Neviditelný čert

Je pátek, blázni mají svátek, a ti simulovaní ze všeho nejvíce. Není se třeba tedy divit, že včerejší první část o simulované realitě dnes zcela zákonitě dokončím její druhou a ještě mnohem bláznivější částí. Tohle téměř filosoficky a sci-fi kořením obdarované pojednání z Barrowovy Knihy vesmírů mě zaujalo především proto, že jsem v něm nalezl leckterá vysvětlení jevů, obzvláště pak v chování lidí, s nimiž se každodenně střetávám ve veřejně bulvárním teritoriu. Hluboce jsem se nad tím zamyslel a dospěl k závěru, že s komparzisty už nechci mít nic společného. Jen pro ten dnešní den…

Lucifer

Simulátory bude především lákat možnost vyhnout se složitostem, které by přinášela aplikace plně konzistentních přírodních zákonů v jejich světech, když tam mohou „realistické“ efekty prostě vložit. Mohou použít zjednodušená pravidla, která dávají téměř stejný efekt, jako by dal podrobný výpočet, pokud nestudujeme příliš velké detaily. Jenže taková omezení složitosti simulace přinášejí drobné problémy, které trik mohou prozradit. Při bližším pohledu, a snad i při pohledu zevnitř simulace, bude něco skřípat.

Ale i v případě, že se návrháři budou snažit být při simulaci přírodních zákonů co nejpečlivější, budou na to, co jsou schopni udělat, platit určitá omezení. Mohou mít sice značně pokročilé znalosti přírodních zákonů, je však nepravděpodobné, že by jejich vědomosti byly úplné (někteří filosofové vědy tvrdí, že úplné nemohou být nikdy). Vždy v jejich znalostech přírodních zákonů zůstanou nějaké mezery, a co je horší, i nesprávnosti. Chybějící detaily budou jemné a vůbec ne zřejmé, jinak by zmíněná pokročilá civilizace nebyla pokročilou. Takové nedostatky sice naprogramování simulace a jejímu dlouhodobému vývoji nezabrání, drobné chyby budou však časem lavinovitě narůstat a virtuální realita se nakonec zhroutí. Z této situace půjde uniknout jen tak, že tvůrci simulace budou občas zasahovat a jednotlivé chyby v programu jednu po druhé opravovat. To zná každý, kdo pracuje s osobním počítačem a přijímá pravidelné aktualizace, ať už ochrany proti novým typům virů nebo k vyplnění mezer programu, které tam původní autoři zanechali. Tvůrci simulace mohou nabídnout takový způsob dlouhodobé ochrany, jež bude aktualizovat přírodní zákony a zabudovávat do programu nové skutečnosti, jež se autoři dověděli od té doby, kdy program spustili.

Za takovéto situace budou nutně vznikat logické rozpory a zákony, které v simulaci platí, se čas os času zhroutí. Bytosti v simulaci – jmenovitě simulovaní vědci – budou občas zaskočeni výsledky svých experimentů. Tyhle nedostatky se napravují pomocí opravných kódů. Kdyby simulátoři používali opravný kód, aby chránili simulaci jako celek, často by provedené korekce odporovaly pravidlům, kterými se simulace celkově řídí. Simulovaní vědci by proto naráželi na náhlé změny, jež by odporovaly přírodním zákonům, které se shodují s běžným pozorováním a na jejichž základě dělají předpovědi. Žijeme-li tedy v simulované realitě, můžeme očekávat občasné selhání teorie, malé posuvy v hodnotách přírodních konstant i tvarech přírodních zákonů v průběhu času. Docházíme tak k zásadnímu zjištění, že kazy na tváři přírody jsou pro poznání skutečné reality stejně důležité jako její zákony.

Tato malá exkurze do teritoria, ve kterém se běžně pohybují autoři sci-fi, měla ukázat, že bereme-li vážně myšlenku existence nekonečně mnoha světů, jež pokrývají všechny možnosti, vede to k podivným důsledkům. Umíme si představit, že další rozvoj současné vědy a technologie by mohl umožnit něco z toho, co bylo naznačeno. A nemusíme ani objevovat nějakou novou vědu – umožní to jen rozvoj technologií. Pro povahu našeho vesmíru a pravděpodobnou možnost, že náš dojem z ní je klamný, to má nejen ohromující, ale i znepokojivé důsledky. Nutí nás rozpomenout se na slova filosofa Davida Humea z druhé poloviny 18. století. O „mnohosti světů“ a jejich pravděpodobných defektech napsal scénář, který evokuje představu mnoha bohů různých stupňů schopnosti tvořit vesmíry různých kvalit, podobných žákům, kteří se pokoušejí kopírovat dílo svého mistra. Když ale nahradíme jeho „infantilní“ a „přestárlá“ božstva simulátory, odpovídá jeho představa království překypujícímu simulovanými vesmíry: některé jsou dobré, jiné slibné a ještě jiné defektní a odsouzené ke zkáze.

Americký ekonom a filosof Robin Hanson vyslovil názor, že možnost života v simulované realitě může mít vliv na to, jak byste měli jednat. Simulovaná zkušenost, jakkoli se zdá reálnou, může s větší pravděpodobností než typická zkušenost reálná vést k náhlému a nepředvídatelnému konci. To podle Hansona znamená, že „i když vše vypadá stejně, měli byste myslet méně na budoucnost svou i budoucnost lidstva a žít více pro dnešek“. Dobře víme, že ve filmech a na divadle bývají hvězdy obklopeny jinými dobrými herci; poněkud dál od nich už ale vystupují méně placení herci komparzisté, s nimiž lze scény, v nichž se nemluví, obstarat mnohem laciněji. Podobně mohou v simulované realitě existovat postavy, které na vaše akce nemají velký vliv. To mohou být falešně simulované postavy a vy se o ně nemusíte příliš starat. Jste-li částí něčí simulace, doporučuje Hanson, abyste byli zábavní. Staňte se slavnými! Buďte klíčovými postavami! To zvýší šanci na pokračování vaší simulované existence a autoři se vás budou snažit znovu simulovat do budoucnosti. Když tyto charakteristiky mít nebudete, můžete dopadnout jako postava z dlouhého televizního seriálu, která brzy zmizí ze scény, protože odjede na dovolenou do Vladivostoku a už se nikdy nevrátí.

Máme-li na paměti Hansonovu radu a všimneme si, jak se chovají lidé, o nichž slyšíme ve zprávách, snadno můžeme dojít k závěru, že v simulaci skutečně žijeme. Není to ale příliš přesvědčivé. To, jak byste se chovali, by totiž čistě záviselo na morálních postojích simulátorů. Když se rádi baví, pak budete zábavní. Když ale směřují ke vznešeným cílům, pak můžete mít větší šanci na trvalá znovuzrození tehdy, stanete-li se mučedníky pro dobro. Jsou-li simulované reality běžné a my jsme v jedné z nich, je znepokojivé, jsou-li to simulace typu, které známe. Proč by ale měly být? Kdybychom vždy používali slova „simulace“ k popisu výsledku jedinečného božského tvoření, byli bychom v obdobné situaci, jen se simulátorem jiného typu. Tyto neobyčejné důsledky pro život v simulovaných realitách berou někteří myslitelé jako silná argument proti existenci jiných světů.

Je-li většina těchto světů virtuálních, jsme na kluzké cestě k neznalosti vůbec ničeho, protože žádná naše znalost není jistá. Je to protipól solipsismu, jenž má paralyzující důsledky pro budoucí myšlení. Je-li počet možných světů nekonečný a ony skutečně existují, pak realita obsahuje více, než umíme unést.

Zdroj: John D. Barrow, Kniha vesmírů

30.05.2014, 00:00:09   Publikoval Luciferkomentářů: 16