Vypadá to, jako by řada věcí byla pevně stanovena. To si myslel i velký anglický astronom Fred Hoyle. Jednou si stěžoval, že vesmír je životu tak přátelský, že to vypadá, jako by to někdo zařídil. Že někdo (nebo něco) si hrál s fyzikálními zákony tak, aby umožnily vznik života. Lucifer
Hraní s vesmírem Co si s tím mají vědci počít? Mohou samozřejmě přijmout jako fakt, že svět je takový, jaký je, a tím rezignovat na hledání vědecké odpovědi. Jinak se nabízejí tři možnosti. První cestou je problém obrátit a uvědomit si, že kdyby byl vesmír jiný, než je, tak bychom tu nebyli a problém by nás netrápil. Je jen logické, že je vyvážený přesně tak, aby umožňoval život, kdybychom tu nebyli, kdyby byl jiný. To ale vede k představě existence jiných vesmírů, kde fyzikální zákony vedou k jiným kritickým číslům. Jenže představa, že převážná většina cizích vesmírů je bez života, není z vědeckého hlediska moc životaschopná. Nemůžeme se totiž do nich dostat, a tak se nakonec musíme spokojit s tím, že jasnou odpověď na otázku, proč je vesmír jemně vyladěný, nenajdeme. Druhá možnost je podobně neuspokojivá: jemné vyladění způsobil nadpřirozený architekt, který stojí mimo přírodní zákony. Opět nemáme jak se přesvědčit, zda je to pravda. Ke třetí možnosti jsme se snažili v předchozím výkladu dopracovat. Opět přijmeme, že vesmír je tak dobře uzpůsoben pro naši existenci, protože byl zkonstruován pro nás, jenže jeho architektem není nějaké božstvo, nýbrž nám podobné bytosti, jen s mnohem pokročilejší technikou. Tak pokročilou, že dokážou stvořit dvě ohromující věci. Jednak bytosti vybavené tím, čemu říkáme vědomí, a za druhé svět, který tyto bytosti svým vědomím vnímají. Je to výsledek logických úvah známý simulačních jako simulační argument. První, kdo s tím přišel, byl filosof Nick Bostrom. V roce 2003 uveřejnil článek Žijete v počítačové simulaci?, ve kterém dochází k závěru, že je to možné. Stvořit znovu svět Bostromův argument je vcelku přímočarý, Zastavme se na chvíli a zamysleme se nad výpočetní sílou, kterou dnes máme k dispozici. Srovnejme ji s tím, co existovalo před deseti lety. A co před dvěma desetiletími? Nyní se to pokusme prodloužit do budoucnosti. Jestliže naše civilizace přežije ještě jedno tisíciletí, výpočetní síla populace bude taková, že si ji dnes nedovedeme představit. Teď se vraťme do dneška. Jaký druh počítačových her je nejoblíbenější? Simulace. Vzpomeňte si například n mimořádných úspěch simulace Druhý život. Hra dává lidem příležitost pro alternativní existenci - příležitost, které se miliony chopily oběma rukama. Jiné simulační hry nám dávají možnost hrát si na božskou bytost, řídit jiné nebo se prostě dívat, jak se jejich osudy odvíjejí. Něco v lidské mysli touží po propojení s jiným světem. A proč by tomu mělo být za tisíc let jinak? Bostrom tvrdí, že jedno z následujících tvrzení musí být pravdivé. První z nich říká, že lidstvo s velkou pravděpodobností vyhyne dříve, než dosáhne úrovně, na které bude schopno vytvořit počítačové simulace - virtuální realitu - která by odrážela to, co vnímáme jako realitu. To druhé je, že civilizace, která přežije, nebude umět takovou simulaci uskutečnit. A to třetí, že téměř jistě už v takové simulaci žijeme. První tvrzení se zdá nepravděpodobné. Není žádný apriorní důvod, proč bychom se měli vymazat z existence - nebo z ní být vymazáni. To druhé se zdá ještě nepravděpodobnější: když uvážíme naši zálibu v simulacích, je těžké předpokládat, že nevyužijeme naší výpočetní síly, jestliže ji získáme. A tak se nabízí třetí možnost. Jestliže uznáme, že se v daleké budoucnosti po "původním" vesmíru rozšíří obrovské množství pokročilých civilizací, z nichž každá bude řídit nějaké simulace, jaká je šance, že my jsme opravdu v původním vesmíru a ne v nějaké simulaci? To není důvod k depresi - svět je tak reálný, jako vždycky byl. Navíc narozdíl od myšlenek zahrnujících nadpřirozená božstva by se simulační hypotéza mohla dát ověřit. Předně si ale všimněme, že opravdu řeší problém jemného ladění. Tvůrce simulace musí mít motivaci je vytvořit. Je rozumné předpokládat, že většina simulací bude fungovat tak, aby to bylo zajímavé pro autora i uživatele. Naše zkušenost s navrhováním simulačního prostředí vypovídá o tom, že to znamená naplnit je bytostmi, které se budou radovat ze své "existence", a k tomu je zase třeba, aby tyto bytosti mohly komunikovat se simulovaným světem a jeho obyvateli. Je tedy pravděpodobné, že bude snaha udělat takovou simulaci, která vyvine něco, co pokládáme za komplexní život. Viděli jsme ale, že přírodní zákony dovolují jen velmi malý rozsah možností nastavení parametrů, takže tím by se vyložilo alespoň jemné vyladění. Nyní hledejme možný vědecký test tohoto výkladu. Opět se obrátíme k naší zkušenosti s programováním simulací. Nedostatky programu? Jedním ze základních pravidel programování je neplýtvat drahocennými prostředky, jež počítač poskytuje. V důsledku toho nejsou simulace dokonale spojité. Jsou vytvořeny tak, aby vědomím vybavení avatarové měli jen v nezbytné míře pocit spojitosti okolního světa. To znamená, že detailní pohled může odhalit mezery v programu a možná se nám to už povedlo. Už víme, že v teoriích popisujících realitu jsou - alespoň zdánlivě - určité nesrovnalosti. Lidská mysl se například neumí smířit s pravidly, jimiž se řídí kvantový svět na subatomární úrovni. Kvantová fyzika dovoluje částicím násobnou existenci, mohou se nacházet na dvou místech současně nebo se mohou pohybovat současně ve dvou opačných směrech. Podobně obecná teorie relativity, která výborně vystihuje realitu ve velkých kosmologických měřítkách, má problémy s popisem některých extrémních situací, jaké nastávají ve vnitřku černé díry nebo v geometrii vesmíru v okamžicích velkého třesku. Mohou tyto frustrující omezení odrážet nedokonalosti v programování naší reality? A jsou zde další věci, jež mohou být důkazními prostředky. Jedním z nejambicióznějších cílů moderní vědy je "sjednocení" zákonů fyziky. Jedním z hlavních problémů tohoto úsilí je spojit obecnou teorii relativity s kvantovou teorií, což se však stále nedaří uskutečnit. Není to proto, že je to principiálně nemožné? V dnešních simulacích užívají programátoři různé metody, jak kódovat jemné detaily. Postup, jak například simulovat chloupků v srsti polárního medvěda, je jiný, než způsob vytváření faksimile pastorální krajiny. Právě tak mohli tvůrci naší simulace užívat různých metod při programování naší reality v různých měřítcích, a tak lze těžko očekávat, že se je podaří spojit v harmonické jednotě. Je-li tomu tak, právě tyto vědecké nezdary mohou být klíčem k podstatě naší existence. Další klíč můžeme hledat v genetickém kódu. Při replikaci DNA dochází k chybám. Kdyby se neopravily, měly by kvůli těmto chybám jednotlivé živočišné druhy jen krátkou životnost, možná by se nestačily ani vyvinout. Simulované příběhy života by záhy zkrachovaly, nebýt korekčních mechanismů v našich genech. Podobně postupujeme při programování: zabudujeme do nich korekční rutiny, které uvedou věci do pořádku dříve, než se nenávratně zhatí. Není tedy nepředstavitelné, že by programátoři příběhu našeho světa užívali stejnou metodu. Jednou z myšlenek, se kterou přišli seriózní fyzici, je, že korekce simulací by mohly vytvořit trhliny či dokonce zlomy ve fyzikálních zákonech. Některé věci se nemusí chovat tak, jak podle známých přírodních zákonů očekáváme. Existují pozorování, která o takové možnosti svědčí. Astronomická pozorování světla, které k nám přichází z nejvzdálenějších galaxií, naznačují, že ve vzdálené minulosti došlo k určité změně ve fyzikálních zákonech. Pozorované světlo bylo vysláno před dvanácti miliardami let a jeho interakce s hmotou během cesty k nám vykazuje určité neočekávané rysy. Pozorování naznačují, že jedna ze základních fyzikálních konstant (konstanta jemné struktury), jež určuje sílu interakce hmoty se světlem, byla v minulosti nepatrně jiná. Je to chyba programu, nebo část korekční rutiny? I když se vědecká pozorování změny této konstanty zdají solidně podložené, závěr, že to podporuje představu našeho života jako simulace, zůstává kontroverzní. Závěr Žádný z popsaných "testů" není skutečně přesvědčivý. Avšak myšlenka, že žijeme v počítačové simulaci, je rozhodně zajímavá a nabízí velmi přijatelné vysvětlení nejzáhadnějších problémů moderní fyziky. Jestli se dá dokázat či falzifikovat, to je otevřená otázka. Někteří filosofové tvrdí, že správnost myšlenky by se prokázala, kdyby se ukázalo, že její programátoři jsou tajemně "vymazávání" ze simulace, protože představují nebezpečí pro pokračování projektu. Jiní razí stejně žertovně znějící, ale přitažlivější hypotézu. Když jsme konečně objevili pravdu o simulaci, můžeme očekávat, že se v dohledné době rozzáří nebe obrovskou zprávou: Gratulujeme! Přejděte, prosím, na úroveň 2. Zdroj: Michael Brooks, Velké otázky: Fyzika
31.10.2011, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 15