Neviditelný čert

Setkání se zvláštními lidmi je vždycky obohacující. Nejsou nudní. Jejich svět je jiný a oni se obvykle o své fantazie rádi podělí. Z řádu a ohlodané kostřičky rozumové logiky se zrodí zase jen pořádek a vypreparovaný rozumový závěr. Ale harmonie života a světa vůbec má docela jinou logiku…

Stella

Nejeden spisovatel potvrdí, že při beletristickém zpracování skutečného lidského osudu musí ubírat. Zpravidla vynechá neuvěřitelné náhody a nečekané zvraty, přestože se v reálném životě hrdiny odehrály. Jinak bude autor napaden, že nedokáže motivovat, že nerozebírá příčiny událostí atd. atd. Životní osudy některých spisovatelů jsou přitom ještě pestřejší než osudy jejich postav.

Umělci společensky nezakotvení, tuláci, vykořenění, marně hledající, jsou typičtí pro období zásadních společenských změn. Z nich je nám dosud stále nejbližší přelom 19. a 20. století. Různé existenciální krize autorů druhé poloviny 20. st. už nenesou opravdovost skutečné bídy, hladu, fyzického utrpení. Obecně je znám život Jacka Londona, srovnávaného s Gorkým. Oba byli nuceni se toulat svou zemí, oba se marně pokoušeli o formální vzdělání, oba byli několikrát blízko sebevraždě.

Právě ruská literatura je bohatá na autory, kteří si mnohokrát sáhli na dno. To, co ještě Dostojevskij pro člověka považuje za ponižující a urážející, ve 20. století skutečnost daleko předčila. Když se Gorkij stal uznávaným spisovatelem, pomáhal těm, kteří se ještě neprosadili. Tuláka (bosáka) a spisovatele Alexandra Grina (Jessie a Morgiana, Nachové plachty…) zachránil po bolševické revoluci před smrtí hladem. Malý příklad ze stovek osudů jiných umělců, vězněných, mučených, popravených… Samostatnou tragickou kapitolou jsou životy porevolučních umělců – emigrantů.

A pak je zde básník – podivín, který ve jménu tvorby a ideálu ztrácí kontakt s realitou: Viktor (Velemir) Vladimirovič Chlebnikov (1885 - 1922).

Motto (Bertrand Russel):

Se stejnou vášní jsem usiloval o poznání. Chtěl jsem prozkoumat lidské srdce. Chtěl jsem vědět, proč svítí hvězdy. Snažil jsem se najít onu moc, jíž podle pythagorejců číslo ovládá proud bytí.

Chlebnikov je básník, kterého uhranula matematika, přírodní vědy i filologie. Je považován za zakladatele ruského futurismu, bývá s Rimbaudem. Italský futurismus našel nejvíce obdivovatelů nepochybně právě v Rusku. Jako směr, který jednoznačně odmítá veškerou tradici, neboť ta je spojena se starým světem. (Svrhneme Puškina z parníku současnosti… Majakovskij). Jako směr, který nadšeně vítá moderní techniku. Oslavuje rychlost a hledá formální prostředky k jejímu vyjádření. Mnohopohledovostí se blíží kubismu – odtud jedna z podob futurismu – kubofuturismus. Spisovatelé a básníci odmítají rozumový přístup – rozum je spojený se starým větrem a selhal, zplodil měšťáka a uvrhl svět do války. Rodí se princip asociace, pásmo….

Chlebnikov se narodil r. 1885 ve vesnici Tundukovo, uprostřed kalmycké stepi, nedaleko Kaspického moře. Jeho rodiče byli vzdělaní lidé s kulturními zájmy. Gymnázium začal navštěvovat od tercie. Byl výborný v matematice, ale chtěl se věnovat malířství a literatuře. Přesto vstoupil na kazaňskou univerzitu na matematicko – fyzikální fakultu. Zároveň psal odborné práce ze zoologie. Plánoval studii o vývoji druhů. Když se r. 1906 zúčastnil demonstrace, dostal se na měsíc do vězení. Tato zkušenost pro něj znamenala zlom. Odešel ze studií. Po čase odjel do Petrohradu a na tamní univerzitě se věnoval studiu slovanské filologie. Ale to už ho mezi sebe vtáhli bouřliváčtí básníci, futuristé. Bohémové, kteří měli stále co do činění s policií. Chlebnikov se pro ně stal básnickým vzorem, ač se na jejich protiměšťáckých provokacích osobně nepodílel. Nicméně, zanechal studií.

Začal žít doslova kočovným životem. Oprostil se od veškerých hmotných statků. Mnohokrát se mu kamarádi museli postarat o bydlení i oblečení, pečovali o jeho zdraví. Pokud se netoulal a získal na nějaký čas bydlení, vyházel prý nejdřív všechno zbytečné a nechal si postel, stůl, jednu židli. Cestoval po Rusku, příležitostně se živil kondicemi. Praktický život ho nezajímal. Pokud vyšlo některé z jeho děl, byla to zásluha přátel, kteří z hromady popsaných papírů pracně sestavovali texty. Pokaždé se také přátelé futuristé postarali, aby vrátili Chlebnikovovi civilizovanější vzhled. R. 1912 vydal s Majakovským a Burljukem slavný manifest futurismu Facka veřejnému vkusu.

R. 1916 začal plánovat „stát času“. Stát měl být řízen „předsednictvem zeměkoule“. To jest: básníky, vědci, revolucionáři, kteří budou ideální vládou. Vláda měla mít 317 členů. Skoro 6 let Chlebnikov složitě počítal, až došel k závěru, že základním číslem lidstva je 317. Vždy za 317 let nebo za počet let, jenž je násobkem 317, dochází k událostem opačného charakteru. Nazýval tento jev: hora – údolí, vlnovka…

Téhož roku byl povolán do armády. Nastalo pro něj skutečné peklo. Samotář, podivín, plachý člověk se musel vyrovnávat s krutostí a posměchem, ale také se svrabem a opakovaným zařazením do trestních oddílů. Nakonec se přátelům podařilo vymoci pro něj potvrzení, že není duševně zdráv, a tak mohl z armády odejít. Před říjnovou bolševickou revolucí poslal několik ultimát předsedovi vlády Kerenskému, že sesazuje prozatímní vládu, protože je ustavena vláda zeměkoule. Pak Chlebnikov v době největšího chaosu a krutého hladu odjíždí na Krym, kde byl 2x uvězněn – podezírán ze špionáže – a 2x prodělal tyfus.

V této době tvrdí, že objevil základní zákon času. Že bude snadné předvídat události.

Ale r. 1921 se přihlásil do Rudé armády. Se svou jednotkou odjel do Persie. Zúčastnil se tažení na Teherán. Při ústupu se ztratil a potuloval se po horách. Prodal boty a šaty. Pořídil si dva konopné pytle a přizpůsobil si je jako oděv. Místní lidé prý ho považovali za svatého muže z hor. Nosil s sebou povlak na polštář. Povlak byl plný rukopisů, jinak sloužil jako poduška.

Když se Chlebnikovovi podařilo dostat do Pjatigorsku, začal pracovat jako noční hlídač. Domů napsal, že dojel polomrtvý, zesláblý. Koupil si prkénka a používal je jako podrážky, místo bot. Začal se léčit, ale brzy se rozhodl pro cestu do Moskvy, kam také přijel – v nemocničním prádle. Nemocný a hladový chce dál cestovat. Ale těžce onemocněl. 28. 6. 1922 po velkém utrpení zemřel na sněť z proleženin.

Chlebnikov je vzácný příklad tvůrce, jehož životní cesta nebyla pózou, ale projevem přesvědčení, že všechno musí věnovat tvorbě.

Po celý život se zabýval sestavováním „ periodické tabulky dějin“ na základě matematického pojetí historie. Byl stejně jako Pythagoras přesvědčen, že čísla jsou podstatou všech jevů. Přitom se zdá, že matematické znalosti mu sloužily spíše ke zpestření básnické fantazie – jeho výpočty jsou poezií. Místo mystiky vnesl do poezie matematiku. Přátelé mu říkali “Razin s praporem Lobačevského“. (Mimochodem, Lobačevskij vedl dvacet let kazaňskou univerzitu.)

Jazyková bádání Chlebnikova

Je tvůrcem tzv. zaumného jazyka – zaumu, jazyka za umom, za rozumem. Vychází z víry v hlásku. Píše básně slovy, která postrádají věcný význam. Chtěl najít spojitost rytmu srdce i poezie, kroku člověk i mechaniky vesmíru. Uvádí přesná čísla, která spojitost dokazují. Domnívá se, že morfémy a fonémy skrývají základ univerzálního jazyka. Rozumné jazyky lidi rozdělily, řeč přestala být nástrojem komunikace. Všichni lidé v sobě nosí “skrytý jazyk“. A snil o světovém jazyku, o jazyku jedné lidské rodiny. Pátrá po rodech a kmenech slov, z kořenů slov tvoří novotvary. Do poezie vnesl archaismy. Používá výrazy z církevní slovanštiny.

Závěrem

Zdá se, že mezi všemi -ismy, které přinesla moderní doba, se futurismu podařilo dynamiku společenských změn postihnout nejlépe. Ruští futuristé šli jinou cestou než italští. Dá se říci, že jejich zdroje byly bohatší a také inspirativnější.

A k samotnému Chlebnikovovi?

Myslím, že se pro něj hodí slova neurologa Olivera Sackse z knihy klinických povídek (Muž, který si pletl manželku s kloboukem): „Duše lidská je harmonická bez ohledu na výši IQ. Někteří vědci, hlavně fyzici a matematici, hledají a nacházejí harmonii asi především intelektem. Nicméně si neumím představit intelekt, který by byl zbaven všeho smyslového… Intelektuální vjem světa musí být ovšem také osobní, protože člověk nemůže cítit ani poznávat nic, co by nemohl vztáhnout k sobě, do svého osobního světa… Matematici vždycky cítili čísla jako velké mystérium… Někteří nemocní vidí vesmír a nebe zaplněné čísly. Je to jistě zvláštní a mimořádné, ale kdo nám dal právo říkat, že je to patologické?“

Čísla (Chlebnikov)

Hroužím se do vás, ó čísla,
vidím vás v oděvu zvířat, v jejich kožích,
s rukou opřenou o vyvrácené duby.
Vy sjednocujete klikatý pohyb
hřbetu vesmíru i vážky, jež o vzduch křísla,
vy dovolujete pochopit staletí jak v perlivém smíchu
zuby.
Mé zornice zírají věštecky do nedohledna.
Vědět, co bude Já, když dělitel je – jedna.

Pokud vás napadne, jak na tom asi byl takový člověk se ženskými, odpovídám: normálně. Obluzoval je básněmi, jako mnoho jiných:

Vy bezděčně jste ztratila své střevíčky
a vzpurně obuta jste byla do polibku.
Jak pomezí Rakouska se zamlžil váš pohled pod víčky
a černá pouta pletenců se sesypala na sta střípků.

Inspirace: Velemir Chlebnikov. Čmáranice po nebi. Výbor z prací. Přeložil Jiří Taufer. (SNKLU, Praha 1964)

31.07.2013, 00:00:42   Publikoval Luciferkomentářů: 33