Neviditelný čert

Budete se možná divit, ale cyklický model vesmíru podle moderní kosmologie má svoje prapředky.

Lucifer

Řadu starověkých myslitelů inspirovala nepochybně každodenní zkušenost. Představa stvořeného vesmíru se pravděpodobně formovala na základě analogie s lidským početím a narozením. I myšlenka cyklického vesmíru byla zřejmě inspirována rytmickými variacemi, jež nás v životě provázejí - denními cykly východu a západu Slunce, střídáním ročních období.

Pozoruhodně detailní a kvantitativní vizi cyklického vývoje nacházíme ve starověké hinduistické kosmologii. Celkový obraz představují cykly cyklů a každá úroveň cyklů má jiné trvání. Úrovně odpovídají různým časovým úsekům v životě Brahmy, boha stvoření. Jeden typ cyklů například odpovídá dnům a nocím Brahmova života, jiný rokům, další stoletím atd. Převedeno na pozemské roky jsou některé časové úseky podivuhodně blízké měřítkům zajímavým pro současnou kosmologii.

Dnu a noci Brahmova života odpovídá perioda zvaná kalpa, v pozemských letech to představuje 8.64 miliard let, tedy stejně jako éra s dominující hmotou podle moderní kosmologie, během níž se formují galaxie. Podle základního hinduistického textu Višnuparány po každém z těchto cyklů následuje období sucha, jež trvá tak dlouho, až vyschne všechno vodstvo. Podle moderní kosmologie éru hmoty následuje éra dominující temné energie, kdy se už žádné galaxie netvoří. Další úroveň, odpovídající roku Brahmova života neboli 360 kalpám, trvá 3.11 bilionů let, tedy zhruba stejně jako cyklus v soudobém cyklickém modelu. Délka Brahmova života je 100krát delší a po této době si vesmír dopřeje oddech. Co se stane pak, je méně jasné. Před každým Brahmou byla řada jiných a řada dalších bude následovat. Hinduistické texty neříkají, jaké jsou intervaly mezi jednotlivými Brahmy.

Evoluce může být cyklická nebo jedinečná. Na Západě převládala představa cyklické kosmologie po celých šest století, od roku 500 před naším letopočtem. Vystopovat ji můžeme ve sporu dvou slavných raných řeckých filozofů, Parmenida z Eleje a Herakleita z Efesu. Parmenides zastával názor, velmi obdivovaný Platonem, že ideje jsou reálné a počitky iluzorní. Jsou-li myšlenky reálné, pak musí existovat vše, co si dovedeme představit. Protože si ale neumíme představit, že něco neexistuje, aniž předtím nemyslíme na věc samu (to znamená, že už existuje), argumentoval Parmenides, je logicky vyloučeno, aby existence měla počátek a konec. Podle něho vše trvá a nic se nemění. Herakleitos zastával názor opačný. Svým známým výrokem "panta rhei", vše plyne, chtěl říct, že vše se mění a nic nepřetrvává.

Z Herakleita vycházeli stoikové, když zavedli pojem ekpyrosis, zrození z ohně. Podle řecké koncepce svět začíná a končí obrovským požárem a v mezidobí probíhá normální vývoj. Řecký model má mnoho variant. Předpokládá buď jen jeden požár, nebo jejich nekonečné množství. Mohou být nepravidelné a sporadické, nebo pravidelně se opakující. Jednotlivé cykly mohou představovat buď identické historie, nebo historie podobné jen statisticky. Cicero nazýval cyklus periodického modelu trvající mezi deseti a dvaceti tisíci lety "annus magnus", velký rok.Ve svém pojednání O povaze bohů říká: "Nakonec vzplane požár celého světa, nezbude nic než oheň, z něhož, tak jako živá bytost nebo bůh, může být znovu stvořen nový svět a obnoven uspořádaný vesmír."

Když se v Evropě ujalo vlády křesťanství, cyklický model v důsledku interpretace, kterou dávali knize Genese raní křesťanští teologové, ztratil na popularitě. I dnes se překlad prvních veršů bible většinou čte tak, že popisují stvoření vesmíru z ničeho v jednom singulárním okamžiku. V původní hebrejštině je však jejich smysl nejmírněji řečeno nejednoznačný. Rabínští učenci si nejsou jisti, zda "nebe a země" znamená celý vesmír, nebo jen Zemi. Obvyklá interpretace je, že stvoření proběhlo z předem existujícího materiálu, tedy že prostor, čas, hmota a energie existovaly už před okamžikem stvoření. Podle některých rabínských interpretací byl svět stvořen opakovaně a předchozí verze byly vždy zničeny, protože je Stvořitel shledal neuspokojivými.

Augustin silně propagoval stvořený vesmír a odhadoval jeho věk na 5 000 let. Ve svém díle Vyznání píše o prvních verších Genese: "Tomu, kdo se ptá: 'Co dělal Bůh předtím, než stvořil nebe nebo zemi?', neodpovím zřejmě žertem, který kdosi pronesl: 'Připravoval peklo pro ty, kteří jsou příliš všeteční'. Něco jiného je odpovědět a něco jiného vysmívat se tazateli. Proto neodpovím žertem. Raději přiznám, že nevím, co nevím, než abych se posmíval tomu, kdo klade hlubokou otázku. Raději řeknu, že Ty, Bože, jsi stvořitelem všech stvoření. Než Bůh stvořil nebe a zemi, neučinil nic."

Přestože řada křesťanských teologů názor sv. Augustina přijala, myšlenka cyklického vesmíru si určitou popularitu zachovala. Edgar Allan Poe ve své eseji Heureka předložil model vesmíru nápadně připomínající antický ekpyrotický obraz. Podle jeho vize je vesmír výsledkem exploze jednoduchého homogenního stavu hmoty v jednom okamžitém záblesku. Iniciální atomy se explozí rozprsknou, pak však převáží přitažlivá síla, která je přitahuje k sobě a nakonec způsobí jejich kolaps do homogenního počátečního stavu, jenž se stane počátkem exploze nové.

I německý filozof Friedrich Nietzsche byl propagátorem opakujícího se vesmíru, ale na základě jiných argumentů než staří Řekové. Domníval se, že čas je nekonečný, ale existuje jen konečný počet možných událostí a věcí, takže to, co existuje dnes, se musí znovu opakovat. Nietzscheho model věčného opakování byl v 19. století populární, možná i stimuloval úvahy matematických fyziků, k nímž patřil například Ludwig Boltzmann a Henri Poincaré, o teple a dynamických systémech. Jejich myšlenky ovlivňují i moderní kosmologii.

Zdroj: Paul J. Steinhardt, Neil Turok - Endless Universe: Beyond the Big Bang

04.02.2011, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 6