Neviditelný čert

Kdo zažehl jiskru, jež probudila neživou hmotu k tvůrčí aktivitě? Dlouho se zdálo, že tento problém ani nebude mít řešení – a nejpřijatelnější bylo přesunout problém (či odpověď) na Boha. Ale pro neklidné povahy, které se nesmířily se zákazem o tajemství vůbec uvažovat, se Bohem otázka nevyřešila, naopak znásobila. Po staletích tápání a výzkumu se ukázalo, že k životu stačí částice uspořádané do hierarchie struktur: atomy, molekuly, organely, buňky, tkáně… Podstata života je tedy vysvětlitelná v rámci fyziky, chemie, biologie. Jednoho dne se budeme usmívat tomu, že pro nás bylo záhadou vědomí. Brian Greene se domnívá, že vědomí je důsledek fyziologické činnosti mozku, jenom nám dosud uniká plné poznání vnitřních mozkových pochodů. Prozatím totiž disponujeme myšlenkovými a vědeckými šablonami, do nichž některá fakta nezapadají. Nadchází čas šablony přenastavit a jinak se podívat na samotnou realitu. Tak už to ve vědě chodí! Všechno je jinak. Nebo stejné, ale – o stupínek výš?

Stella

Po roce 1800 se ukázalo, že dosavadní pojetí fyzikální reality nestačí. Problém elektřiny a magnetismu se pak ukázal být velmi obtížným. Zdá se, že výzkum vědomí je spojen právě s příběhem elektromagnetismu a vyložit subjektivní prožitek bude vyžadovat znalost nepoznaných vlastností reality. Dlouhá cesta? Možná. Neexistuje barva, vůně atd. vně našeho prožitku, ač jsou veškeré vlastnosti předmětu jinak bez problému fyzikálně, matematicky… vyjádřitelné. Brian Greene byl překvapen, když si uvědomil, že fyzikální procesy v mozku nejsou celé vědomí. Ale na rozdíl od Descartese, který tvrdil, že ve vesmíru jsou odděleny vědomí a hmota, se Greene domnívá, že vědomí bude vysvětlitelné úplně konvenčním chováním částic a působením fyzikálních zákonů.

U mnoha jevů nevíme, co je jejich podstatou, ale víme, jak se projevují, a dokážeme tyto projevy předvídat. Také u mozku, „členitého, vlhkého souboru buněk“, dovedeme popsat, které jeho části zpracovávají ten který druh informací. Kde je rozdíl mezi tím, jak vnímá předmět fotoaparát a jak člověk, když informace zpracovává každá fyzikální soustava? Čím je mezi nimi mozek zvláštní? Tím, že informace tvořící vědomý prožitek jsou vysoce integrované a pevně propojené, vysoce diferencované. Vědomí je v podstatě bez hranic. (Tononi a Koch.)

Mnoho generací přirozeného výběru přineslo člověku schopnost rychlého zhodnocení povahy věcí i živých tvorů. Při vnímání vynecháváme obrovské množství detailů, jinak bychom nepřežili. Tygr by byl rychlejší. Neustále vytváříme schematickou mentální reprezentaci stavu vlastní mysli (Graziano). Vypadá to, jako by myšlenky přilétly odněkud zvnějšku. Ale to je dáno jenom tím, že potlačujeme vnímání mozkových pochodů. Nepotřebujeme si je uvědomovat a hodně by nás to zdržovalo! Mozek sám na sebe aplikuje zjednodušené schéma, ignoruje fyzikální procesy a vlastní mechanické pochody – spojení myšlenek s jejich fyzikální podstatou.

Až odhalíme fyzikální podstatu vědomí, nic mu neubere na hodnotě. Kouzlo faktu, že stejné síly drží pohromadě můj mentální život i „můj hrnek na kafe“, je přece pořád úžasné.

Stovky let vědci pozorovali objektivní chování reality. Vyvinuli dokonalé rovnice, které popisují vnější data. Existují ovšem také data niterného prožitku a možná i další rovnice popisující vzorce a pravidelnosti vnitřního světa – to bude úkolem vědy budoucnosti: popsat vnitřní data.(Chalmers). Do fyzikálního obrazu světa bude nutné zahrnout vědomí!

Ať chceme, nebo nechceme, pořád jsme jenom shlukem částic. Nás (soubor, konstelaci, roj částic) vedou přírodní zákony. Cokoli děláme a myslíme, je výsledek pohybů těchto částic. Pohyb částic se řídí matematickými pravidly. Fyzikální zákony zde byly před námi, působí v současnosti a budou zde i po nás. Částice neznají účelovost! Je to krutě deterministické? Deterministický byl Newton, ovšem Schrödinger také: pravděpodobnost možných budoucností (kvantové rovnice) končí jednoznačným matematickým vyjádření.

A jak je to tedy se svobodnou vůlí? Neexistuje. To jenom my nejsme schopni uvidět, jak a co s námi přírodní zákony vyvádějí. Je to v pořádku: jsme zaměřeni (omezenost smyslů) na všední lidská měřítka, protože ta nám stačí.

Jak z toho ven? To jsme tak ubozí, že si jenom namlouváme něco o vlastním rozhodování? Greene nabízí odpověď. Fyzikální zákony nemůžeme ovlivnit. Ale máme SVOBODU. Ta spočívá v možnosti reagovat různým chováním. Na rozdíl od neživého předmětu (také soubor částic) můžeme využívat ohromný rozsah myšlení, pocitů a schopností, dovedností, jak se chovat – to je podstata člověka. Svoboda neznamená únik od neúprosných fyzikálních zákonů. Znamená osvobození našich vnitřních reakcí (díky vnitřnímu uspořádání).

Brian Greene má úžasnou schopnost podat srozumitelně ty nejsložitější otázky. S obrovským nadhledem i s vtipem. Protože patří k vědcům, kteří při všech myšlenkových vzepětích stojí pevně na zemi, dokáže krásně a s pochopením rozebírat také otázku víry, smysl umění (jediný druh věčnosti). Uvádí vlastní téměř mystické prožitky – kdy např. při pohledu na hvězdy pochopil, že „Světlo vytváří iluzi přítomnosti“.

My, kteří jsme nezískali podobný dar, musíme být vděčni vědci, kterému stojíme za tu námahu a trpělivost. Vždyť mohl svůj roj částic nasměrovat někam úplně jinam.

Já jsem nasměrovávání vzdala při studiu odkazů, když jsem narazila na revoluční těleso, dále na to, že rozměry lze rozvinout do koulí, plných nebo dutých, a že máme otevřenou nulu a také nulu s límcem – tohle já tedy nevstřebám.

Vám přeji hodně úspěchů!

Zdroj: Greene, Brian: Až do konce času, Vědomí, hmota a naše hledání smyslu ve vesmíru, Paseka

21.08.2022, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 14