O digitální demenci zde již byly dvě části z úvodu jí se věnující knížky Manfreda Spitzera, druhá se jmenovala Digitální demence – Jde o naše děti. Podstatou této knížky je ukázat, že naše moderní vědecko technické výdobytky jsou jistě velmi užitečné, jejich použití však nemá nahradit funkci našeho mozku - nejkomplikovanějšího a nejdynamičtějšího orgánu našeho těla, sídla našeho vědomí. Pokud budeme svůj mozek zanedbávat, hrozí nám demence; tedy něco, na co jsem tady už vícekrát upozorňoval a nazýval jsem to odpojením od reality. S lidmi, kteří jeví nejrůznější příznaky odpojení od reality, se setkávám denně a mám pocit, že jejich počet neustále narůstá. Tito lidé se zpravidla vyznačují tím, že skoro veškerý jejich život spočívá v neustálém „ovládání“ digitálních přístrojů, nástrojů, šidítek atp., skutečnou realitu už skoro nevnímají. Pohled na ně je dost tristní a již v předchozích dvou úvodních částech bylo naznačeno, k jakým důsledkům se toto odpojení od reality může dopracovat. Demence je stav, ke kterému se v ještě nedávné době dopracovali pouze hodně staří lidé. Ale ani v tomto případě to není stav přirozený, jak jsem zde kdysi naznačil v příspěvku Dlouhá léta bez potíží a nemocí. Dnes se ale k demenci mohou díky digitálním technologiím propracovat i velmi mladí lidé. Podstata tohoto procesu z vědeckého hlediska je naznačená v této části.
Lucifer
Někdy počátkem devadesátých let minulého století začal narůstat počet řidičů, kteří měli problém s orientací, obzvláště ve velkých městech. Zcela zjevně selhala výuka zeměpisu, protože spousta lidí už neumí číst v mapách; v neznámých městech jezdili velmi nejistě. Objevilo se však zajímavé řešení. V roce 2000 americké ministerstvo obrany technicky vylepšilo globální satelitní navigační systém GPS, čímž se otevřela cesta k plošnému zavedení digitálních navigačních systémů do všech nových automobilů. Avšak povinnost navigačního systému v autě nikdy zavedena nebyla; nicméně tyto přístroje zavedeny byly – dobrovolně – a dnes je mnozí lidé mají v autě. Bylo by však naprosto mylné domnívat se, že by se s nimi lidé naučili lépe navigovat. Právě naopak! Kdo má v autě satelitní navigační systém, ten se nechává navigovat, ovšem sám nenaviguje. Jeho schopnost prostorové orientace upadá.
Tato schopnost souvisí s jistou částí mozku, hipokampem. V něm se nacházejí buňky, vztahující se k určitým místům, protože se jim naučily. Takovému procesu učení můžeme přihlížet, tzn., můžeme pozorovat, jak se z buněk, které ještě nemají zakódováno žádné místo, stávají tzv. místní buňky. Na základě aktivity těchto buněk se dá dokonce stanovit, kde se pokusné zvíře právě nachází. Jen je třeba tuto informaci pomocí jemných drátků z mozku zvířete vyčíst, koneckonců tedy udělat to, co dělá zvíře samo. Díky těmto studiím jsme se dozvěděli spoustu věcí o tom, jak se náš mozek umí orientovat v prostoru.
Od konce minulého století víme, že lidé, kteří se potřebují vyznat v neznámém terénu, to dovedou pomocí hipokampu. Nedlouho po tomto objevu vědci zjistili, že londýnští taxikáři mají větší hipokampus než kontrolní skupina zapojená do tohoto experimentu. Uvážíme-li, že se musejí vyznat ve spleti přibližně pětadvaceti tisíc ulic, jakož i tisíců náměstí a památek, aby vůbec dostali povolení dělat v Londýně taxikáře, nijak nás to neudivuje. Než si někdo takové znalosti osvojí, trvá to zhruba tři až čtyři roky. Teprve potom projde řadou zkoušek, a když ve všech obstojí, dostane licenci. Tento postup je ve světě ojedinělý a pro zákazníky z toho přirozeně plyne jedna obrovská výhoda: řidič se vyzná.
Výzkumy ukazují, že objem hipokampu, části mozku zodpovědné za navigaci, je o to větší, čím více má taxikář v ulicích Londýna naježděno, Kdo si tedy místa ukládá do paměti, způsobuje tím růst svého zásobníku míst. Tento princip neplatí jen pro nějaká speciální místa a už vůbec ne pouze pro individuální osobní dopravu v hlavním městě Velké Británie, platí samozřejmě obecně. Kdo se učí žonglovat, tomu měřitelně narůstá objem těch oblastí mozku, jež odpovídají za zpracování očních pohybů. Pokud jde o procesy učení, za pokusné osoby se výborně hodí také hudebníci. Kdo se učí hrát na housle nebo na kytaru, zvětšuje si v mozku oblast zodpovídající za prsty zpravidla levé ruky. Hudebníci hrající v orchestru mají vesměs větší oblast pro sluch, dokonce to závisí i na místě v orchestru. Němečtí studenti medicíny musí na přípravnou zkoušku, tzv. physikum, pojmout velké množství faktů: málokdy bývá paměť vystavena takové zátěži, ale toto intenzivní memorování spousty faktů má vliv, jak dokazují experimenty, na růst objemu hipokampu; a rovněž se ukazuje, že zvětšený objem zůstává zachován i po skončení procesu učení.
Třebaže hipokampus představuje v mozku poměrně malou strukturu, je pro fungování celého mozku velmi podstatný. Nevytváří jen propojené (reálné) místní znalosti, nýbrž také místa („adresy“) v kůře velkého mozku, kde jsou zakódovány jisté vlastnosti nebo atributy. Jejich provázanost tvoří to, co nazýváme zážitkem. Na rozdíl od kůry mozkové, která ve svých mnohých modulech vytváří pomalým učením uspořádané mapy atributů, hipokampus je trvale zaměstnán tím, že věci propojuje a z četných vzruchů probíhajících v kůře velkého mozku formuje události, zážitky a obsahy dlouhodobé paměti.
Už delší dobu existuje domněnka, že jsou-li nervové buňky v hipokampu vystaveny nadměrnému přetížení, stresu, hrozí jim odumírání. Stres tedy nezvyšuje pouze riziko vysokého krevního tlaku, srdečního infarktu, žaludečních vředů, hormonálních potíží (způsobujících poruchy růstu a sexuality), úbytku svalové hmoty (ztrátou bílkoviny potřebné k poskytování energie) a oslabení imunitního systému (s množícím se výskytem infekčních a rakovinných onemocnění); nýbrž vede také k odumírání nervových buněk v mozku. Výzkumy frankfurtského anatoma Heika Braaka navíc už před delší dobou prokázaly, že Alzheimerova choroba má svůj původ v oblasti hipokampu, odkud se pak šíří četnými spoji do dalších oblastí areálů kůry velkého mozku.
Využívání mozku tedy vede k nárůstu oněch oblastí mozku, jichž je zapotřebí ke speciálním schopnostem. Náš mozek funguje do jisté míry jako sval: je-li využíván, roste; není-li využíván, zakrňuje. Dlouhou dobu vládl názor, že mozek se při duševní práci nemění. Že změny probíhají v miniaturních strukturách, zvaných synapse, jež donedávna ještě téměř vůbec nebylo možno zkoumat. Dnes víme, že náš mozek je nejen nejkomplikovanějším, ale také nejdynamičtějším orgánem v našem těle. Mění se svým používáním. Není-li používán, pak se neuronální hardware rozkládá a člověka nakonec postihne demence, k níž patří i výše zmíněná Alzheimerova choroba.
Zdroj: Manfred Spitzer, Digitální demence – Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum
07.05.2014, 00:00:09 Publikoval Luciferkomentářů: 7