Je tady opět První Máj. Přivítám ho básní. Ne ode mne, ani od Karla Hynka Máchy – to už tady bylo. Přivítám ho básní z Květů zla od Charlese Baudelaira. Už od raně mladých let mám takovou drobnou knížečku obsahující výběr z Květů zla z roku 1976, který přeložil Ivan Slavík. S tou jsem vyrůstal a některé z těch básní jsem i zhudebnil. Sám pro sebe. Na kytaru. Od té doby jsem se seznámil s řadou jiných překladů, i od věhlasných básníků, ale nikdy už mi nezněly tak krásně. Latinsky „de profundis clamavi“ znamená česky „volám z hlubin“. Tak se nazývá i jedna báseň z Květů zla.
Lucifer
De profundis clamavi
Charles Baudelaire
Z dna proudu černého, kam srdce mé se hrouží,
prosím tě o soucit, mám pouze tebe rád.
V tom chmurném vesmíru, jak olověný hrad,
se jenom rouhačství a hrůzy v noci plouží.
Nehřeje slunce, a tak půlrok přejde přes
a pouhopouhá noc pak kryje zem v tom druhém;
ten kraj je pustější než za polárním kruhem;
zvěř ani potok, ó – a zeleň ani les!
Nic děsnějšího si už myslit nedovedu
než krutost studenou tohoto slunce z ledu
a nedozírnou noc, chaosu podobnou;
zvířatům závidím, že tupě šťastná jsou,
do spánku beze snů že ponořit se smějí –
přadena času se tak zvolna odvíjejí!
01.05.2020, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 9