Tulák po hvězdách

rubrika: Povídání


Vánoce jsou téměř na dosah ruky, a tak jsem se rozhodl, že vás v tomto čase už nebudu obtěžovat kulturní rekapitulací. Možná se k tomu vrátím před Novým rokem. To je totiž ten správný čas, kdy se má rekapitulovat. Vánoce jsou svátky určené k duševnímu, třeba i duchovnímu, citovému, člověčímu a podobně ušlechtilému zamyšlení.

Lucifer


Nevím proč, ale v posledních dnech se mi v hlavě vybavil jeden nádherný román od Jacka Londona, jehož vlastní jméno znělo John Griffith Chaney, amerického spisovatele, který je u nás zřejmě známý především dobrodružnými romány z americké divočiny. Jack London však byl velmi pilným psavcem a nesoustředil se jenom na Volání divočiny, zamířil i mnohem roztodivnějšími směry. Stal se velmi úspěšným spisovatelem, zbohatl, ale přesto měl neustále nějaké finanční potíže a navíc ještě propadl alkoholu, což velmi výstižně popsal ve své knize Démon alkohol.

Román (Tulák po hvězdách), který se v mé hlavě vyklubal za podivuhodných okolností, se americkou divočinou nezabývá, tedy alespoň ne tou přírodní. Když jsem na něho někdy v raném věku svého dospívání narazil, ona základní myšlenka, toulání po hvězdách, mě doslova a do písmene fascinovala. Jako bych objevil něco, co se v mém podvědomí už nějakou dobu skryto nalézalo. Pozadí této myšlenky, jak bude naznačeno v dalším odstavci, jsem nevnímal.

Tulák po hvězdách vychází z autentického příběhu a je ostrou obžalobou americké justice i barbarských podmínek v soudobém vězeňství. London vypráví o člověku, zbaveném svobody, kterého ani kruté mučení nepřipravilo o svobodu myšlení. Tělo sevřené svěrací kazajkou opouští každodenně svobodný duch, aby prožíval dobrodružství mužů z nejrůznějších historických období, a tak sledoval nezničitelnou paměť lidstva. Hlavním hrdinou je Darrell Standing, který se dostal do kalifornské věznice, protože na univerzitě zabil svého profesora. Za tento čin byl odsouzen k doživotí. Jenže o rok později udeřil dozorce a za ublížení na zdraví byl odsouzen k trestu smrti.

Zde je podstatná část úvodu k této knížce:


Odjakživa jsem věděl, že znám i jiné doby a jiná místa. Věděl jsem o jiných osobách, které žijí ve mně. A věř mi, stejně jsi na tom byl i ty, můj čtenáři. Začti se zpátky do svého dětství a pocit povědomí, o němž hovořím, se ti připomene jako zkušenost z dětských let. Tehdy ses ještě neustálil, nevykrystalizoval. Byl jsi tvárný, byl jsi duch v proměnlivém stavu, vědomí a osobnost v procesu utváření, ano, utváření a zapomínání.

Hodně jsi toho zapomněl, milý čtenáři, a přece si při četbě těchto řádků vzpomínáš na mlhavý sled minulých událostí z jiných dob a z jiných míst, kam jsi nahlížel dětskýma očima. Dnes si myslíš, že to byly sny. Kdyby to však byly jen sny, které se ti tehdy zdávaly, odkud by se byla vzala jejich podstata? Naše sny se kupodivu skládají z věcí, které známe. Látka našich nejčiřejších snů je látka našich zážitků. Jako dítěti, jako nemluvněti se ti zdávalo, že padáš z velké výšky, zdávalo se ti, že létáš vzduchem, jako létá to, co patří vzduchu, sužovali tě lezoucí pavouci a mnohonožci, kteří žijí v bahně, slyšel jsi jiné hlasy, viděl jiné tváře, děsivě známé, a pozoroval jsi jiné východy a západy slunce; když na ně teď pohlížíš zpět, víš, že byly jiné, než jaké jsi kdy spatřil.

Nu dobrá. To, co jsi v dětství občas letmo zahlédl, je z jiného světa, z jiného života, jsou to věci, které jsi v tomto vymezeném světě svého vymezeného života nikdy neviděl. Ale kde tedy? Jiné životy? Jiné světy? Možná, že až si přečteš všechno, co napíšu, dostane se ti odpovědi na zmatené otázky, které jsem ti předložil a které sis v duchu kladl ještě dřív, než ses dostal k četbě toho, co právě píšu.

Wordsworth to věděl. Nebyl jasnovidec ani prorok, byl to jen obyčejný člověk jako ty nebo kdokoli jiný. Co věděl on, víš i ty, a ví to každý. Ale on to vyslovil nejvýstižněji, ve sloce začínající slovy: „Ne v úplné nahotě, ne v naprostém zapomnění..."

Ach pravda, kolem nás novorozenců se stahují stíny vězení a příliš brzy zapomínáme. A přece jsme se jako novorozenci pamatovali na jiné doby a na jiná místa. My, bezmocná nemluvňata, chovaná v náručí nebo lezoucí po zemi po čtyřech, snili jsme své sny o létání vzduchem. Ano, a snášeli jsme útrapy a muka děsivých snů o mlhavých a příšerných věcech. My, novorozené děti bez zkušeností, jsme se zrodili se strachem, se vzpomínkou na strach - a vzpomínka znamená zkušenost.

Co se mne týká, věděl jsem, že jsem býval tulákem po hvězdách, věděl jsem to už v době, kdy jsem si začínal vytvářet svůj slovník, ve věku tak útlém, že jsem tehdy ještě vydával jen zvuky znamenající hlad a spánek. Ano, já, jehož rty ještě nikdy nezašeptaly slovo „král", jsem si vzpomínal, že jsem kdysi býval královským synem. A nadto jsem si pamatoval, že kdysi jsem byl otrokem a synem otroka a že jsem nosil na krku železný obojek.

A nejen to. Když mi byly tři a čtyři roky a pět let, nebyl jsem to ještě já. Byl jsem něčím, co se tvoří, byl jsem duch v proměnlivém stavu, který ještě nezchladl v pevný tvar v kadlubu určitého těla, času a místa. V tom období ve mně zápasilo všechno, čím jsem byl v deseti tisících životů předtím, a kalilo to můj proměnlivý stav svou snahou vtělit se do mne a stát se mnou.

Je to bláznivé, že? Můj čtenáři, který se mnou, jak doufám, poputuješ daleko v čase a prostoru, měj, prosím, na paměti, že jsem o těchto věcech mnoho přemýšlel, že za krvavých nocí a v potu temnot, trvajících léta, jsem byl sám s mnoha svými jinými já, a bral jsem je v potaz a pozoroval je! Prošel jsem pekly všech životů, abych ti přinesl zprávy, o které se se mnou podělíš, až se ti naskytne příležitost strávit v pohodlí hodinku nad mými tištěnými stránkami.

Tedy, abych se zase vrátil, říkám, že ve věku tří, čtyř a pěti let jsem ještě nebyl sám sebou. Byl jsem jen něčím, co se utváří, a nabýval jsem tvaru v kadlubu svého těla a uvnitř směsi, z níž jsem se skládal, zápasila všechna mocná, nezničitelná minulost, aby rozhodla o formě tohoto utváření. Hlas křičící do noci hrůzou ze známých věcí, které jsem já ovšem neznal a znát nemohl, nepatřil mně. Stejně tomu bylo s mým dětským hněvem, láskou a smíchem. V mém hlase se ozývaly jiné hlasy, hlasy mužů a žen z dávných dob, všechny stínové zástupy předků. A když jsem ve zlosti cenil zuby, byl to odraz vyceněných zubů zvířat starších než hory a v hlasovém šílenství mé dětské hysterie se vší její rudou zlobou se ozýval bezcitný, tupý řev zvířat z dob před Adamem, po geologickém zformování světa.

A tím je tajemství odhaleno. Rudá zloba! Ta mne v tomto mém současném životě zničila. Pro ni budu za pár krátkých týdnů vyveden z této cely na vyvýšené místo s propadlištěm, nahoře opatřené dobře napjatým provazem, a tam mne pověsí za krk a nechají mne viset, dokud nebudu mrtev. Rudá zloba mne vždycky ničila v každém z mých životů, rudá zloba je totiž mé neblahé osudové dědictví z dob slizkých věcí, z dob před rozvojem světa.

Je načase, abych se představil. Nejsem blázen ani šílenec. Chci, abyste to věděli a abyste proto věřili tomu, co vám povím. Jsem Darrell Standing. Několik málo z vás, kteří to čtete, mne pozná okamžitě. Dovolte mi však, abych o sobě podal vysvětlení většině, které jsem cizí. Před osmi lety jsem byl profesorem agronomie na zemědělské fakultě Kalifornské univerzity. Před osmi lety otřásla ospalým univerzitním městečkem Berkeley vražda, spáchaná na profesoru Haskellovi v jedné z laboratoří fakulty důlního inženýrství. Vrahem byl Darrell Standing.

Jsem Darrell Standing. Byl jsem přistižen při činu. Nebudu se teď přít, kdo byl v případě profesora Haskella v právu a kdo ne.

Byla to čistě soukromá záležitost. Šlo o to, že jsem v návalu vzteku, posedlý onou neblahou rudou zlobou, která byla mou kletbou celé věky, zabil svého kolegu profesora. Ze soudních spisů vysvítá, že jsem se toho dopustil, a tentokrát souhlasím s tím, co říkají soudní spisy.

Ne, za tuto vraždu mne nepověsí. Byl jsem za ni odsouzen na doživotí. Tehdy mi bylo šestatřicet let. Dnes je mi čtyřiačtyřicet. Osm let, která mezitím uplynula, jsem strávil v kalifornské státní věznici v San Quentinu. Z toho pět let jsem prožil ve tmě. Říká se tomu samovazba. Lidé, kteří to přežili, tomu říkají smrt zaživa. A přece za těchto pět let smrti zaživa jsem si dokázal získat svobodu, jakou poznal jen málokdo. Jako nejpřísněji izolovaný vězeň jsem se toulal nejen světem, ale i časem. Ti, kteří mě uvěznili na bezvýznamných pár let, poskytli mi zcela nevědomky širý prostor věků. ...


Ano, i já jsem se po přečtení této knížky začal toulat po hvězdách. Knížku jsem tehdy po krátkém zadumání odložil a mnoho let si na ni ani nevzpomněl. Toulání po hvězdách mi však zůstalo.


Poznámka: Abych řekl pravdu, tak jsem si na tuhle knížku vzpomněl už zhruba před dvěma lety.


komentářů: 8         



Komentáře (8)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

h
12
h 22.12.2012, 14:29:17
létací sny jsou jasné, měl jsem je furt nejmíň 35 let ... jde o pobyt v astrálním světě ... tedy o uvědomění si duše, že nejni ani tělo, ani Duch ... jde o střední vrstvu žití, no ...

London je skvělý spisovatel ... dokáže psát velmi srozumitelně, až jakože naivně, přitom obyčejnými slovy říká intimity o lidech ... je velmi přátelský a obsažný ...
předevčírem jsem zase zhltnul Martina Edena ... četl jsem ho od 12 let nejméně popáté, překvapilo mne, že mi má stále co říci ... je to kniha pro dospělé a o dospělých ... trošku smutná ... ale ne zas tolik ... velmi dobré ...
podobná je Bílý den (Burning daylight) .... ta má ale šťastný konec ...

11
t3jd (neregistrovaný) 22.12.2012, 06:14:36
http://www.wattpad.com/8875044-imagine-me-without-you-imwy-1?p=3

10
t3jd (neregistrovaný) 21.12.2012, 17:36:30
OK, nic se neděje :-P až na ten E o t W, pohoda, tabáček.
S tím termínem přeletu nad čertíkovým hnízdem si mi teda moc nepomoh, voni mrchy měněj jízdní řády častejc jak ČD.
Tak nic, tak slez, nó Mrkající
Vosla frkní dle ctěné libosti, mi egál.
Na závěr dovol abych Tě drze pozval na spřátelený web©Axína, drze proto, páč
1.není můj (fšeho do času, řekla K.P. a odešĺa středem klauze a nečasu)
2. není tam ani můj úvodník(až v neděli nadránem, pokud nebudu nadranej, vyvjesím) , ale spřáteleného(zde, v hist.) Mildy
3)se mejbí nudíš, maj bejby
Takže wilkcham, máš k této problematice říct co, troufám si dokonce nejvíc ze fšech zaregistrovaných, až na moji malíčkost, skromně jako vždy dodávám.
A né, že se tam chytnem pod pasem, jedinně tak za ruce. Vlahý, né teplý. :-P
Ber nebo nech, ta volba je Tvá , řek Kurt Kombajn a taky Zagorka, abych nezapoměl na Tvůj babinec.[tímto přeji i spokojéné tydle sfátky a štastný a veselý N.Y. s nadupaným zdravím a štěstím na ně[to zdraví]
TT, MSF. &IMWY

Lucifer
9
Lucifer * 21.12.2012, 15:32:07
Skilosi, mám poměrně dobrou paměť, obzvláště pak na věci, které si chci pamatovat, ale v časovém zařazení jsem měl vždycky chaos. Odhaduji to tak někdy na sedmdesátá léta. Mrkající Ten článek na oslovi je zajímavý. Pokud se ještě vrátím k chybám v matrix, což není vyloučeno, tak to tam přidám jako link a k tomu napíšu pár základních myšlenek tohoto článku. Zatím ho ukládám jako záložku.

7 Zapoměnka, nikoliv princezna
t3jd (neregistrovaný) 21.12.2012, 07:14:54
P.S. Už asi týden myslím na to, že nesmím zapomenout, až uvážím, že nastal čas Ti něco důležitějšího zdělit, upozornit Tě ná následující článek (možná vhodný k pastnutí sem) »

http://www.osel.cz/index.php?clanek=6610

PHD

5 Upřesnění
t3jd (neregistrovaný) 21.12.2012, 06:41:49
Ahoj čertíku,
né, že by mi na tom až tak záleželo, ale nemohl bys upřesnit alespoň rok, kdy k tomuto" přeletu "došlo?
Já Ti pak třeba řeknu přesné datum a přibližnou hodinu Mrkající
Je to na Tobje.
Jinak k svátkům jsme si přáli, zbytečné opakovat, a kromě toho IMO toto nejspíše není poslední pokec do konce roku.
TT, MSF

Lucifer
4
Lucifer * 20.12.2012, 19:14:29
Také jsem v dětství míval létací sny a na nejméně dva z nich si dodnes vzpomínám. Píšu nejméně dva, protože nevím, jestli se to nesmíchalo v jednom snu, anebo ty vzpomínky jsou naopak z více snů. Někdy v raném školním věku jsem bydlel uprostřed jednoho města v šestipatrovém domě s terasou na střeše. Jednou a možná i vícekrát se mi zdálo, že se nad tou terasou vznáším, anebo se pak podél vnější zdi domu spouštím. Ve stejném, anebo jiném snu se mi zdálo, že se přesouvám nad střechu skoro stejně vysokého domu naproti přes ulici. Neměl jsem pocit bezpečí, ale nedokázal jsem se na tu střechu snést.

Kromě toho si výrazně pamatuju ještě jeden sen, o kterém jsem tady už někdy psal. V té době jsem se nacházel ve vlastním pokoji a naproti přes ulici bylo divadlo, z něhož jsem občas slýchal operní pěvkyně, jak nacvičují hlasivky, až jsem z toho někdy lezl po zdi. V onom snu jsem se probudil s takovým divným pocitem a odněkud se ozýval nepříliš hlasitý, ale velmi zvláštní zvuk. Postavil jsem se k oknu a nad střechou divadla jsem viděl přelétat podivná tělesa, něco jako UFO. Dodnes si ale nejsem jistý, jestli to byl skutečný sen, anebo jsem se skutečně probudil. Mrkající

1
rezy (neregistrovaný) 20.12.2012, 07:42:09
ono to dětské létání , a to nemohl tenkrát Jon vědět, nebo možná za tím hledal něco jiného, ono to vznášení a padání do neznáma ta fantazie v prostoru bez hraníc, to jsou všechno vzpomínky na předporodní časy. Ty vzpomínky, protože se zapisují na nové medium pak většíně z nás vydrží až do smrti. Vliv toho co si pamatujeme z tohoto období na pozdější život je obrovský.

«     1     »