.:: Neviditelný čert ::.

Bokomaru v Sushi baru

rubrika: Povídání

Dnes jsem se rozhodl následovat dobrou japonskou životosprávu a navštívil jsem nedaleký sushi bar. Poprvé jsem to poznal před třemi lety v Japonsku, kde je sushi bar velice levný. Sednete si k zpravidla dvoustupňovému dopravníku s talířky nejrůznějších sushi specialit, berete si jeden za druhým a z kohoutků si můžete nalévat pivo nebo čaj. Nakonec vemete všechny talířky a kelímky a u východu vám to spočítají. V Japonsku je to zpravidla levný a běžný bufet, v Čechách jde stále o dražší luxus.

Lucifer

Pozoruhodné ovšem na mém sushi baru je, že se nalézá v Nových Butovicích, v čínské restauraci nedaleko radnice Prahy 13, několik desítek metrů od Prahy 5. Když jsem se tady stěhoval, byla tu pole daleko za okrajem Prahy, poněvadž za bolševika se na tom Západě Praha nerozšiřovala a nedaleko na Vidouli byla protiletecká baterie proti případným náletům kapitalistů z Německa. Koncem bolševikstánu se nicméně i zde začalo stavět a kupodivu začátek výstavby Jihozápadního města započal u vesnice Stodůlky kus od Prahy. Když jsem se tu přestěhoval, již budovali část poblíž hranice s Prahou 5, no a tam jsem se usídlil. Do Prahy 5 to mám kousek a na Smíchov to metrem trvá několik minut.

Když jsem se tady nastěhoval, připadal jsem si jako na venkově. Jedna sámoška byla kus na západ uprostřed Lužin, po vzoru komunistických sídlišť, a druhý obchůdek byl v nedalekých Jinonicích. Za dvacet let se vše změnilo. Místo, kde bydlím se posunulo dovnitř Prahy a její okraj, západní okraj Jihozápadního města ve Zličíně, je několik kilometrů a několik stanic metra daleko. Na Smíchov mám blíž. Anděl patří mezi mé výchozí body. Čínská restaurace je pár metrů od mého bydliště a vznikla už před iks léty, kdy jsme se stále ještě cítili někde na venkovském okraji. Dnes tam mají sushi bar a jsme uvnitř Prahy. Uvnitř Evropy.

V čínském sushi baru se neplatí za talířky, ale za jednu předem danou cenu si můžete nabrat talířků celý mrakodrap, zkrátka kolik se vám do žaludku vejde. Pití se však platí zvlášť. Je to pro mne novinka a tak jsem si vzpomněl na Japonsko a ládoval jsem talířek za talířkem a vypil tři dvoudecovky dobrého bílého vína. Z nějakých důvodů, které se pokusím níže osvětlit, mám s Asiaty dobré vztahy, takže jsem se tam cítil výborně a usmíval se na Číňana, který ode mne odnášel jednu hromádku talířků za druhou. Na závěr jsem už dýchal jako lokomotiva a když přišla servírka, vyhlásil jsem součet. Byla milá a příjemná a já jsem jejich sushi bar komentoval s hezkým uznáním s tím, že jsem vzpomenul svou zkušenost z Japonska a řekl, že v jejich baru se nacházely i čínské speciality, což mne však nicméně chutnalo stejně. Loučila se se mnou velmi krásně a já se vybatolil jako plný soudek a Asie ve mně hrála jako kapela seržanta Pepře.

Pokud jde o Asiaty rozptýlené v českém kotlíku, nemám s nimi žádný problém. Přesto však musím zdůraznit, že i když o Číňanech či Japoncích leccos vím, uznávám jejich staleté kultury atd., ani náhodou se nevyhýbám napadání jejich špatných vlastností, kupříkladu prodeji drog ve Vietnamských obchodech atd. Čína má za sebou tisícíletou historii, nicméně poslední desetiletí stále žije v absurdním komunismu. Japonci měli také úžasnou kulturu, ale přesto, stejně jako podobně vyspělí Němci, dokázali během druhé světové války šílená lidská svinstva. Na každém národu ulpívá kus špíny a nikdo se tomu nedokázal vyhnout.

Ještě dřív, než napíšu něco, co by někteří želbohu současně jako hlodavci rozmnožení vymatlanci mohli prohlásit za rasismus, podotýkám, že mí předkové ve mně nakumulovali obrovskou směsicí všechmožných národů, především středoevropských, ale nejspíš i asijských. Proto také s Asiaty (když vyloučíme ten pitomý příklad s asiatskou sestrou z mé nedávné nemocniční historky) nemán žádný problém a hravě se jejich kulturním návykům dokážu přizpůsobit, což jim nikdy neunikne. Chci říct, že je třeba rozlišovat dvě věci. Na jedné straně je většina lidí ovlivněna kulturními návyky svého národa či etnika, a na druhé straně všichni jsou lidští jedinci a pokud nejsou krišnažel totálně vymatlaní, ke každému, bez ohledu na etnikum, barvu kůže či velikost hlavy atd., lze najít rozumnou cestu.

Když už jsem si vzpomněl tu velikost hlavy, tak si vzpomínám, že mě nedávno jeden přítel napadl, že mám velkou hlavu. No možná nějaký důsledek asiatských genů, že... Ne, asi ne. Když ze mne v nemocnici udělali holohlavého psychouše a když jsem se vrátil domů, všiml jsem si svého stínu a uvědomil si, díky stále ještě malému porostu hlavy, že ji mám malou jako kuře. Já totiž mám velmi husté vlasy a když si je nechám narůst delší, tak vypadám, jako bych měl větší hlavu. No a co má bejt?

Tak a teď se vrátím k tomu "rasismu". Už mám za sebou kus života a nedělá mi problém komunikovat s lidskými jedinci nejrůznějšího původu a tvaru. Dovedu si rovněž představit roztomilou komunikaci s mimozemšťanem ve tvaru chobotnice. Koho však nemám rád, jsou azbuci, a to i přesto, že jsem vždy miloval pár intelektuálních jedinců z této lidské enklávy, jako třeba bratry Strugacké či Michaila Bulgakova. Želkrišna, v těchto zemích se v posledním století rozvinula šílená devastující psychokultura, že mi i třeba afričtí křováci připadají jako roztomilí lidští jedinci. Sedmdesát let se tam budoval jakýsi rádoby komunismus a pro všechny, komu se to nelíbilo, koncentrační tábory, že těch pár let, kdy se to pokoušel napodobit Hitler, jsou směšně zanedbatelnou historkou. Celou dobu toho šíleného režimu vystupovali jako mistři světa a koho z jiných národů mohli, tak bezohledně buzerovali. Teď to obrátli naruby a jsou zase na světě nejlepšími kapitalisty. Svou zemi považují za vrchol civilizace a tak je neuvěřitelně nepochopitelné, že se jim tam moc nechce žít, a tak zaplavují celý svět. Všude se roztahují a odmítají respektovat kulturu té či oné země, což se značně liší kupříkladu od Číňanů. Smutné je, že místo toho, abychom se naučili od vyspělých západních kultur, začínáme je napodobovat...

Každému, kdo tento názor bude chtít přišpendlit k rasismu, podotýkám, že azbuci jsou běloši jako my, máme kus jejich slovanských genů, ačkoli mnohem méně, než nám za jejich nadvlády bylo sugerováno, a také jsou do jisté míry mongoloidní jako třeba Tibeťani, které nesmírně respektuju. Nejde o jejich rasu, ale o jejich kulturu. A ta se mi nelíbí...

V nadpisu jsem použil slovo Bokomaru, což bych teď asi měl vysvětlit. Bokomaru je vynález filosofa Bokonona, který ve svém románu Kolíbka popsal jeden z mých vychovatelů Kurt Vonnegut. Kurt původně patřil mezi americké zastánce komunismu, což jsem mu odpustil a to hlavně proto, že mi bylo zřejmé, že z Ameriky vůbec netušil, co se za železnou oponou skutečně děje. Po pádu železné opony to trochu vytušil. Podle mě však to byl tak jako tak úžasný a moudrý člověk a jsem rád, že i on patřil mezi mé vychovatele. Bokomaru probíhá tak, že si najdete podobnou duši, lehnete si proti sobě a spojíte se chodidly. Pak spolu můžete jít, kam vás zanese sen, třeba do sushi baru...