Neviditelný čert

Málokdo nebyl někdy políbený poezií. Holky jsou na tom asi líp než kluci, jsou citovější.  Tedy moje generace. Tyhlety nové možná ani neví, co to verše jsou. Mě tvorba chytila dost pozdě, asi kolem třicítky, a ta dekáda potom stála za to, i vzpomínky na ni. Věnuju se jarnímu úklidu a našla jsem hodně silnou složku papírů, kde celá desetiletí spala slova, která jsem tenkrát sypala z duše. Papír už je léty žlutý… Nechala jsem se okouzlovat verši všech klasiků a jednu dobu zvítězil Antonín Sova. A jeho balady. Sova i proto, že to byl můj prapraprabratranec z maminčiny strany a cítila jsem, že s ním souzním. Dopustila jsem se tenkrát drzosti a napsala jsem baladu o ženách. Má název Rána žen a podtitul - báseň sentimentální. Předkládám ji publiku beze studu, protože každý se může dopustit omylu.

Astra (Tahiti)

Vlezte si ke mně do postele, hvězdy.

Jste jiskřivá noc.

A líp vám nebe neustele.

Vím, je vás moc netlačte se tolik.

Chci jednu pod hlavu

a druhou snad na přikrytí.

A ty, které zbývají, ať svítí.

Dnes v noci vyspíme se spolu.

A já vám povím, než začneme dřímat –

o tom, jak v svítání neblednou vaše tváře.

Budu vám vyprávět o ženách, hvězdy.

Je noc, v níž první ženě,

která je nejmladší, nedá spát zrání budoucího bodláčí.

K té první ještě máma vstává, naslouchá dechu jejích úst

a říká – malá, milá, neplaš se.

Stáda rán tě teprve čekají.

A ráno této dívky-ženy oči

bývají tajuplně zamlženy.

Dokáže při snídani zažvatlat dětsky na mámu.

A ta, chudák, nemá ani zdání,

co čeká její dítě po ránu,

po kterém přijde den.

To o té první.

O ženě, která si tak říká

už po několik měsíců,

a která brzy dožene

zkušenosti z doslechu

životem, ve kterém nejednu neplechu

provede ještě, než přejdou slzné deště

jejího jara.

Ta tedy spí a je k ulíbání to, co z ní kouká

pod peřinou.

A teď, hvězdy, najdeme si ženu jinou.

Ach ano, ta právě zadřímala.

Ach ano, ta už není malá.

Ten, který vedle ní leží,

ten tak rychle nepoběží z postele domů.

Tomu se říká, hvězdy, milenec.

Ona mu ovšem dala

na tisíc jiných jmen.

A to, které naposledy zašeptala

než přemohl ji z přeúnavy sen,

to znělo tak, jak teď zní celé její tělo.

A on se na ni dívá.

Zavřel jí stehna jako rozečtenou knihu,

jejími koleny obrátil list.

On ví, on je si jist,

že do rána přečte ji celou.

Je bdělý, spát se mu nechce.

Lehce ji hladí po vlasech,

a její vzdech je mu začátkem

nové kapitoly.

Za chvíli asi začnou si spolu

zase číst.

Když ráno blednete, vy hvězdy,

ti dva už nedoženou červánky na svých tvářích.

A žena třetí?

Ve třetí ženě, v té se sváří

z kovů citů litina křehkých forem.

Ta v dnešní noci má sen

o zvonu mohutného hlasu.

Zvon její zralosti zní

tóny všech odstínů.

Ve stínu snu, přikryta nepokojem,

pod hlavou oblaka touhy,

v tom mohutném hlaholu

je její sen nekonečně dlouhý.

A ona chce se podobat praporu

z bitvy vítězné,

ve které konečně nalezne pod hlavu klid

v podobě tvrdé dlaně

a na tělo přikrývku z krevnaté tkáně.

Ta žena třetí –

až toto vše se jí stane,

až zaplatí daň ze svého těla,

bude mít to, co v dnešní noci chtěla.

Hvězdy, budete jí hlídat děti?

A zbývá žena poslední.

Čtvrtá po té třetí.

Ta v dnešní noci nespí ještě.

Má kalné oči, spánek roztrhaný.

Ta, místo zvonů, slyší z dálky zvonit hrany.

Přemítá, myslí na konce.

V posteli ji nezahřeje nic už,

všechno je bez naděje,

je jako zrezivělý nůž.

Tatam jsou stáda rán,

a kniha už je dotrhaná.

Je z ní dnes v noci žena-rána.

Život se končí.

Marně svírá zchladlé oči.

Hvězdy,

vaše chvění na obloze

nutí ji k pláči.

Přeuboze sténá, všechno bolí,

všechno tlačí.

A přece – ještě je to žena,

které stačí málo k tomu,

aby dožila si život.

Vám, hvězdám, se tohle všechno

jistě nezdá býti tragické.

Vy věčně budete svítit.

Tak pojďte,

k svítání máme chvíli.

Vlezte si ke mně do postele.

Chci jednu pod hlavu

a druhou na přikrytí.

A ty, které zbývají,

ať svítí.

01.04.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 8