Neviditelný čert

Móna Líza

Lucifer

Žila kdys dívka s úsměvem tak tajemným, že jí pro nedostatek důkazů říkali Gioconda. Gioconda se usmívala, i když se neusmívala. Žila už stovky let na obraze Leonarda da Vinci. Na mnoha obrazech. Většina z nich však byly kopie, reprodukce nebo padělky. Jen jeden byl pravý. Který, to už se nikdo nedoví. Když šli všichni spát, Gioconda vystoupila z obrazu a procházela se temnou nocí. Pod nebem plným hvězd, nebo mraků, nebo pavučin, nebo snů. Nikdy jí ze rtů nezmizel ten její úsměv, kterým se de facto mračila. Gioconda se mračila ráda. Pod nebem plným černočerné noci se kabonila jako malý opuštěný plyšový medvídek.

Jednou potkala svů vlastní stín. Do té doby si myslela, že nemůže být nic smutnějšího než její úsměv. Byl to Stín. Na Stín byl tak zubožený pohled, že se Gioconda začala chechtat, jako když kulečníková koule padá z mramorových schodů. Vytáhla mobil a poslala esemesku Leonardovi da Vinci. Milý Leonardo chicht potkala jsem svůj stín chicht něco tak zoufalého jsi v životě neviděl chicht dej to na ten obraz chicht a dej mně už konecně pokoj. A protože mobil měl foťák, poslala mu fotku Stínu.

Leonardo byl uchvácen a Giocondu na obraze přemaloval Stínem. Stín se automaticky objevil na všech kopiích, reprodukcích a padělcích. Lidi, sběratelé, snobové a umělečtí kritici byli nadšeni. Nikdo to sice nepřiznal, ale měli Giocondy už plné zuby. Už jim připadala jako monoskop na televizoru, jako logo Windows, jako noční obloha plná hvězd.

A Gioconda byla volná. Teď se prochází po nocích plných hvězd, mraků, pavučin a snů a chechtá se jako kulečníková koule na mramorovém schodišti.

22.01.2010, 20:04:00   Publikoval Luciferkomentářů: 3