Neviditelný čert

Nedávno jsem tady přetlumočil první kapitolu zajímavé knížky od psychiatra a neurologa Davida Servan-Schreibera Nová emoční medicína, v níž se praví, že uvnitř kognitivního mozku se nachází emoční mozek. V následujících příspěvcích se s pomocí druhé kapitoly podíváme, jak obtížné je sladit činnost obou mozků:

Lucifer

Život bez emocí ztrácí smysl. Co jiného naši existenci naplňuje a ozvláštňuje než láska, krása, spravedlnost, pravda, čest a důstojnost? City a emoce, které je provázejí, jsou jakýmsi kompasem, jímž se stále řídíme. Zbaveni emocí ztrácíme své nejzákladnější záchytné body a nejsme už schopni volit podle toho, na čem nám tak skutečně záleží. Takovou ztrátou kontaktu se projevují některé duševní nemoci. Pacienti, kteří jimi trpí, se svým způsobem stávají vyhnanci v jakési emoční "pustině".

"Emoční inteligence" je termín, který nejlépe vyjadřuje rovnováhu mezi emocemi a rozumem. Co je inteligence? Podle prvotní nejobecnější definice, která přivedla na počátku 20. století francouzského psychologa Alfreda Bineta k myšlence "inteligenčního kvocientu", je inteligence soubor duševních schopností, podle něhož lze usuzovat na úspěšnost jedince. V podstatě to znamená, že čím je někdo "inteligentnější", tedy čím má vyšší IQ, tím musí být "úspěšnější". Aby si Binet tuto hypotézu ověřil, sestavil test, který se později proslavil jako "test inteligence". Test se zaměřuje hlavně na schopnost abstraktního myšlení a pohotové zpracování logické informace. Zjistilo se však, že neexistuje přímá úměrnost mezi IQ jedince a jeho "úspěšností" v širším slova smyslu (jaké má sociální postavení, kolik vydělává, zda je ženatý/vdaná, má či nemá děti). Podle různých studií lze přičítat inteligenčnímu kvocientu jen 20 % takové úspěšnosti - v 80 % závisí úspěšnost na jiných faktorech, zřejmě významnějších, než je logická a abstraktní inteligence.

Už Carl Gustav Jung a Jean Piaget se domnívali, že existuje několik druhů inteligence. Je nepochybné, že někteří jedinci, například Mozart, měli vynikající hudební inteligenci, jiní, jako Rodin, inteligenci pro formu, jiní zas pro pohyb těla v prostoru (špičkový tanečník nebo basketbalista). Vědci z Yaleovy univerzity a z univerzity v New Hampshire definovali ještě jednu formu inteligence, která souvisí s chápáním a zvládáním emocí. Právě tento druh inteligence, "emoční inteligence", zřejmě určuje víc než všechny ostatní, jak jedinec v životě uspěje. Přitom téměř není závislá na výši inteligenčního kvocientu. Na základě emoční inteligence definovali tito vědci "emoční kvocient", který umožňuje měření čtyř důležitých funkcí:

• Schopnost rozpoznat vlastní emoční stav a emoční stav druhých.
• Schopnost chápat přirozený průběh emocí (stejně jako se střelec a kůň pohybují po šachovnici podle odlišných pravidel, tak například strach a hněv probíhají v určitém časovém úseku odlišně).
• Schopnost uvažovat o vlastních emocích a o emocích druhých.
• Schopnost zvládat vlastní emoce a emoce druhých.

Tyto čtyři schopnosti jsou základem toho, jak člověk vládne sám sebou a jak je sociálně úspěšný. Na nich se zakládá sebepoznání, sebeovládání, soucit, schopnost spolupracovat a řešit konflikty. Zdá se to prosté a každý z nás je dokonce přesvědčen, že ve všech čtyřech oblastech vyniká. Skutečnost je však úplně jiná.

Na chování malých dětí si objasníme, jak bývá obtížné rozlišit emoční stavy. Dítě, které pláče, většinou přesně neví, jestli pláče, protože je mu horko, má hlad, je mu smutno, nebo protože už je po celém dlouhém dni unavené. Pláče, netuší proč, a neví, co dělat, aby se mu ulevilo. V takovém případě dospělý s nepříliš vyvinutou emoční inteligencí lehko "ztratí nervy" právě proto, že ani on sám nedokáže identifikovat emoci dítěte a uspokojit jeho potřeby. Jiní lidé s vyšší emoční inteligencí snadno dokážou udělat přesně to, co je třeba, aby se dítě uklidnilo. To se traduje o slavné terapeutce Françoise Dolto, která uměla jediným gestem, jediným slovem utěšit dítě, které už plakalo celé dny - byla hotová virtuoska v používání emoční inteligence.

U dospělého člověka se neschopnost jasně rozlišit emoční stavy vyskytuje velmi často. Autor to zjistil u některých lékařů, s nimiž ve Spojených státech pracoval ve stejné nemocnici. Byli stresováni nekonečnými pracovními dny, vyčerpáni nočními službami, které drželi dvakrát týdně, a kompenzovali to přejídáním. Tělo jim říkalo: "Potřebuji se na chvíli zastavit a spát", ale oni slyšeli jen "potřebuji" a na žádost odpovídali jedinou věcí, která byla stále na dosah, a to jídlem, které je v podobě rychlého občerstvení dostupné ve všech amerických nemocnicích čtyřiadvacet hodin denně. V takové situaci uplatníme svou emoční inteligenci, jestliže dokážeme použít čtyři dovednosti, které popisuje vědecký tým Yaleovy univerzity. Nejdříve musíme identifikovat vnitřní stav, jaký skutečně je, potom poznat, jak se vyvíjí, zamyslet se nad situací (dát si další zmrzlinu k ničemu není, jen ještě více zatěžuji organismus a k tomu všemu si to potom ještě budu vyčítat) a nakonec zvládnout situaci vhodným způsobem (naučit se vyčkat, až vlna únavy přejde, udělat si "meditační" pauzu nebo si třeba na dvacet minut lehnout; čas se vždycky najde a tyto postupy nás mnohem víc posílí než bůhvíkolikátá káva nebo půl tabulky čokolády).

Příklad se může zdát příliš všední, ale situace je zajímavá právě proto, že je banální a přitom obtížně zvladatelná. Odborníci na výživu a obezitologové se v tomto případě většinou shodují - špatné zvládání emocí se řadí k hlavním důvodům zvyšování tělesné váhy ve společnosti, kde je stres všudypřítomný a jídlo se hojně používá k jeho kompenzaci. Lidé, kteří se naučili stres zvládat, obvykle problémy s váhou nemají. Naučili se totiž naslouchat vlastnímu tělu, rozpoznávat své emoce a adekvátně na ně reagovat.

Psycholog Daniel Goleman se domnívá, že zvládání emoční inteligence zaručuje úspěšnost v životě spíš než výše IQ. V rámci pozoruhodné studie, která zkoumala předpoklady životní úspěšnosti, sledovali psychologové od roku 1940 stovku studentů z Harvardovy univerzity. Jejich intelektuální výkony ve dvaceti letech nebyly vůbec směrodatné pro předpověď budoucího výdělku, produktivity nebo uznání druhých. Jedinci, kteří měli na univerzitě nejlepší hodnocení, nepatřili k těm, kteří později žili v harmonické rodině nebo obklopeni spoustou přátel. Jiná studie, prováděná mezi dětmi z chudého bostonského předměstí, naopak ukázala, že "emoční kvocient" hraje důležitou úlohu. Na to, jak děti uspějí v dospělosti, nepůsobil jejich IQ, ale schopnost v těžkém dětství zvládat emoce, vyrovnávat se s frustracemi a spolupracovat s ostatními.

Zdroj: David Servan-Schreiber, Uzdravení bez léků a bez lékařů - Jak zvítězit nad stresem, úzkostí a depresí bez farmakoterapie a psychoterapie

09.03.2012, 01:13:00   Publikoval Luciferkomentářů: 2