Neviditelný čert

Je pozdní večer, čtvrtý máj, a skřítci hrají na šalmaj. O májovém čase se praví, že je lásky čas. Karel Hynek Mácha to ve svém Máji však myslel poněkud jinak – něco jako „osobní zpověď rozervaného romantického člověka plného nejistot a otázek po smyslu života“. Mnozí si ale zapamatovali jen první verše: … hrdliččin zval ku lásce hlas… Faktem nicméně je, že Máj, česky květen, je nejkrásnějším jarním měsícem. Ano, všechno je v květu, všechno se rodí, příroda jede na plné obrátky. Někdy se však ochladí, ale májoví lidé si i tenhle úkrok stranou vysvětlí pozitivně: Studený máj, v stodole ráj. Tenhle měsíc takové či makové lásky jsem zde zahájil básní jednoho z prokletých básníků. Použil jsem přitom překlad od Ivana Slavíka, který mi je nejbližší. Ta báseň je poněkud pochmurná, poněvadž jsem to chtěl naroubovat na skutečný obsah Máchova Máje. Teď přicházím se dvěma dalšími básněmi z téhož zdroje. První je možná též poněkud pochmurná, ale předkládám ji, protože se v ní vidím. Druhá už pak je naplno prozářená láskou.

Lucifer

Charles Baudelaire

Špatný mnich

Ve starých klášterech veliké holé stěny

zdobily obrazy o pravdě svatých knih.

Tím jejich strohý chlad byl teple prozářený

a zbožnou duši hřát si o ně mohl mnich

Když setbou Kristovou svět byl už oplodněný,

nejeden kazatel z těch dnes již nečtených

kostnici míval za svůj azyl vyvolený,

kde prostým slovem smrt velebil v příslovích.

Má duše je ten hrob a já v ní špatným mnichem,

jenž věčnost bydlí tu a prodírá se tichem.

Nic nezahřeje ho v těch nehostinných zdích.

Kdy z podívané na svou bídu skličující

stvořím – já líný mnich – to, o čem bych směl říci:

hle dílo ruky mé a láska očí mých?!

 Vodotrysk

Lásko, máš oči unavené!

Jen zůstaň, neotvírej jich,

v té poloze tak nestrojené,

kde večer rozkoše tě stih.

A vodotrysk, jenž nepřestává,

na dvoře žvatlá přes práh dne,

tak v extázi mě upoutává,

kam láska ponořila mne.

Snop jasný jako nebe,

pestrý jak trs,

do něhož září Fébé

a blyští skrz,

pak padá dolů, zebe

jak liják slz.

Tak duše tvá, když zahořela

živoucím bleskem rozkoší,

se vzepne, smrtící a smělá,

k čarovným rájům do výši.

Pak rozlévá se v dokonání

tesklivou vlnou skleslosti

po tamté neviděné stráni

až do srdce mé bytosti.

Snop jasný jako nebe,

pestrý jak trs,

do něhož září Fébé

a blyští skrz,

pak padá dolů, zebe

jak liják slz.

Ty, která v noci jsi tak hezká,

jak sladké na tvých prsou je

poslouchat, jak proud venku tleská

a věčně v kašnách běduje!

Zvonivá vodo, lunný lesku,

chvějivé stromy kolkolem,

blažená noci – jste v svém stesku

mé lásky čistým zrcadlem.

Snop jasný jako nebe,

pestrý jak trs,

do něhož blyští Fébé

a září skrz,

pak padá dolů, zebe

jak liják slz.

04.05.2020, 22:22:01   Publikoval Luciferkomentářů: 3