.:: Neviditelný čert ::.

Čas

rubrika: Povídání

Na počátku tohoto týdne, na jehož konci se ponořím do hlubin šumavských lesů, bych si zde dovolil zcela neprofesionálně zafilosofovat o jistém pojmu, fyzikální veličině zvané čas.

Lucifer

K vědeckým či filosofickým úvahám na toto téma se již rozepsala nepřehledná řada nejrůznějším způsobem vzdělaných jedinců, vědců a myslitelů všeho druhu. Ode mne však nic takového nečekejte, neboť se začínám uvádět do stavu dovolenkového a budu o tom jen tak u skleničky vína (začínám to psát v kavárně Satori) rozumovat na úrovni lidového myslitele.

Myslím, že to byl Jan Werich, který prohlásil, že čas vymysleli lidé, aby věděli, od kdy do kdy a co za to. Doufám, že jsem ten citát nepopletl, ale faktem je, že se rčení v tomto formátu dotýká podstaty času, jak si ho lidé vymysleli. Z profesionálního pohledu je čas fyzikální veličina, s jejíž pomocí můžeme porovnávat průběh různých dějů, včetně průběhu svých životů. Čas fyzikálně jistě existuje, ale existuje skutečně i fyzicky, tj. v reálné podobě? Tahle otázka bude jistě na odborníky působit poněkud zmateně, pokusím se však vysvětlit, kam tím mířím z pohledu svého současného stavu lidového myslitele.

Skutečně existuje proces, pohyb, interakce atd., prostě změna stavu toho, co tady fyzicky existuje, a my tu změnu škálujeme pomocí času. Tahle fyzikální veličina souvisí se vším fyzicky existujícím a na rozdíl od některých jiných veličin, které popisují tento svět, tento vesmír, toto jsoucno, ji nelze nijakým způsobem vynechat. Můžeme si představit, že v nějakém vesmíru nějaké veličiny nejsou, kupříkladu elektrický náboj apod., ale nemůžeme si představit, že v jakémkoli možném vesmíru neexistuje čas.

Dovedete si představit vesmír, cokoli bez času? Cokoli, co existuje, nemůže bez času existovat. Přinejmenším proto, že cokoli, co existuje, muselo z něčeho vzejít, a k tomu potřebovalo čas. Škrtněte čas a nemáte nic. Ex nihilo nihil fit.

Ať už je to fyzikálně či fyzicky jakkoliv, domnívám se, že čas je především naše duchovní či mentální konstrukce, kterou jsme vymysleli proto, abychom mohli všeobjímající děje poměřovat z jistého úhlu. Když nad tím tak přemýšlím, tak mě napadá, že k času bychom svým způsobem mohli přiřadit kupříkladu pojmy prostor (vzdálenost, velikost) a hmota. I když nehmotný vesmír, to by se možná v nějaké bujné fantazii dalo vygenerovat, ale bez prostoru nejde nic. Vzdálenosti se měří v metrech, světelných letech či parsecích, čas v sekundách, staletích či eonech. V obou případech se jedná pouze o náš "přístroj" na takové či onaké poměřování něčeho, co tu skutečně existuje, pohybuje se, mění se, vzniká a zaniká.

Nefalšovaní odborníci by s jistou ironií mohli namítnout, že tímto způsobem bychom mohli rozebrat všechny ostatní fyzikální veličiny. Inu, všechno je možné, samozřejmě s výjimkou toho, co je nemožné. Mě však v tuto odpočinkově plodnou chvíli zaujal především čas, který kdybychom ho nevymysleli, tak nevíme od kdy do kdy a co za to.

Kurt Vonnegut předmluvu ke své druhé verzi románu Časotřesení zakončil slovy:

V této knize předstírám, že budu na pikniku v roce 2001 stále ještě naživu. V kapitole 46 si představuji, že budu živ ještě v roce 2010. Někdy tvrdím, že žiju v roce 1996, kdy ve skutečnosti také žiju, a někdy tvrdím, že se nacházím v polovině reprízy, jež následuje po časotřesení, aniž bych mezi těmito dvěma situacemi dělal jakékoliv rozdíly.

Musel jsem se zbláznit.

Děkuji za kladné vyhodnocení mého filosofického minitraktátu, můj čas proslovu už vypršel.

Myslím, že jsem se ještě nezbláznil.