Neviditelný čert

Asi před čtyřmi miliardami let byl stavba sluneční soustavy téměř dokončena. Venuše vznikla příliš blízko Slunci a intenzivní přísun sluneční energie odpařil všechny zásoby vody, pokud tam nějaká byla. Mars zase vznikl tak daleko, že na něm voda jednou provždy zamrzla. Jen jedna planeta, Země, se narodila ve správné vzdálenosti, kde voda zůstala kapalná, a její povrch se stal útočištěm života. Oblast kolem Slunce, ve které je možný život, se nazývá "obyvatelnou zónou".

Lucifer

Malé, chladné a málo svítivé hvězdy mohou žít stovky až tisíce miliard let. To je dostatečná doba na to, aby se na planetách kolem nich vytvořila jedna nebo dvě formy života. Obyvatelné zóny jsou v tomto případě velmi blízko hostitelské hvězdy, což znamená, že slapové síly způsobí velmi brzy vázanou rotaci planety, při které je k hvězdě stále namířena stále stejná polokoule. Ohřev takové planety je extrémně nevyvážený: na přivrácené straně se veškerá voda vypaří, na odvrácené zamrzne. Jiným problémem je, že obyvatelné zóny jsou u dlouho žijících hvězd extrémně úzké; planeta na náhodné oběžné dráze by se ocitla ve správné vzdálenosti jen s velmi malou pravděpodobností. Velké, horké a velmi svítivé hvězdy mají široké obyvatelné zóny. Naneštěstí jsou takové hvězdy velmi vzácné a žijí jen několik milionů let, poté explodují jako supernovy. Slunce patří do kategorie, která s nachází mezi oběma extrémy v rozumné vzdálenosti.

Vraťme se však ještě k Marsu a Venuši. Známá Drakeova rovnice (která byla odvozena na hledání mimozemských civilizací) ve svém původním návrhu nezahrnovala Mars, který se nalézá až za obyvatelnou zónou Slunce. Přesto na jeho povrchu nalezneme bezpočet vyschlých říčních koryt, meandrů, delt a povodňových pánví, které jsou důkazem toho, že na Marsu tekoucí voda byla. Avšak (jak už bylo uvedeno) nevydržela dostatečně dlouhou dobu, aby se tam mohla vyvinout vyspělejší forma života, pokud se tam vůbec nějaká vyvinula. Spekulace o dávném životě na Marsu však stále ještě probíhají. Tuším že v roce 2009 se dokonce objevila zpráva jistých vědátorů, kteří čtvrt století zkoumali meteorit z Marsu. Pomocí moderních mikroskopů v něm prý nalezli stopy dávné činnosti bakterií, přičemž vyloučili možnost kontaminace tělesa po dopadu na Zemi.

Venuše se do obyvatelné zóny Slunce vejde jen tak tak. Vzhledem k velmi husté atmosféře má největší odrazivost ze všech planet sluneční soustavy. Není žádný rozumný důvod, proč by Venuše neměla být příjemným místem pro život, stalo se nicméně, že tato planeta trpí velmi silným skleníkovým jevem. Venušina atmosféra, složená převážně z oxidu uhelnatého, zachytí téměř vše z toho mála světla, které jí prochází. S povrchovou teplotou 750 K (480 °C) je Venuše nejteplejší planetou sluneční soustavy, přestože její oběžná dráha je téměř dvakrát širší než u Merkuru.

Rozšířený koncept obyvatelné zóny vyžaduje energetický zdroj libovolného původu, který je schopen udržet kapalnou vodu. Jupiterův ledový měsíc Europa je zahříván slapovými silami Jupiterova gravitačního pole. Současná pozorování i teoretické výpočty ukazují, že v hloubce jednoho kilometru pod ledovým příkrovem se nachází oceán kapalné vody nebo rozbředlého sněhu. Když uvážíme hojnost života v pozemských oceánech, je Europa nejnadějnějším kandidátem pro mimozemský život ve sluneční soustavě.

Jiným průlomem v pojetí obyvatelné zóny se stal objev extremofilů - životních forem, které nejenom že přežívají za extrémního chladu nebo horka, ale dokonce se jim v těchto podmínkách daří. K extremofilům patří termofily (někdy se používá tvar termofilové), mikroorganizmy milující teplo. Nalézáme je u středooceánských hřbetů, kde ze zemské kůry do chladné vody vyvěrá přehřátá pára s teplotou vysoko nad bodem varu. Tyto podmínky nejsou nepodobné páře v Papinově hrnci, kde je vysoký tlak udržován silnostěnnou nádobou s uzamykatelným víkem a voda je zahřátá nad normální bod varu, aniž by skutečně vřela.

Na chladném dně oceánu se neustále z vývěrů horkých podzemních vod srážejí rozpuštěné minerály a vytvářejí obří komíny s horkým nitrem a chladnějšími okraji, kde se stýkají s oceánskou vodou. V tomto teplotním gradientu žije bezpočet životních forem, které nikdy neviděly Slunce. Tyto zvláštní organizmy využívají geotermální energii, která je kombinací zbytkového tepla z období vzniku Země a tepla přicházejícího z nitra Země z radioaktivního rozpadu přirozených, ale nestabilních izotopů známých chemických prvků. Příkladem může být hliník s atomovým číslem 26, který má poločas rozpadu řádově miliony roků, nebo draslík 40 s poločasem rozpadu v miliardách let.

Na dně oceánu se nachází nejstabilnější ekosystém na Zemi. Co kdyby na povrch Země dopadla obrovská planetka a způsobila vyhynutí veškerého života na souších? Termofily (termofilové) na dně oceánu by bez problémů šťastně žily (žili) dál, dokonce by mohly (mohli) po každé takové katastrofě obnovit život na povrchu. A co kdyby bylo Slunce z nějakých důvodů vymrštěno ze středu sluneční soustavy a Země by se ocitla na volné dráze v mezihvězdném prostoru? Ani taková událost by zcela jistě nezaujala pozornost novinářů z řad termofilů. Za pět miliard roků se Slunce stane červeným obrem a zaplní vnitřní část sluneční soustavy, z vroucích oceánů zmizí voda a Země se odpaří. A to by pro termofily byla konečně zpráva hodná pozornosti.

Je tu ještě jedna závažná otázka: Nemohl by život prosperovat v nitrech toulajících se planet, které byly vypuzeny ze sluneční soustavy v období jejího vzniku? Tepelné rezervoáry uvnitř těchto těles mohou existovat miliardy let. A co bezpočet planet vyvržených při tvorbě jiných planetárních soustav? Mohl by se mezihvězdný prostor hemžit životem, který se zformoval a vyvinul v nitru planet-bezdomovců? Jak nadějná je tahle čarovná pohádka. Život nemusí být vůbec vzácný - může být tak častý, jako je výskyt planet samotných.

A tak termofilní bakterie šťastně žila a žila až na věky - tedy asi pět miliard let.

Zdroj: Neil Degrasse Tyson, Smrt v podání černé díry

10.05.2011, 00:15:00   Publikoval Luciferkomentářů: 3