Neviditelný čert

V dubnu 1998 přinesl časopis Illustrierte Wissenschaft zprávu o neobvyklém nálezu. Britský amatérský geolog Alan Dawn objevil téměř kompletní kostru asi tři metry dlouhého masožravého ryboještěra. Skelet zvířete vyhynulého údajně před 150 miliony let neležel v několikametrové hloubce pod zemí, jak by se snad dalo očekávat z geologického a biologického hlediska, nýbrž tak těsně pod povrchem, že některé kosti dokonce čouhaly ven.

Lucifer

Archeologové nalezli ve Vnitřním Mongolsku velkou ještěří kostru. Šlo o dosud největší nález v Asii. Dvacet jedna metrů dlouhý a šest metrů vysoký dinosaurus musel vážit sto tun. Skelet byl objeven v západní části stepi Xilin-Gol. Této oblasti se říká „dinosauři hřbitov“, protože zde bylo nalezeno už několik koster a zkamenělých dinosauřích vajec. Že by se dal nějaký skelet najít jen tak v poušti po více než sedmdesáti milionech let? I kdybychom vzali v úvahu silné bouře a následné svátí půdy, museli bychom u těchto nálezů hovořit o mimořádném štěstí. Tisk však v poslední době přináší zprávy o dalších podobných nálezech na celém světě.

V Brazílii venčila jistá žena psa a objevila přitom čirou náhodou celou dinosauři kostru. U břehů Sumatry chytili rybáři do sítě dinosauři skelet a notně se vyděsili, protože se domnívali, že jde o pozůstatky draka. Vědci, kteří se sjeli na místo, identifikovali v nálezu kostru velemloka. Jak lze po nejméně šedesáti čtyřech milionech let jen tak jednoduše vylovit běžnou rybářskou sítí z moře nějaký skelet? Neměly by být tak staré kosti už dávno zpráchnivělé, zarostlé korály nebo rozdrcené na prach v mlýnech času?

Všude na světě byla nalezena zkamenělá dinosauři vejce, ba dokonce zcela neporušená hnízda. V duchu se poněkud nepodloženě domnívám, že dotyčná hnízda s velkými vejci patří také dinosaurům, ačkoli v této souvislosti vždy myslím přímo na ptáky. Vlastně není ještě vůbec dokázáno, že vejce pocházejí od dinosaurů. Ať je to jakkoli, jedno vejce z nálezu v čínské provincii Chenan bylo podrobeno speciálnímu laserovému vyšetření v Metodistické nemocnici v kalifornské Arcadii. To umožnilo zviditelnit v něm obsažené embryo. Tyto snadno nestabilní nálezy s původně choulostivým, avšak v průběhu procesu zkamenění nezkaženým nebo neshnilým obsahem svědci o velmi rychlém procesu konzervace.

Dvacátého druhého června 1844 bylo v anglickém Rutherford-Millsu v čisté skále v hloubce 2,5 m nalezeno mechanicky zhotovené zlaté vlákno. Další hádanku představují kovové koule z Jižní Afriky. V pyrofylitovém dole u Ottosdalu byly objeveny koule s vyrytými drážkami. Tyto kovové artefakty musejí být starší než pyrofylit, jenž je obklopuje. A stáří kamene se odhaduje na 2,8 miliardy let! Musíme nyní tedy posunout stáří lidstva zpátky do tohoto období dějin Země? Stále znovu se objevuje jeden a týž problém: Něco musí být v nepořádku s určováním stáří, se stanovením věku Země a s evolucí.

Zajímavý je nález vlasu trčícího z jednoho kamenného bloku Cheopsovy pyramidy v Gize, který objevil pod mikroskopem při testech vzorků horniny profesor doktor Joseph Davidovits z francouzského Ústavu pro výzkum geopolymerů. Buď je tento vlas starší než původní kamenný materiál, nebo byl kamenný blok vyroben uměle. Rozbory a měřením bloků použitých na stavbu pyramidy se zjistilo, že na přírodní kámen mají příliš vysokou vlhkost, typickou pro beton. To by alespoň částečně ukazovalo na umělý původ přinejmenším některých stavebních kamenů Cheopsovy pyramidy, jen některých proto, že jiné jsou bezpochyby přírodní. Pokud není správná tato senzační domněnka, pak je třeba přisoudit objevenému vlasu neuvěřitelný věk, protože musí být ještě starší než kámen. Obě řešení této záhady však jsou v příkrém rozporu s naším zažitým viděním světa.

V roce 1968 se vášnivý sběratel fosilií William Meister opět jednou věnoval spolu s rodinou svému koníčku. Významný nález učinil čtyřicet tři mil severozápadně od utažské Delty. Když v jednom místě udeřil kladívkem do skály, odloupla se horní vrstva. Ke svému úžasu spatřil na skalní desce otisky dvou lidských šlépějí, přirozeně zkamenělé. Šlo o otisky levé a pravé nohy, u nichž nebylo možné rozlišit podrobnosti jako prsty nebo patu. Dalo se snadno poznat, že jde vlastně o otisk boty, protože v původně měkkém podkladu byly jasně vidět ohraničené obrysy podrážky. Podpatky, na nichž spočívala hlavní váha těla, zanechaly podle očekávání hlubší otisk než špičky. Jde o téměř nemyslitelný nález zkamenělého otisku boty, vždyť lidé chodí obutí teprve několik tisíciletí. Největší překvapení a vědeckou senzaci však vyvolalo to, co lze pozorovat na vnitřním okraji podpatku. Meister jako pravý odborník ihned poznal, že levá bota rozšlápla trilobita.

Existuje hypotéza, že třetihory, jura a křída nikdy neexistovaly. Oblasti vykazující zemské vrstvy z těchto údajných období vývoje Země byly postiženy rozsáhlou katastrofou. Hornina se roztavila, a pak velmi rychle opět ztuhla a vytvořila novou zemskou kůru. V ní současně bleskurychle uvízly všemožné pozůstatky rostlinného i živočišného původu. Jiné oblasti, jež byly méně postiženy následky potopy a vulkanické činnosti vyvolané dopady komet, mají prostě méně takových horninových útvarů, nebo dokonce nemají žádné. Jinými slovy nárazy kosmických těles a následné trhliny v zemské kůře způsobily rozdílné teploty, jež podle vzdálenosti od místa dopadu dosáhly až 100 000 °C. V důsledku těchto teplotních rozdílů se také rozdílně roztavila hornina. Živočichové nebo rostliny, nacházející se příliš blízko ohnisek katastrofy, prostě shořeli, aniž po sobě zanechali stopy. Rozbouřené vodní masy přelily rozmočené měkké půdní substance do vnitrozemí a ty v sobě zničehonic uzavřely mrtvá nebo ještě živá zvířata, z nichž se posléze staly nám dnes známé fosilie. Tím se rovněž vysvětluje, proč nacházíme v hornině živočichy zkamenělé „i s chlupy“ nebo také jen jejich kostry.

Připustíme-li tedy, že alespoň jeden nález je pravý, musíme vytvořit zcela novou, odlišnou teorii. Protože předměty uložené v hornině nebo také v uhlí musí být starší než okolní materiál, nabízí se pouze jediný závěr: Hornina musí být podstatně mladší, než se dosud obecně předpokládalo, a navíc musela mít měkkou konzistenci v okamžiku, kdy se do ní příslušný předmět ukládal. Nálezy, jež popisuji, se ocitly v měkkém nebo tekutém materiálu působením jistého kataklyzmatického děje, celosvětové potopy. A k té došlo zřejmě před nepříliš dávnou dobou. V tom případě by padl paradox času. Za tohoto předpokladu není třeba pochybovat o pravosti popsaných nálezů, nýbrž je lze počítat k nezbytným přírodním jevům.

To by bylo nepříjemné, neboť by to znamenalo podstatně snížit stáří horniny. Následkem toho by pak byla rovněž zemská kůra mnohem mladší, než se dosud předpokládalo, jestliže vycházíme z hypotézy o globálním charakteru a průběhu událostí. V případě, že takto vyřešíme problém času, je zřejmé, že k evoluci ani dojít nemohlo. Na vývoj druhů bylo prostě příliš málo času! Tento závěr se nám zcela logicky vnucuje! Jestliže ale nebyla žádná evoluce, nabízí se otázka: Odkud se tedy berou všechny vysoce vyvinuté živé bytosti? A na ni existuje pouze jediná odpověď: Byly stvořeny, a je jedno kdy a kým.

Zdroj: Hans-Joachim Zillmer, Darwinův omyl

04.06.2011, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0