného než kyvadlo

Proč je třeba plnit příkazy

Otec zatahuje záclony a pestrobarevné tapety ztmavnou. Prohlašuje, že špagety jsou vlastně háďata a lavice že je strmý útes.

„Tak proč to po mně chceš, tati, když to jsou opravdu háďata, když je to strmý útes?“

„Jen lez! Neboj se! Odvahu!“

„Ale já se nebál už včera venku. Tam venku jsem byl přece velmi statečný.“

„Kdepak! To nestálo za řeč. Tohle je teprve ta pravá zkouška, jak říkám, tady ve starém pokoji, kde je ta nebezpečná lavice.“

„Je to pravda!“ křičel jsem o dvacet let později, když jsem ho tahal z jeho špinavé postele. „Chudáčku táto – měls tenkrát pravdu.“

„Nech mě. Jsem jenom starej fotr.“

„Ne! Koukej zvednout bradu. Podívej to okno. Je vyrobený ze seker. A co ten šedý prášek v popelnicích? Popel z cigaret? Ani náhodou – vsadím se. Tenhle obývák je něco jako truhla plná relikvií.“

„Vážně se musím podívat?“

„To bych si vyprosil. Jednu mladou nohu, na kterou si už skoro nepamatuješ, máš zaklíněnou do čalounů pohovky a hnije ti tam jako kousek masa mezi zubama. Tenhle pokoj, to je něco jako truhla plná smradlavých páchnoucích relikvií!“

Ano, jistě – skrápěli jsme slzami turecký koberec, zaklesnuti do sebe ve velkolepém, horoucím rodinném objetí, a jak se před námi rozvíjel ten starý příběh, nacházeli jsme vzájemný smír.

Stává se to každému. Pro ty z nás, kdo mají oči, kdo ve svém srdci vědí, že strach je oboustranný, má v sobě takové krušné spříznění zvláštní krásu.

I stane se jednou, že otec zatáhne záclony a pestrobarevné tapety ztmavnou, tak začínal ten příběh. Naslouchali jsme mu ve vřelém objetí.

(Květiny pro Hitlera, Mladá fronta, Květy poezie – Svazek 235, Praha 2004; z anglického originálu Flowers for Hitler, McClelland and Stewart, Toronto 1964, přeložil Miroslav Jindra)

02.06.2016, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 22