Neviditelný čert

Již v devatenáctém století měli vědci tušení, že uvnitř mozku probíhají elektrické signály. Roku 1975 zjistil Richard Caton, že umístíme-li na povrch hlavy elektrody, je možné tyto slabounké signály zachytit. To nakonec vedlo k vynálezu elektroencefalografu (EEG).

Lucifer

Mozek je jakýmsi vysílačem, šířícím naše myšlenky v podobě slabých elektrických signálů a elektromagnetických vln. Pokud se však na základě těchto signálů rozhodneme číst myšlenky, narazíme na potíže. Signály jsou především extrémně slabé, v řádu tisícin wattu. Za druhé, jsou takového charakteru, že se většinou nedají odlišit od náhodného šumu. Z této změti lze o našich myšlenkách vyvodit jen hrubé informace. Za třetí, náš mozek není schopen pomocí těchto signálů přijímat obdobné zprávy z jiných mozků; nemáme anténu. A nakonec, i kdybychom byli schopni tyto slabounké signály přijímat, nepodařilo by se nám je dekódovat. S pomocí obyčejné newtonovské a maxwellovské fyziky se telepatie na principu rádiového přenosu nezdá možná. A co telepatie využívající kvantové teorie?

Během posledního desetiletí se začaly používat nové kvantové přístroje, které nám poprvé v dějinách umožňují nahlížet do myslícího mozku. Kvantovou revoluci v záznamu činnosti mozku vedou systémy PET (pozitronová emisní tomografie) a MRI (zobrazování pomocí magnetické rezonance). Zobrazení pomocí PET se vytvoří tak, že se do krevního oběhu injekčně vpraví radioaktivní cukr. Ten se soustřeďuje v částech mozku, které se při přemýšlení aktivizují, což vyžaduje energii. Radioaktivní cukr vysílá pozitrony (antielektrony - elektrony s opačným elektrickým nábojem čili kladným), které přístroje snadno zachytí. Sledováním míst, kde se v mozku nachází antihmota, se tímto způsobem dají vysledovat cesty myšlenek a zároveň přesně určit, které části mozku se příslušné aktivity účastní.

MRI skener funguje obdobně, je však přesnější. Pacientova hlava se umístí do velkého magnetického pole prstencového tvaru. Magnetické pole přiměje jádra atomů v mozku, aby se uspořádala podél silokřivek. Do pacientova těla se vyšle rádiový impuls, který jádra rozkmitá. Když jádro změní orientaci spinu, vyšle slabounký zaznamenatelný rádiový signál, na jehož základě se pozná přítomnost určité látky. Aktivita mozku je například spojena se spotřebou kyslíku, takže MRI skener dovede určit místo myšlenkové aktivity díky tomu, že v příslušné oblasti zaznamená přítomnost okysličené krve. Čím vyšší je koncentrace okysličené krve, tím vyšší je mentální aktivita v této části mozku. Současný funkční MRI skener neboli fMRI je schopen se ve zlomku sekundy zaměřit na malé oblasti mozku o průměru pouhého milimetru.

Není vyloučeno, že jednoho dne budou vědci schopni pomocí MRI skenerů odhalit širší obrysy myšlenek v mozku. Nejjednodušší test "čtení myšlenek" by byl schopen určit, zda někdo lže nebo ne. První moderní detektor lži byl vytvořen v roce 1913, když psycholog William Marston napsal článek o účincích lhaní na krevní tlak (který se při lhaní měl zvýšit). Tento poznatek o krevním tlaku již pochází z dávných dob, kdy vyšetřující držel podezřelého při výslechu za ruce. Myšlenka se brzy ujala, a tak zanedlouho mělo svůj vlastní "detektor lži" dokonce i ministerstvo obrany. Během let se však ukázalo, že detektor lži mohou oklamat sociopati, kteří za své činy necítí žádnou lítost. V roce 2003 vydala americká Národní akademie věd o spolehlivosti detektorů lži zničující zprávu, v níž vyjmenovala všechny způsoby, kterými lze přístroje oklamat a nevinné lidi naopak očernit jakožto lháře.

Jestliže však detektory lži měří pouze úroveň úzkosti, což měřit mozek samotný? Myšlenka odhalování lží pomocí monitorování mozkové aktivity vznikla před třiadvaceti lety v díle Petera Rosenfelda z Northwesternské univerzity, který si všiml, že EEG osob při lhaní vykazuje ve vlnách typu P300 jiný průběh, než když titíž lidé mluví pravdu. Vlny P300 se často oživí, když se mozek setká s něčím novým, něčím, co se vymyká běžnému. Myšlenka použít MRI skener k odhalení lží pochází od Daniela Langlebena z Pensylvánské univerzity. Roku 1999 narazil na článek, v němž se tvrdilo, že děti trpící syndromem snížené pozornosti neumějí lhát. On však ze zkušenosti věděl, že tomu tak není: tyto děti se lhaním nemají nejmenší potíže. Jejich skutečný problém spočívá v tom, že mají potíže se zamlčením pravdy. Lhaní totiž vyžaduje více mozkové aktivity, neboť se musí nejdříve zarazit před vyřčením pravdy, a teprve poté vytvořit nepravdu - je to zkrátka dřina.

Langleben prováděl pokusy se studenty: požádal je, aby zalhali. Brzy se ukázalo, že lhaní vytváří zvýšenou činnost v několika oblastech mozku, včetně předního laloku (kde se soustřeďuje vyšší myšlení), spánkového laloku a limbického systému (kde se zpracovávají emoce). Zvláště pozoroval neobyčejnou aktivitu v oblasti zvané gyrus cinguli anterior, jenž souvisí s řešením konfliktů a potlačováním reakcí. Lengleben tvrdí, že v kontrolovaných testech při odhalování lží u pokusných osob dosahoval soustavného úspěchu až v 99 % případů. Zájem o technologii byl tak výrazný, že dal vzniknout dvěma komerčním subjektům, které tuto službu nabízejí veřejnosti. V roce 2007 se jedna z nich, "No Lie MRI", ujala svého prvního případu, kdy klient žaloval pojišťovnu, která tvrdila, že úmyslně podpálil svou prodejnu lahůdek. Zkoumání pomocí fMRI skeneru ukázalo, že žhářem není.

Přívrženci Lanlebenovy metody tvrdí, že je mnohem spolehlivější než starý detektor lži. Lidé se dají vycvičit, aby do určité míry kontrolovali svůj puls a pocení, nejsou však schopni ovlivňovat mozkovou činnost. Kritikové připouštějí, že tato technika má zřejmě úspěch při zaznamenáni lži, poukazují však na to, že fMRI skener vlastně nezaznamenává lež, ale pouze zvýšenou aktivitu mozku při lhaní. Přístroj by mohl dávat nesprávné výsledky, kdyby například člověk měl říci pravdu ve chvíli, kdy se nachází ve velkém stresu. Někteří odpůrci také tvrdí, že skutečný detektor lži by obdobně jako jasnovidec dokázal naprosto znepříjemnit veškeré společenské zvyky.

Záznam mozkové činnosti byl právem kritizován také proto, že přes všechny krásné snímky mozku v činnosti je příliš hrubý, než aby měřil jednotlivé myšlenky. Jestli a jak si s tím věda může poradit - tomu bude věnovaný třetí díl o vědeckém výzkumu telepatie.

Zdroj: Michio Kaku, Fyzika nemožného

07.03.2011, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0