Neviditelný čert

Již koncem 18. století se Immanuel Kant ptal, zda některé z elipsovitých difúzních mlhovin, které bylo možné velkým teleskopem objevit všude mezi hvězdami, nejsou samostatné a hodně vzdálené hvězdné systémy, zkrátka hvězdné ostrovy.

Lucifer

Astronom Julius Scheiner již roce 1899 nasnímal v pustupimské astrofyzikální laboratoři spektrum mlhoviny v Andromedě a když je prostudoval, usoudil, že mlhovina v Andromedě musí být stejně jako naše Mléčná dráha hvězdným systémem. Dokonce ho to inspirovalo k předpovědi, že Mléčná dráha musí mít také spirálovou strukturu, čímž o hodně předběhl svou dobu. Soudobí astronomové však byli vůči tomuto výsledku velmi skeptičtí a nebo ho zcela ignorovali. Scheiner byl konečně rehabilitován až v roce 1995, kdy se Hansi Oleakovi z Astrofyzikálního ústavu v Postupimi podařilo digitalizovat na moderním přístroji již skoro vybledlou originální fotografickou desku a plně potvrdit jeho úvahy.

V roce 1920 se v národní akademii věd ve Washingtonu odehrála slavná "velká debata" mezi dvěma americkými astronomy, Heberem D. Curtisem a Harlowem Shapleyem, kteří se přeli o povahu mlhoviny. Curtis byl toho názoru, že mlhoviny jsou plynové oblaky v Mléčné dráze, zatímco Shapley v nich spatřoval kosmické ostrovy tvořené nesčetnými hvězdami. Jak vyšlo najevo, měli pravdu zástupci obou táborů. K tomu však bylo zapotřebí naučit se měřit vzdálenost mlhovin.

Americká astronomka Henrietta Leavittová v roce 1912 ukázala v jedné dlouholeté práci na skupině proměnných hvězd v Magellanových oblacích, že jejich pulzační perioda závisí přímo na jejich svítivosti. Na základě této skutečnosti pak bylo možné vyvinout novou techniku určování vzdáleností tzv. metodou Cefeid. Již v roce 1913 odhadl dánský astronom Ejnar Hertzsprung působící v Postupimi pomocí proměnné hvězdy Delta Cephei, podle níž je metoda nazvána, vzdálenost Malého Magellanova oblaku a došel k závěru, na svou dobu mimořádnému, že tato mlhovina musí být hvězdný systém vně Mléčné dráhy - tedy samostatný hvězdný ostrov.

Průlom a konec debaty o kosmických ostrovech nastal až v roce 1929, kdy Edwin Powell Hubble pomocí tehdy největšího teleskopu se zrcadlem o průměru 2.3 metry, umístěného v observatoři Mount Wilson, pozoroval v mlhovině Messier 31 (což není nic jiného než mlhovina v Andromedě) jednotlivé Cefeidy. Podařilo se mu dokázat Scheinerovu domněnku, že tato malá difúzní mlhovina, viditelná polním dalekohledem v souhvězdí Andromeda, je ve skutečnosti obří hvězdný systém srovnatelný s Mléčnou dráhou, ale vzdálený neskutečných 2.1 milionů světelných let. Současně s tím Harlow Shapley ukázal stanovením vzdáleností hvězdokup, že Slunce se vůbec nenachází ve středu Mléčné dráhy, ale spíše na okraji jejího disku.

Vesmír se tak rázem mnohonásobně zvětšil a člověk byl opět vyhnán z centra svého univerza, jak k tomu došlo už v době Mikuláše Koperníka.

11.01.2011, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 6