.:: Neviditelný čert ::.

Do dáli

rubrika: Povídání

Kdysi, ale to už je hodně dávno, žil jeden muž, na jehož jméně nezáleží. Říkejme mu třeba Francesco Maggiore, protože prý se kdysi zhlédl v italské renesanci.

Lucifer

Francesco už léta ulpíval na stejném místě. Celý svět se mu scvrkl jenom na to jedno místo, jenže si to nedokázal uvědomit. Stále se vznášel někde v oblacích, snil a přemýšlel o jiných krajích, jiných lidech, jiných zážitcích a inspiracích k něčemu, jak se stále domníval, jeho duše směřuje. Až někam ke hvězdám či ještě mnohem dále.

Jednoho dne si však uvědomil, že už léta sedí na stejném místě. Jeho vize a snění se zastavily jako kukačkové hodiny. Už žádné "kuku, kuku, ...". Zároveň si však uvědomil, že tomu tak kdysi nebylo. Kdysi měl skutečné vize a skutečné výlety do dálek, kde hledal jiné světy, jiné duše, jiné vize. A tak se rozhodl, že své již léta ztrouchnivělé místo opustí a pokusí se znovu porozhlédnout po skutečném světě, kde by mohl něco opravdového, a hlavně sebe samého znovu najít.

Francesco se rozhodl, že vystoupí na vrchol nejbližšího kopce. On ten kopec byl vlastně taková hora, ne však až tak vysoká jako jsou hory v Himalájích nebo alespoň v Tatrách. Ale i malá hora může pro někoho znamenat velkou horu, záleží na tom, co od ní očekává. Při výstupu se Francesco značně zadýchal, protože tenhle výstup naposledy absolvoval už někdy hodně dávno, takže to pro něj byla taková ne zcela nová novinka. V dávných časech se velmi rád toulával a zvídavě hleděl do dáli. V posledních mnoha letech svůj čas už trávil jenom před monitorem počítače, kde sice nalézal totéž jako kdysi, avšak jen ve virtuální podobě. No a teď lezl na kopec, nejbližší tu jeho horu, aby si vzpomněl, jaký byl, než se z toho reálného světa vytratil.

Značně zadýchaný a s nohama sotva se pletoucíma se konečně ocitnul až na samotném vrcholu své magické hory. Cestou ztratil skoro všechny hlouposti, které si narval do kapes a batohu, jenž nakonec odhodil někam do zcela neuchopitelné strže, a stanul. Stanul na tom vrcholku, o kterém se mu už nějakou dobu při tom virtuálním blouznivění zdálo. Francesco byl konečně šťasten, i když se potácel na okraji svých fyzických možností. Byl šťasten, a až se po ne zcela krátké době dostatečně fyzicky vzpamatoval, pohlédnul do dáli.

Někde v tom vzdáleném mlžném oparu spatřil jiné kopce, a protože vypadaly tak úžasně a tajemně v tom dušezpytném a příjemném oparu, pocítil touhu k nim vyrazit. Měl pocit, že tam někde v dáli objeví něco úplně jiného než to, co ho obklopovalo na vrcholku kopce nedaleko jeho dlouhodobě obývaného místa.

Ten kopec, na který kdysi s takovým nadšením chodíval, aby objevil zase a zase nová místa, nové stromy, nové květiny a nové kameny, kam v žáruvzdorném jurodivění vodil svoje lásky..., ten kopec ho najednou nudil. Chtěl spatřit něco úplně jiného, chtěl spatřit více, a tak jak odvrhl své zapšklé virtuální místo, odvrhl i svůj dávný kopec a vyrazil do dáli. Vyrazil do dáli k těm kopcům v mlžném oparu snění. A šel a šel a těšil se, že svoje nové místo najde.

Šel dlouho, hodně dlouho, a zdálo se mu, že vše kolem je stále stejné, až nakonec dorazil na vrchol kopce, který si před mnohým časem vyhlédl v onom mlžném oparu. Našel tam však zase ty samé stromy, ty samé kytky, ty samé šutry, jen ne tu samou duši, která ho už dávno, opravdu už hodně dávno, opustila.

Byl tak znavený, že okamžitě ulehl pod nejbližší strom a usnul. Nezdálo se mu vůbec nic. Když se jednoho dne ráno probudil a z vrcholku toho tak vysněného kopce se rozhlédl, spatřil v dáli, v mlžném oparu, kopec, ze kterého na svou poslední pouť vyrazil.

Francesco Maggiore se znovu zahleděl do dáli... Naposled.

Dnes poprvé slavný polykač ohně John
v náručí sevřel malou tanečnici Chloe
a malá Chloe byla ještě pannou
klaun Pom ten večer před cirkem
vypustil obecenstvu na uvítanou
veliký balón
Dnes naposled

(Jaroslav Seifert)