Neviditelný čert

Něco se děje, něco se mění, něco tu není, co už tu bylo, a něco zas přibylo, co tu ještě nebylo, ačkoli možná bylo, avšak v jiné podobě. Svět se točí dokola jako dětský kolotoč, a když už se ti motá hlava, tak z něho skoč… na jiný kolotoč.

Lucifer

Jak tak koukám zpět na perex, tak si říkám, že to nebyl špatný začátek. Pojďme se tedy podívat, co bylo dál. V neděli bylo do kalendáře vepsáno mé lucifeří jméno, takže jsem měl vlastně jmenný svátek, jmeniny. Jenže v jiných kalendářích je to zcela jinak, a vůbec, já tyhle kalendářní svátky nesvětím, jelikož mě kalendáře venkoncem nezajímají. Dovnitřzačátkem někdy ano, třeba Vánoce nebo datum mého narození, to první je stejné v křesťanském světě, to druhé svým způsobem vlastně v celém vesmíru. Co se to tedy děje?

Byl jsem navigován, abych tento svůj lokálně kalendářní svátek oslavil. Věci však vzaly jiný směr, a já se v pozdním odpoledni toho parna vydal na procházku, kterou jsem nakonec silně uondaný přerušil na stanici metra v Jinonicích. Metro, v němž bylo stále ještě relativně chladno, mě dopravilo na Anděl, kde jsem již lehce osvěžený vystoupil. Se mnou vystoupily davy lidí, a protože zrovna přijelo metro z opačného směru, tak se ty davy zdvojnásobily. Rozhodl jsem se tedy, že chvíli počkám, dokud se prostor trochu nevyčistí a na dlouhém eskalátoru směrem nahoru k Andělu se nebudu muset s těmi davy mačkat.

Při následném přesunu k onomu eskalátoru jsem zaznamenal jednu prapodivnou osobu či vlastně osůbku. Ten jedinec byl relativně drobného vzrůstu, šaty nebyly nijak zvlášť ušmudlané, no a hlavičku mu okrašloval krátký sestřih blond vlasů. Jedinec si sedl na zem ke sloupu a zapálil si cigáro. Můj prvotní dojem byl, že se jedná o nějakého „pracanta“ z nedalekého východu, ale to není podstatné. Podstatné je, že se mi nelíbilo jeho cigáro, takže jsem se rozhodl k velmi mírumilovné akci. Přistoupil jsem k němu a natáhl ruku s cílem mu to cigárko sebrat a odhodit do kolejí, což jsem už jednou před nějakými patnácti lety učinil na stejném místě v případě jakési české holky. Ten jedinec začal pištět a já si uvědomil, že to není žádný chlapec odněkud z onoho východu, ale žena, jejíž vzhled připomínal poněkud přestárlé dítě.

Bezpochyby se jednalo o bezdomovkyni, žádnou stařenu, ale trochu přestárlé dítě. Začala pištět, že jako to cigáro sama odhodí, ale pak zvýšila obrátky a svým pištěním se dovolávala pomoci, že ji jako obtěžuji či přímo fyzicky ohrožuji. Můj adrenalin značně ochabl, a tak jsem jí řekl, že by měla v tom pištění trochu přidat na decibelech, jelikož všichni kolem jsou tady víceméně téměř hluší. Oni jsou i téměř slepí atd., ale o tom již tady byla řeč, a tahle řeč není v tomto povídání vůbec důležitá. Tedy možná trochu ano, ale nechme to stranou.

Nechal jsem to prapodivné stvoření na pokoji a eskalátorem vyplul na andělský povrch. Představoval jsem si to tak, že dorazím na Nový Smíchov, což je takové tamní nákupní centrum, podívám se po knížkách, a pak v jedné z těch restaurací nahoře usednu, dám si pivo, na víno bylo příliš horko, a trochu zrelaxuji, popřípadě s novou knížkou oslavím své jmeniny.

Po cestě k Novému Smíchovu se ale nachází ještě jedno knihkupectví, v němž jsem už nějakou tu knížku také nakoupil, takže jsem v něm zcela nečekaně zakotvil. Odnesl jsem si z něho knížku, o níž tady ještě možná bude řeč a která se nazývá Stopy bohů. No a po stopách těch bohů jsem konečně zamířil k Novému Smíchovu.

A teď to teprve začíná být zajímavé.

Na nároží jsem nejprve spatřil ke mně se blížící mladou ženu, žádnou bezdomovkyni, dobře oblečenou, jediné, co na ni bylo zvláštní, bylo, že občas prudce zacukala hlavou, jako by se ohlížela někam za sebe, jenže to cukání bylo tak prudké, že za sebou evidentně nemohla nic rozumného spatřit. Prostě „cuk, cuk, cuk“, a ještě jednou. Zajímavé. Kousek před Novým Smíchovem jsem pak k svému úžasu spatřil své malé kouřové pískle, kterak si z odpadkového koše zrovna vyhrabalo kelímek se zbytkem zmrzliny a chutě dokončovalo jeho konzumaci. Už v té chvíli mi toho písklete začalo být líto, ale já šel dál, něco se kolem mne dělo a já to nevnímal.

Posezení s novou knížkou v jedné horní restauraci Nového Smíchova nechme stranou, dal jsem si dvě piva. Podívejme se, co se dělo následujícího dne dopoledne a k čemu jsem došel.

Následujícího dne dopoledne jsem vyrazil metrem na své pracoviště. Při nástupu do příslušného vagónu jsem si vyhlídl místo na jedné ze tří sedaček tak, že naproti mně seděl relativně mladý, decentně oblečený a fyzicky upravený mladý muž a prstíkem lechtal takovou tu krabičku, které se říká tablet. Ano, tablet, kdo to už dneska nemá. Posadil jsem se, vzal do rukou svou novou knížku, abych pokračoval v jejím průzkumu, když tu jsem si všiml, že ten mladý jedinec mužského rodu náhle a bez varování zacukal svou hlavou. Ten cuk byl tak prudký, že Stopy bohů mi málem vypadly z ruky…

Ten chlapec to ještě několikrát zopakoval, aniž by to kohokoli zajímalo, aniž by si toho kdokoli všímal, prostě sebou cukal, jako by se nechumelilo. Jasné je, že v tom horku se ani chumelit nemohlo, takže zřejmě v pořádku. No a pak svou hlavou zacukal naposledy, jako by se se mnou chtěl rozloučit, což doložil cukavým pohledem, a vystoupil.

Trochu mi to připomíná synchronicitu. Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem viděl někoho cukat tak urputně hlavou. A teď jsem to zažil dvakrát během méně než čtyřiadvaceti hodin. A k tomu ještě to pískle. Ano, pískle. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem tomu drobnému pískleti měl sebrat ten ušmudlaný kelímek se zbytkem zmrzliny a pozvat ho do Nového Smíchova, abych s ním oslavil své jinak nikdy neslavené jmeniny…

Něco se děje, něco se mění, něco tu není, co už tu bylo, a něco zas přibylo, co tu ještě nebylo, ačkoli možná bylo, avšak v jiné podobě. Svět se točí dokola jako dětský kolotoč, a když už se ti motá hlava, tak z něho skoč… na jiný kolotoč.

30.07.2013, 00:00:19   Publikoval Luciferkomentářů: 19