Ve škole se možná naučíte, co jsou základní součástí buňky: jádro obsahující genetický materiál, mitochondrie jako zdroj energie, ochranná membrána na venkovním okraji a mezi tím vším cytoplasma. Ovšem v těchto z anatomického hlediska jednoduše vypadajících buňkách existuje složitý svět; tyto inteligentní buňky používají technologie, které vědci ještě plně nepochopili. Lucifer
Z historického hlediska nás židovsko-křesťanská víra přivedla k tomu, abychom si mysleli, že jsme inteligentní tvorové, kteří byli stvořeni zvlášť a odlišným procesem než všechny ostatní rostliny a živočichové. Tento pohled vede k tomu, že se na nižší tvory díváme svrchu jako na neinteligentní formy života, což platí zejména o organismech na nižších evolučních stupních. Nic nemůže být pravdě vzdálenější. Když pozorujeme lidi jako jednotlivé entity anebo se díváme na sebe do zrcadla jako na individuální organismus, máme, v jistém smyslu, pravdu, přinejmenším z hlediska úrovně našeho pozorování. Kdybyste se ale zmenšili na velikost individuální buňky tak, abyste mohli vidět svoje tělo z této perspektivy, poskytne vám to zcela nový pohled na svět. Neuvidíte se jako jeden celistvý celek, ale jako rušné společenství více než padesátí biliónů jednotlivých buněk. Většině buněčných struktur se říká organely, což jsou "miniaturní orgány" vznášející se v rosolovité cytoplazmě. Organely jsou funkční ekvivalenty tkání a orgánů našeho těla. Patří k nim jádro, největší organela, mitochondrie, Golgiho aparát a vakuoly. Biochemické mechanismy využívané buněčnými systémy organel jsou v zásadě shodné s mechanismy, které využívají systémy orgánů lidského těla. I když se lidské tělo skládá z biliónů buněk, neexistuje v něm jediná "nová" funkce, která by už nebyla nějak vyjádřena v jediné buňce. Každá eukaryota (buňka obsahující jádro) má funkční ekvivalent našeho nervového systému, zažívacího systému, dýchacího, vylučovacího, endokrinního, svalového a kosterního systému, oběhového systému, pokožky, reprodukčního systému a dokonce i primitivního imunitního systému, který využívá rodinu protilátkám podobných proteinů "všudybylů". Každá buňka je inteligentní bytostí, která dokáže přežít sama o sobě, jak to dokazují vědci, když odeberou z těla jednotlivé buňky a pěstují je v kultuře. Tyto buňky jsou naplněny záměrem a účelem: aktivně vyhledávají taková prostředí, která podporují jejich schopnost přežít, a současně se vyhýbají prostředí toxickému či jinak nepřátelskému. Stejně jako lidé, i jednotlivé buňky analyzují tisíce podnětů z mikroprostředí, které obývají. Jednotlivé buňky jsou také schopny se těmito environmentálními zkušenostmi učit a dokáží vytvořit buněčnou paměť, kterou předávají svému potomstvu. Například když virus spalniček infikuje nějaké dítě, nedospělá imunitní buňka je povolána, aby vytvořila ochrannou proteinovou protilátku proti tomuto viru. Přitom tato buňka musí vytvořit nový gen, který slouží jako projekt pro výrobu proteinové protilátky viru spalniček. Když nezralá imunitní buňka vytvoří proteinovou protilátku, která "se podobá" fyzicky pronikajícímu viru spalniček, bude tato buňka aktivována. Aktivované buňky využívají úžasný mechanismus, kterému se říká afinitní maturace, jenž umožňuje buňce, aby se dokonale "přizpůsobila" konečnému stavu své proteinové protilátky, takže se stane dokonalým doplňkem invazivního viru spalniček. Za použití mechanismu známého jako somatická hypermutace vytvářejí aktivované imunitní buňky stovky kopií svého původního genu protilátky. Nicméně každá nová verze tohoto genu je mírně mutovaná, takže bude kódovat mírně odlišně formovaný protein protilátky. Buňka vybere tu variantu genu, která vytvoří nejlépe "padnoucí" protilátku. Tato zvolená verze genu rovněž prochází opakovaně koly somatické hypermutace, aby se tak dále upravoval tvar protilátky, jež se pak stane "dokonalým" fyzickým komplementem viru spalniček. Když se takto vymodelovaná protilátka připne na virus, deaktivuje ho a označí jej ke zničení, a tím ochrání dítě před následky spalniček. Buňky si uchovají genetickou "paměť" této protilátky, takže je-li v budoucnu jedinec znovu vystaven spalničkám, buňky mohou okamžitě spustit imunitní reakci. Nový gen protilátky může být dále předán veškerému potomstvu buňky, když dochází k jejímu dělení. Při tomto procesu se buňka nejen "dozví" o viru spalniček, ale také vytvoří "paměť", která bude děděna a dále předávána jejími dceřinými buňkami. Tento úžasný čin genetického inženýrství je velmi důležitý, protože představuje mechanismus zděděné "inteligence", díky níž se buňky vyvíjejí. To, že buňky jsou tak chytré, by nemělo být překvapením. Jednobuněčné organismy byly prvními formami života na téhle planetě a existovaly zde již nějakých 600 miliónů let po vzniku Země. Příští dvě a tři čtvrtě miliardy let byl náš svět osídlen pouze samostatně žijícími jednobuněčnými organismy - bakteriemi, řasami a prvoky podobnými měňavce. Zhruba před 750 milióny let tyto chytré buňky zjistily jak být ještě chytřejší a objevily se první mnohobuněčné organismy. Mnohobuněčné formy života byly původně volná společenství či "kolonie" jednobuněčných organismů. Nejprve buněčná společenstva sestávala z desítek a stovek buněk. Ale evoluční výhoda života ve společenstvu brzy vedla k organizacím miliónů, miliard a dokonce biliónů společensky interaktivních samostatných buněk. Ačkoliv každá z jednotlivých buněk má mikroskopické rozměry, velikost mnohobuněčných společenstev může sahat od skoro okem neviditelných až po monolity. Zatímco se buněčná společenstva jeví prostému oku jako jednolité entity - myš, pes, člověk -, jsou to ve skutečnosti vysoce organizovaná seskupení miliónů a biliónů buněk. Evoluční tlak na vznik stále větších společenstev je jednoduše odrazem biologického imperativu přežití. Čím více si organismus uvědomuje své prostředí, tím vyšší jsou jeho šance na přežití. Když se buňky spojují, zvyšují exponenciálně své uvědomění. Aby v tak vysoké hustotě přežily, vytvořily buňky strukturované prostředí. Tato sofistikovaná společenstva si rozdělila úkoly přesněji a efektivněji, než to činí neustále se měnící organizační schémata velkých firem. Proces cytologické specializace umožňuje buňkám vytvářet zvláštní tkáně a orgány těla. Během doby se tento model diferenciace stal součástí genů každé buňky ve společenstvu, čímž se významně zvýšila výkonnost organismu a jeho schopnost přežít. V americkém kapitalismu viděl Henry Ford v diferencované formě společného úsilí strategickou výhodu a realizoval i vytvořením montážní linky na výrobu aut. Před Fordem trvalo malému týmu všestranně kvalifikovaných dělníků týden či dva, než vyrobil jeden automobil. Ford zorganizoval svoji dílnu tak, aby byl každý dělník zodpovědný pouze za jeden specializovaný úkon. Rozestavil značný počet těchto diferencovaných dělníků do jedné řady, montážní linky, a posílal vznikající automobil postupně od jednoho specialisty k druhému. Efektivita této specializace umožnila Fordovi vyrobit nový automobil během devadesáti minut, a ne za týden. Naneštěstí jsme pohodlně "zapomněli" na nutnost kooperace pro evoluci, když Charles Darwin prosadil radikálně odlišnou teorii o vzniku života. Před 150 lety dospěl k závěru, že živé organismy permanentně "o svou existenci bojují". Pro Darwina byl boj a násilí nejen součástí živočišné (lidské) povahy, ale byly to pro něj také základní "síly" stojící za evolučním pokrokem. V poslední kapitole knihy O vzniku druhů přírodním výběrem neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život (obvykle se používá zkrácený název O původu druhů) Darwin píše o nevyhnutelném "boji o život" a o tom, že evoluce je poháněna "válkou v přírodě, hladověním a smrtí". Spojte si to s Darwinovým přesvědčením, že evoluce je náhodná, a máte před sebou svět, který lze charakterizovat jako svět "se zuby a drápy od krve", jak jej metaforicky popsal lord Tennyson, jako sérii nesmyslných a krvavých bitev o přežití. Zdroj: Bruce H. Lipton, Biologie víry - Jak uvolnit sílu vědomí, hmoty a zázraků
10.03.2013, 00:00:56 Publikoval Luciferkomentářů: 0