Neviditelný čert

Slovo dalo slovo, letenka letenku, a já se konečně vypravil na svůj první let do Španělska, v jehož samotném finále mě čekala andaluská Granada. Přestože lítám už skoro pětadvacet let a samotný proces už delší dobu vnímám jako třeba jízdu metrem, každý let přinese něco nečekaně nového. S čím vás dnes ze svého letu do Granady seznámím, může někomu připadat jako nudná rutina. Podotýkám, že ve Španělsku jsem ještě nikdy nebyl a doposavad jsem tuto zemi vnímal s velkým odstupem. 

Lucifer

Jak jsem již naznačil, každý můj let sebou přináší něco někdy až neuvěřitelně nového. Kupříkladu ten předchozí do Boloně. Hned na úvod jsem soutěžil o titul posledního pasažéra, který se dostaví k odvozu na palubu leteckého stroje. Když jsem přišel k té bráně, odkud se pasažéři vyzvedávají k příslušnému letu, času bylo ještě dost, a tak jsem zamířil do nejbližšího baru. Zkrátím to. Barman mě přemlouval, že mám ještě dost času, což činil i u třetí či čtvrté skleničky dobrého vína. Že prý jsem ještě stále pozadu za předchozími vítězi této soutěže. Nakonec jsem se zlomil a vyrazil k oné bráně. Předsunutá hlídka oné letecké společnosti na mě koukala jako sova z nudlí, velmi se mračila a děla, že ostatní cestující v připraveném převozním prostředku na mě čekají již s velmi naštvanými pocity.

Tentokrát se nic takového neudálo. Byl jsem sice mezi posledními, ale o historické vítězství v soutěži o titul posledního pasažéra jsem se ani kapánek nesnažil. Do letadla jsem nastoupil zcela neovíněný. Domníval jsem se, že během letu svůj obvyklý rituál napravím, ale chyba lávky. Poprvé jsem zažil, že součástí leteckého programu nebylo již v ceně letenky obsažené občerstvení. Měli tam něco jako jídelní a nápojový lístek v restauraci a všechny položky byly doprovázeny příslušným obnosem ve standardní evropské měně. Dávat si necelé dvě deci vína za 4 euro se mi nechtělo, a tak jsem si dal espresso za něco málo přes dvě eura. Po dlouhé době jsem letěl bez přísunu svého oblíbeného jurodivého moku.

Mělo to něco do sebe. Z předchozí nedostatečně prospalé noci jsem se dostatečně probral a v kapsičce na zadní straně přede mnou se tyčícího sedadla jsem vyštrachal jakýsi spisek určený k oblažení cestujících, jenž byl sice ve španělštině, ale obsahoval anglické překlady. Docela jsem si početl. Byla tam řada zajímavých postřehů, které se týkaly země, kam jsem tím leteckým přístrojem směřoval. A kromě toho jsem si začal oživovat běžně mluvenou angličtinu (tu odbornou mám již mnohá léta v malíčku).

Na co vše jsem tam narazil, vám zde předkládat nebudu. Bylo by to na dlouhé lokty. Zmínil bych pouze jedno povídání jakéhosi vtipem obdařeného pisálka. Ve svém krátkém obšťastníku popisoval jakožto již starší pán svůj vztah k mladým lidem. Ten vztah byl samozřejmě velmi jurodivý, a v tomto případě se týkal jednoho jeho mladého přítele. Byl to zápis z jednoho jejich denního programu. Jeho mladý přítel ho tahal z jedné akce do druhé, takže aby byl schopen tento proces sledovat a přežít v nemrákotném stavu, objednával si čím dál tím větší počet espressa. Někdy po ránu si nechal do té kávy přimíchat ještě několik dávek energetických nápojů. Nakonec však kapituloval. Řekl svému společníkovi, že jsou naladěni na jiné tempo. Ten okamžitě odvětil, že si toho samozřejmě všiml, nicméně by si měli pohnout, aby jim neunikla jedna další důležitá akce.

Po prvním přeletu jsme přistáli v Barceloně, hlavním katalánském městě. Teď musím dodat, že jsem byl na té letecké cestě doprovázen jedním svým kolegou, s nímž jsem se však setkal až na barcelonském letišti, jelikož v tom letadle seděl někde jinde a nechal se nalodit někdy jindy. Teprve na barcelonském letišti jsem si mohl dopřát první dávku svého jurodivého nápoje. No, nebyla jedna. Čekali jsme na přesun do Granady něco přes tři hodiny. Když jsem spolu se svým kolegou brouzdal tím letištěm, všiml jsem si, že všechny důležité nápisy jsou uvedeny ve třech jazycích. První hlášení vypadalo španělsky, druhé bylo anglicky a třetí zase vypadalo španělsky, ovšem trochu jinak. A to mi nedalo spát.

V jedné chvíli se můj kolega někam odebral, já tak trochu zevloval, a pak jsem si všiml, že pod jedním z těch trojjazyčných nápisů stojí nějaký typický Španěl. Teď musím předeslat, že již předtím jsem tu trojjazyčnost rozebíral se svým kolegou, a protože jsem z palubního hlášení pochopil, že Barcelona leží v Katalánsku, dospěl jsem k závěru, že z těch dvou španělských nápisů je jeden v katalánštině. Svou již v letadle oživenou běžně mluvenou angličtinou jsem toho pána oslovil, zda mé angličtině může rozumět, on odvětil, že chabě, ale něco přece jenom, a tak jsem se ho zeptal, jak je to s těmi trojjazyčnými nápisy. No a ten pán mi mou hypotézu potvrdil. První nápis byl v katalánštině a až teprve ten třetí v obecně přijímané španělštině. Představte si, že přijedete na vlakové nádraží v Olomouci a první nápis, který uvidíte, bude nejdříve v hanáčtině, pak bude následovat anglický překlad a až teprve na třetím místě se bude krčit spisovná čeština. Anebo na brněnském nádraží, na prvním místě hantec… Nechme toho.

Přistáli jsme v Granadě, já si musel odskočit a mezi tím se letiště téměř vyprázdnilo. Když jsme vyšli před letištní budovu, motal se tam ještě nějaký mikrobus, do něhož se dralo pár zbylých spolucestujících, jinak daleko široko žádný taxík. Než jsme se stačili zorientovat, bylo tam pusto, jako někde v nějakém zapadákově. Pak se objevil indický pár, dali jsme se do řeči, z níž vyplynulo, že jsme přiletěli absolvovat stejnou konferenci, oni však ten let z Dillí měli mnohem náročnější. Popovídali jsme si co a jak, ta mužská část indické dvojice se na chvíli vytratila, aby se pak vrátila s ujištěním, že zabezpečila příjezd mimořádného taxíku.

Díky indické dvojici jsme s kolegou v rozumném čase dorazili do hotelu Dauro, a po ubytování vyrazili do centra Granady na večeři. Ta krátká procházka včetně večeře byla velmi příjemná a při návratu do hotelu můj mladší kolega prohlásil, že brzy ráno bychom mohli vyrazit na delší procházku po centru Granady, jelikož v poledne je už moc vedro. Řekl jsem mu, že jsme naladěni na jiné tempo, takže ať se mnou v tom brzkém ránu nepočítá…

A tak jsem se poprvé v Granadě velmi slastně vyspal, snídani jsem někdy kolem půl jedenácté ještě stihl, načež jsem se vydal na náměstí poblíž nejdůležitější granadské katedrály, kde jsme předchozího dně večeřeli, dal si dvě piva, a opět se mé tempo značně zpomalilo. Odpoledne jsem se trochu prospal a večer se s mým kolegou vydal na úvodní Welcome Reception, Welcome Party.

A tím se úvod mého prvního denního letu do Granady de facto skončil.

Hasta la vista mañana.

15.07.2013, 00:00:36   Publikoval Luciferkomentářů: 18