.:: Neviditelný čert ::.

Telepatický pes

rubrika: Populárně naučný koutek

Podivuhodnou náhodou se mi do rukou dostala knížka od Ruperta Sheldrakea, biologa a autora morfogenetického pole, Sedm experimentů, které by mohly změnit svět. Hned v úvodu jsem narazil na téměř stejnou formulaci, kterou jsem použil v Readři a Sběrač rozptýlených informací. Teoretický fyzik Steven Weinberg považuje morfogenetické pole za pomatenou fantazii (viz Sokalova mystifikace I). Nemyslím, že je tahle představa až tak pomatená (svůj názor jsem vyjádřil kupříkladu v Readrech...), v každém případě však to, co tady z Sheldrakeovy knížky Sedm experimentů... přetlumočím, se týká experimentálně doložitelného jevu. Svůj názor si udělejte sami.

Lucifer

Protože se institucionální věda stala tolik konzervativní, tolik omezenou konvenčními paradigmaty, jsou některé z nejzákladnějších problémů buď ignorovány, zachází se s nimi jako s tabu, nebo jsou ve vědě odsunuty až na samotný konec pořadu jednání. Jsou jako nepohodlné anomálie, které nezapadají do celku. Velmi tajemná je kupříkladu schopnost nalézt správný směr, kterou mají migrující a vracející se živočichové, třeba holubi nebo motýli monarchové. Na základě ortodoxní vědy nebyla dosud vysvětlena, a možná ji ortodoxní věda ani vysvětlit nedokáže. Schopnost zvířat nalézt správný směr je podřadnou oblastí výzkumu a zabývá se jí velmi málo vědců. Relativně prostý výzkum chování při návratu domů by nicméně mohl transformovat naše chápání povahy živočichů a zároveň vést k objevení sil, polí nebo vlivů, které fyzika v současné době nezná.

Institucionální biologii v současné době vládne mechanická teorie života, podle níž jsou všichni živočichové a rostliny v podstatě jen složité stroje, principiálně zcela vysvětlitelné na základě běžné fyziky a chemie. Tato teorie není zdaleka nová. Poprvé ji navrhl v sedmnáctém století René Descartes jakožto součást mechanistické filosofie přírody: vesmír byl pokládán za stroj a stejně tak i vše v něm, včetně lidských těl. Pouze vědomá, racionální mysl člověka byla jiná, protože byla ve své podstatě duchovní. Jak však řekl filosof vědy Karl Raimund Popper: "Skrze moderní fyziku materialismus překročil sám sebe." Biologové všeobecně zaujímají k fyzikální skutečnosti staromódní postoj. Specializovali se samozřejmě na biologii, a jejich vzdělání v kvantové mechanice či v jiných směrech moderní fyziky jsou většinou mizivé. Je ironií, že mnozí z nich stále doufají v redukci fenoménu života na fyziku minulosti; fyzika však již mezitím pokročila kupředu.

A teď k dnešnímu tématu: Jak domácí zvířata poznají i na velmi velkou vzdálenost, že se jejich pán začíná vracet domů?

V roce 1919 vydal americký přírodovědec William Long fascinující knihu How Animals Talk. Popsal v ní, jak měl jako malý chlapec školou povinný psa, starého setra jménem Don, který se v době, kdy on sám byl v internátní škole, choval takto:

V době, kdy jsem pobýval ve škole, zůstával Don doma, většinou neochotně. Vždy se však zdálo, že pozná, když se vracím domů. Po celé měsíce zůstával u domu a vzorně poslouchal moji matku, přestože nikdy neměla psy ráda. V den, kdy mě očekávali, však opustil náš pozemek, nedbal rozkazů a běžel k hlavnímu návrší za cestou, odkud mohl přehlédnout celou silnici. Ať jsem se vrátil v kteroukoli hodinu, v poledne nebo o půlnoci, vždy jsem ho našel, jak na mě čeká. Jednou, když jsem se musel vrátit domů nečekaně a nedal jsem o svém návratu vědět ani slova, matka nemohla Dona najít a marně jej volala. O několik hodin později, když se nevrátil v obvyklou dobu na večeři a nereagoval ani na její opakované volání, jej šla hledat a nalezla jej utábořeného v očekávání u cesty.... A aniž zapochybovala o tom, že to bude brzy zapotřebí, šla připravit můj pokoj. Kdyby byl pes zvyklý se na cestě potloukat celý čas, člověk by mohl bezmyšlenkovitě přičítat jeho chování náhodě nebo okamžitému nápadu, nikdy jej tam však neviděli jakkoli dlouho čekat, kromě dní, kdy jsem byl očekáván. A jednou si všimli, že nastoupil svoji stráž během několika minut od okamžiku, kdy můj vlak opustil vzdálené město. Očividně věděl, že jsem se vydal na cestu domů.

Jediný publikovaný výzkum tohoto druhu, s nímž se Rupert Sheldrake kdy setkal, prováděl jeden "vědecky založený přítel" Williama Longa:

Tento druhý pes se jmenoval Hlídač a odpovídala tomu i jeho povaha. Byl zvyklý běhat svému pánovi naproti jako Don. Jeho majitel, dosti zaměstnaný tesař a stavitel, měl kancelář ve městě a byl zvyklý vracet se z kanceláře nebo z práce v kteroukoli dobu, někdy časně odpoledne a jindy zase dlouho po setmění. Ať se tento muž obrátil k domovu v kteroukoli hodinu, zdálo se, že Hlídač sleduje jeho pohyb, jako by ho viděl. Zneklidněl, zaštěkal, aby ho pustili ven, pokud byl náhodou v domě, a vyběhl ven, aby se se svým pánem setkal přibližně v půli cesty.... O jeho podivném "daru" se v sousedství všeobecně vědělo a příležitostně ten nebo onen pochybovačný muž zinscenoval experiment: majitel psa souhlasil, že zaznamená hodinu, kdy se vydal na cestu domů, a jedna nebo více zúčastněných osob budou kontrolovat psa. Můj vědecký založený přítel tak Hlídače opakovaně testoval a zjistil, že se pes vydal na cestu vždy během několika okamžiků od doby, kdy jeho pán opustil svoji kancelář nebo stavební práce ve městě, vzdáleném přibližně tři nebo čtyři míle.

Ve druhém vydání této knížky (první v roce 1995, druhé v roce 2002) Sheldrake dodává:

Experimenty se psy schopnými předvídat návrat svého pána již byly s velkým úspěchem vyzkoušeny. Na více než 150 videozáznamech testů provedených s několika různými psy jsme s mou spolupracovnicí Pam Smartovou zjistili, že u zvířat se projevuje předvídavé chování dávno před návratem jejich pána domů, a to již v době, kdy je člověk vzdálen ještě více než pět mil. Projevovalo se to dokonce i tehdy, když de pán vydal na cestu v náhodně zvolenou dobu a když doma nikdo nevěděl, kdy se vrátí. Psi předvídali příjezd svých pánů také v případech, kdy se tito lidé vraceli neznámým vozidlem, například taxíkem.

Výsledky těchto experimentů, přesvědčivě dokazujících, že psi telepaticky zaznamenávají záměry svých majitelů, nezávisle zopakovali skeptikové. Testovali jedno z těchto zvířat, vlastního psa Pam Smartové Jayteeho. Jejich údaje ukázaly stejný charakter předvídavého chování, které jsme s Pam u Jayteeho opakovaně pozorovali.

Předvídavé chování je u psů celkem běžné. Při náhodných průzkumech v 1 200 domácnostech v severní a jižní Kalifornii, severozápadní Anglii a v Londýně nám většina majitelů psů řekla, že jejich psi dokáží předem vytušit návrat členů domácnosti. Takovéhoto intuitivního chování si všimlo i mnoho majitelů koček, i když u koček se projevuje méně než u psů.

Tím končím telepatický úvod prvního dle astronomického kalendáře podzimního týdne a jakákoli zkušenost s tímto fenoménem je vítána ]:-)