Neviditelný čert

Náboženství je podle všeho jakýmsi univerzálním jevem. S vírou v duchovní svět, ať už v jakékoli formě, se setkáváme u všech kmenových společenství, které kdy byly objeveny, a u většiny z nich i s vírou v posmrtný život. Všechny se účastní modliteb a rituálů, jimiž si onen neviditelný svět usmiřují a předcházejí, aby na ně, nebohé, neustálému utrpení vystavené příslušníky lidské rasy laskavě shlédl a byl jim příznivě nakloněn. Zároveň však nemáme sebenepatrnější důkaz o tom, že by se něco byť jen vzdáleně podobného náboženství vyskytovalo u jiného živočišného druhu než u člověka.

Lucifer

Jednotlivé aspekty našeho světa spojuje náboženství v jakýsi smysluplný celek (dává jim určitý metafyzický rámec, díky němuž nalézáme odpověď na otázku, proč je právě takový, jaký je, a umožňuje nám mu porozumět); dává nám větší naději, že to, co život přináší, můžeme (prostřednictvím modliteb a jiných rituálů) ovlivnit více, než kdybychom jej neměli; nutí nás osvojit si pravidla, jimiž bychom se ve společnosti měli řídit (etiku a systém morálních zásad) a konečně vytváří menšině prostor pro kontrolu dění v dané komunitě.

Tyto čtyři funkce lze rozdělit na dva zcela samostatné okruhy. První nám nejspíše pomáhá vyrovnat se se světem, jenž k nám není vždy shovívavý natolik, jak bychom si snad přáli. Druhý má zřejmě co do činění s ovládáním společnosti v poměrně širokém slova smyslu. Nicméně myšlenka, že náboženství poskytuje světu, v němž žijeme, jakýsi jednotící rámec, není žádnou novinkou. Sigmund Freud (a nejen on) měl za to, že v primitivních společnostech zastává náboženství roli vědy. Kupříkladu zcela očividná snaha zodpovědět otázku vzniku a koloběhu světa, jíž se většina náboženství vyznačuje.

Poskytovaná vysvětlení (vzpomeňme biblických příběhů o Stvoření či mýtů o duhovém hadovi vyprávěných australskými domorodci) jsou často jakýmsi ospravedlněním řádu, jemuž svět podléhá, a jejichž součástí je bez rozdílu i jistá role, jež nám v jeho rámci náleží. To však neznamená, že takovéto pseudo-náboženské teorie spočívají na mylných základech nebo bychom na ně snad měli pohlížet jako na méněcenná jen proto, že nejsou v souladu se současnými vědeckými poznatky. V takovém případě by nám totiž pravá podstata věci zcela jistě unikla. Všechny tyto systémy bez rozdílu (a na úrovni, na níž se nyní nacházíme, to neplatí o nic méně o systémech vědeckých než o těch náboženských) se totiž snaží poskytnout onomu jinak poměrně matoucímu světu určitý řád a návaznost.

Schopnost člověka rozpoznat vzájemné vztahy a souvislosti tohoto světa je skutečně obdivuhodná. Tradiční společnosti si často umí jevy, s nimiž se ve svém světě setkávají, vysvětlit přinejmenším tak dobře jako moderní společnosti vědecké a v řízení své ekonomiky je také náležitě zúročit. Vezmeme-li však v úvahu, že nás všechny obklopuje jeden a tentýž svět, není tato skutečnost nikterak překvapivá. Nicméně jeden podstatný rozdíl tu přece jen je - a to rozdíl mezi tím, že jsme si určité skutečnosti tohoto světa vědomi, a tím, zda současně víme i to, proč je tomu tak, a ne jinak. Znalost příčiny má totiž často co do činění se skrytými zákonitostmi řádu, jemuž svět podléhá (tedy fyzikálním, chemickým a biologickým zákonům), a jež nám bez oněch důmyslných nástrojů moderní vědy, umožňujících za hranicí viděného proniknout, často zůstávají skryty.

Nepříjemným důsledkem tohoto druhu vědomostí by však zanedlouho byla mysl doslova zahlcená obrovským množstvím nejrůznějších (zcela nahodilých) spojitostí, kolik si jich jen v přírodě dokážeme představit. Určitý systém, jenž vnáší řád alespoň do některých z nich, tuto záplavu poznatků výrazně redukuje (zátěž kognitivních orgánů výrazně snižuje): není zdaleka zapotřebí pamatovat si všechno - jednotlivé části a částečky lze zpravidla odvodit od několika principů, jež spoluvytvářejí jakýsi celkový jednotící rámec. Podstatné je, že na tom, o jaký systém jde či do jaké míry jeho vidění světa oné skryté podstatě světa jevů vlastně odpovídá, není až tak důležité. Úplně postačí, když ony části a částečky, jež spolu na první pohled vůbec nesouvisí, logicky uspořádá, dá jim určitý vnitřní (a možná i vnější) pevný řád a pomůže nám onomu zkušenostnímu světu lépe porozumět.

Metafyzický systém a víra v účinnost modlitby tak, jak je známe z náboženství, jsou však natolik mocné, abychom měli dostatek sil se z těchto hlubin znovu vynořit a vystoupit na břeh. Skutečnost, že se věřící lidé zdají být šťastnější než ti, kteří boha nemají, je vcelku všeobecně známa. Svědčí pro ni i zkušenosti mnohých z nás. Lze říci, že věřící lidé netrpí fyzickými ani duševními chorobami tak často jako lidé, kteří v boha nevěří: a co víc - jestliže je nějaká nemoc přece jen postihne, zotavují se rychleji jak z nemoci, tak i v případném invazivním zákroku (např. operace či chemoterapie).

Neměli bychom však opominout ani poněkud prozaičtější biologické aspekty náboženské zkušenosti, které se vynořily teprve během posledních patnácti let. Je totiž pravděpodobné, že mnohé z praktik, jež náboženství svým následovníkům ukládá, stimuluje v mozku vyplavování endorfinů (hormonů štěstí) obzvláště účinně. A o tom bude druhý díl.

Zdroj: Robin Dunbar, Příběh rodu Homo

06.07.2011, 00:36:00   Publikoval Luciferkomentářů: 2