Neviditelný čert

Ať už jsou zmíněné psycho-farmakologické faktory sebedůležitější, příslušníku náboženského hnutí se může dostat i jiných, ne právě zanedbatelných výhod. Je totiž nejen součástí náboženské skupiny, ale také určitého společenství, v jehož rámci může být míra vzájemné podpory neobyčejně vysoká. Cítí, že někam patří. Značné množství důkazů vypovídá o tom, že naše schopnost čelit nemocem a vyrovnávat se s traumaty, jež nám život v tak hojné míře přináší, je do značné míry závislá na velikosti sociální sítě.

Lucifer

Něco tedy na rodině a pocitu sounáležitosti, který vytváří a jenž nás v případě potřeby takzvaně "podrží", zřejmě bude - obklopeni svými nejbližšími, cítíme se pro onen poněkud nepřátelský okolní svět tak nějak lépe vybaveni a lze všeobecně říci, že si v něm skutečně i lépe vedeme. Je koneckonců prokázané, že opora, jíž se jedinci v rámci silné sociální sítě dostává, posiluje i jeho imunitní systém. Je tedy vcelku nasnadě, že tentýž pocit sounáležitosti svým věřícím poskytuje nejspíše i náboženství. A je-li vůdce reprezentující naši myšlenku dostatečně charizmatický, je pocit sounáležitosti dostatečně opojný.

Dne 18. listopadu roku 1978 spáchalo na popud reverenda Jima Jonese u Svatyně lidu v Jamestownu ve státě Guayana na severním pobřeží Jižní Ameriky 923 mužů, žen a dětí hromadnou sebevraždu (ačkoli ne ve všech případech zcela dobrovolnou). Pevně přesvědčen, že Ameriku čeká něco jako Armagedon, přivedl Jones, jenž se svého času dokonce za Boha prohlašoval, své věrné z USA do Guayany - ačkoli skutečnost, že pozornost ze strany FBI začínala nabývat poněkud nebezpečných rozměrů, se jako příčina této cesty jeví pravděpodobnější. Poslední kapkou vedoucí k rozuzlení celého případu pak bylo vyšetřování, jehož se v Jamestownu ujal jeden ze členů amerického kongresu (a posléze i jeho vražda - zcela evidentně rukou Jonesových nohsledů). Atmosféra okolo jeho hnutí začala povážlivě houstnout, a Jones tak pravděpodobně neviděl jiného východiska.

Podobné události však nejsou nikterak ojedinělé. Masovou sebevraždou lze bezesporu nazvat i událost, k níž došlo koncem února roku 1993, kdy během útoku amerických bezpečnostních sil na opevněnou základnu Mount Carmel v texaském městě Waco ukončil ve stejném duchu svůj život David Koresh a spolu s ním na 73 členů jeho církve, Větve davidovské. Během následujících sedmi let zvolily v Kalifornii, Švýcarsku a Kanadě tentýž osud další tři skupiny jedinců náležejících k jiným poněkud obskurním novodobým kultům či tzv. hnutí Nového věku.

Jaká to prapodivná síla umožňuje člověku (v naprosté většině muži) dovést všechny tyto lidi až na samý okraj propasti a často i za něj? V případě několika málo ojedinělých událostí bychom se snad mohli spokojit s vysvětlením, jako je zešílení několika jedinců či sebezničující tendence ve stylu Johanky z Arku. Tato chvilková dramata jsou však jakousi špičkou ledovce, jenž nabyl poněkud nebývalých rozměrů. Dějiny lidstva jsou už od pradávna plné mužů a žen ochotných následovat téměř každého "krysaře s píšťalkou", jehož jim osud jen tak zavane do cesty. Židovská, křesťanská a islámská tradice - tři nejvýznamnější náboženství západní civilizace - jsou podobnými případy přímo proslulé.

Výčet židovských proroků a mesiášů působících v průběhu posledního století před příchodem Ježíše Nazaretského doplňuje nejméně působivý seznam nyní již povětšinou zapomenutých kazatelů z období po jeho smrti. Během prvního tisíciletí po Kristu to byli kupříkladu Simon Bar Kokhba (počátek 2. století n. l.), ačkoli shoda v tom, zda se tento vůdce povstalců za mesiáše skutečně prohlašoval, neexistuje, Mojžíš krétský (5. století n. l.) a Sabbatai Zevi (1626-76), jež okolo sebe v době své největší popularity shromáždili natolik početné davy následovníků, že se pod jejich vlivem ocitla značná část východního Středomoří a jeho okolí. Sabbatai Zevi je všeobecně považován za posledního velkého židovského mystika a proroka. Mohutně povzbuzován, aby se za něj prohlásil, rozšířil svůj věhlas v polovině 17. století mezi židovské komunity po celé Evropě a Malé Asii. Ačkoli jej nakonec turecký sultán roku 1666, kdy byl v Konstantinopoli zajat, pod hrozbou popravy přiměl, aby konvertoval k islámu, jeho sláva pohasla až dlouho po jeho smrti v exilu. Ještě v 18. století došlo přinejmenším k jednomu pokusu o oživení této sekty.

Na seznamu těch, kteří se (často v souvislosti s hrozbou konce světa) prohlásili za mesiáše, však nechybí ani proroci křesťanští. Příkladem budiž Francie koncem 6. století a "Kristus z Gevaudinu", který měl k dispozici na 3000 vojáků - jehož však nakonec stihl krutý osud přičiněním věrných přisluhovačů tamějšího biskupa. Nějakých 150 let poté jej následoval Adelbert ze Soisson, jenž - tvrdíc, že vlastní dopis od Ježíše - se prohlásil za svatého a shromáždiv okolo sebe úctyhodné davy, nemohl zůstat nepovšimnut ani papežem Zachariášem v dalekém Římě. Obzvláště "úrodným" stoletím pak bylo v Evropě století dvanácté.

Za Syna božího se prohlásil například Eudo de Stella. Nemenší skromností vynikal po návratu z veleúspěšné pouti naplněné kázáním Tanchelm z Antverp (měl dokonce i úzký kroužek dvanácti učedníků), který své nároky poněkud poopravil a prohlásil se za Boha samotného - z čehož nepochybně pramenila jeho nebetyčná sebedůvěra vedoucí až k zásnubám s Pannou Marií, jejíž posvěcená socha pak během velkolepého obřadu za hojné účasti jeho věrných souvěrců zaujímala místo jeho pravé budoucí choti.

Skutečnou líhní nových sekt pak byla střední Evropa v období pozdní renesance a protireformace - za mnohé jmenujme alespoň tábority, husity, novokřtěnce a mennonity. Směsice více či méně obskurních kultů, shromážděných až na několik výjimek okolo jediného vůdce-zakladatele, se v průběhu 18. a 19. století vyrojila také v Británii a USA. Většina z nich - jako např. Shakeři a společenství Oneida či stoupenci Matouše, tzv. "poskakujícího Ježíše" z New Yorku či reverenda Henryho prince z poněkud snobského prostředí viktoriánského Brightonu - zanikla postupně se svým zakladatelem; jiná (např. metodisté, mormoni či kvakeři) se i nadále rozrůstala, a začala tak postupem času psát své vlastní dějiny.

Ani islámská tradice však tohoto jevu nezůstala ušetřena. Po smrti proroka Mohameda roku 623 n. l. se jeho potomci a učedníci rozštěpili na různé frakce, což nakonec vedlo k rozkolu mezi sunity a šíity. Šíité pak žili očekáváním Mesiáše, Máhdího, a vidinou konečného triumfu nad sunity a všemi těmi odpadlíky, k němuž je dovede. Během následujícího jeden a půl tisíciletí pak následovalo nepřeberné množství větších či menších kultů, soustředěných okolo jedince prohlašujícího se za mesiáše - každý v zajetí své vlastní víry a tradic. Některé věřily v reinkarnaci, jiné vyznávaly naprostou sexuální svobodu, další přikládaly největší význam extatickému stavu navozovanému bolestí či rozjímáním po vzoru mystiků - a byli nakonec i tací, kteří svou náboženskou povinnost spatřovali v rituální vraždě.

Dospíváme tak k ústřednímu tématu tohoto pojednání: proč jsme v rámci živočišné říše jediným druhem, nad nímž má náboženství tak neobyčejnou moc? A proč - navzdory intelektu, jímž se tak honosíme - znovu a znovu bezmyšlenkovitě plníme příkazy podobných fanatiků a jsme za to, co všichni ostatní zcela očividně považují za naprostou fikci, ochotni položit život?

To vše však ještě není nic proti tomu, jak často se dobrovolně účastníme doslova masakrů desetitisíců svých bližních jen proto, že čirou náhodou věří v jiného boha. Události, jež se tak neblaze vepsaly do našich dějin a jsou dávány do souvislosti s náboženstvím - ať už jako jejich bezprostřední příčinou, či posléze jejich ospravedlněním - je tolik, že jsou čistě důvodem k tomu, abychom se na chvíli pozastavili a zamysleli. Nemáme jednoduše právo zařadit je do kategorie jakýchsi bezvýznamných příkladů občasného pomatení mysli, jímž se náš druh čas od času vyznačuje.

Již zmíněný pocit sounáležitosti nás přivádí k dalším dvěma funkcím, které náboženství pravděpodobně zastává - totiž funkci donucovací, jež tak často a nepozorovaně překročí onu křehkou hranici mezi vírou jako takovou a náboženstvím ve službách státu. V rámci malých společenství se náboženství jeví jako vcelku ideální prostředek k prosazování skupinových norem, ať už je jejich charakter jakýkoli. V nepříliš četných skupinách, v nichž jsme jako druh strávili podstatnou část svého vývoje, bylo pravděpodobně nejdůležitější funkcí náboženství předcházet přílišnému prosazování individualistických tendencí, které by působení skupinových norem podkopávalo.

A tak se zdá, že u počátků ochoty člověka podřídit se názoru většiny stál právě tento tlak, jehož vlivu podléháme tím snáze, čím silnější slova náboženství volí a čím je směsice hudby, tance a rituálů emocionálně bohatší. Vývoj náboženství pravděpodobně souvisí se skutečností, že funkci tmelícího mechanismu plnilo tak dobře a jednotlivé členy společenství přimělo jednat ve společném zájmu. A proto si náboženství svou pozici v mysli člověka během evoluce stále více upevňovalo.

Zdroj: Robin Dunbar, Příběh rodu Homo

08.07.2011, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0