Neviditelný čert

Končí se září a já si připadám jako na jeho začátku. Mívám někdy vize, že jsem žena nebo alespoň obojetný. Vždycky se nakonec probudím v hotelovém pokoji jako muž. Vezmu si tedy do ruky nůž a ukrajuji plátky chladivého rána, abych se vytesknil ze svých fabulací. Něco se ve mně domáhá pozornosti, abych snad radosti neunikl. Plastové pytle plné (p)odpad(t)ků odplouvají do minulosti, přede mnou je jasnozřivost a já jsem též sám. Musím se však klanět všem ženám, které jsou pryč, abych zase vznikl.

Lucifer

Muž na lůžku v hotelovém pokoji

Galway Kinnell

Posouvá se opatrně, aby se

neprotlačil první vrstvou

do druhé, která nepřestává bolet.

Spát pro něj znamená ležet tak tiše

a dlouho, jak nejvíc to jde, a myslet na nejhorší.

Stejně to nepomáhá přežít noc –

jakmile zasvítá,

na všechno padne vnitřní tma.

Přemýšlí, jestli levá ruka ženy,

která na reprodukci ve tmě nad postelí

sedí napolo odvrácena a pravou

si svírá tvář, je prázdná,

anebo pročesává vlasy muže,

jenž umírá nebo snad dávno umřel

a někdy přichází a klade jí hlavu do klína

a pak se zas vrátí a ulehne pod nápis

na poli, které skoro až ke kořínkům

sotvakdy pošlapané trávy

je plné smrtelníků, někdejších milenců. Pak

přejde k matematice bezesné noci

v neznámém pokoji. Rovnice stále

vyžadují násobit strachem to, co je,

až k mocnině touhy. Hledá a nenalézá

polštář vedle svého, prohlubeň

v polštáři, hlavu v prohlubni.

Láska je náboženství, které zarmucuje zarmoucené.

Matčina náruč po něm jistě

někde dál tápe. A možná že otcova

by ho teď dokázala přijmout tam,

kde mír a smrt se nebezpečně mísí.

Ale náruč modlitby, která mu tiskla hruď

v dětství – tu dávno jsem nechal, ve jménu

pravdy ochabnout. Leží tváří dolů

jako vyplavená věc. Za oknem

zrůžověl prvním světlem skleněný hotel

naproti. Modlit se v náboženství lásky

znamená vejít svítícím slovem do vnitřního pokoje

těch druhých. Prosit otce a matku,

aby se vrátili pro odpuštění. Ale v to náboženství

se nemůže modlit každý – nejméně muž,

co leží sám, aby ho nikdo nemohl opustit,

co přeje si zemřít, aby nemusel potkat smrt.

Odbíjí poslední vteřina. Na skleněné stěně

tak jasně už svítí den, že muž vidí,

jak se v něm sbírá příští tma.

(Proč litovat? (Výbor z básní 1964-2006), přeložil Antonín Přidal, Paseka, Praha – Litomyšl 2011)

29.09.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 2