Neviditelný čert

Utíral jsem prach na knihovně, protože jsem si zcela nenápadně všiml, že už je ho tam přece jenom i na můj kosmický vkus víc, než je zdrávo, a můj zrak náhle padl na tu část knižní řady, v níž se skví několik dílek od Borise Viana. V pravé ruce jsem držel hadřík, a tak jsem natáhl levou ruku, jíž jsem vylovil svazeček Flanďákova koupel. Ten svazeček v českém vydání z roku 2002 ve skutečnosti obsahuje dvě Vianovy sbírky povídek: Flanďákova koupel a Vlkodlak. Obě vyšly v originále až po Vianově smrti, první v roce 1981 a druhá v roce 1970. Jedna z povídek ve Vlkodlakovi se jmenuje Láska je slepá, a té se dnes budu věnovat.   

Lucifer

Nejdříve ale něco o autorovi. Boris Vian byl francouzský všeumělec bohémského střihu, který se narodil v roce 1920 v městečku Ville-d'Avray, které je dnes předměstím Paříže, a postupně se z něho stal jazzový hudební skladatel, trumpetista, dramatik, novinář, herec, malíř, scénárista a kdoví co ještě. Kromě toho byl také členem kolegia patafyziky, no a samozřejmě spisovatelem. Jeho první román se jmenuje Naplivu na vaše hroby, a stejně jako další tři vyšel jako Vianův fingovaný překlad fiktivního amerického spisovatele černé pleti Vernona Sullivana. Boris Vian své prózy psal zpočátku především pro pobavení svých přátel, do role věhlasného spisovatele se rozhodně nesituoval. Jeho nejslavnější román Pěna dní se stal populárním až po jeho předčasné smrti, někdy v šedesátých letech, kdy ho objevila francouzská mládež a pasovala ho na svoji kultovní postavu. Boris Vian zemřel na srdeční selhání (měl vrozenou srdeční vadu) v roce 1959 v Paříži při projekci filmu podle jeho prvního výše zmíněného románu.

S Vianovým prozaickým dílem jsem se seznámil někdy ještě v dost útlém raném věku, a stejně jako francouzskou mládež šedesátých let i mě ze všeho nejvíc fascinovala Pěna dní, v těsném závěsu pak následovaly romány Červená tráva a Srdcerváč. Pojďme se už ale věnovat oné povídce z Vlkodlaka, jež se zamýšlí nad tím, jak by to vypadalo, kdyby láska byla doslova a do písmene slepá. Povídka má tři části. První část je takovým stručným úvodem, v němž je nastíněno pozadí celého příběhu, druhá, hlavní a nosná část pak popisuje samotný příběh, no a třetí velmi krátká část to celé uzavírá něčím jako pointou. Započněme tedy úvodem, který zde celý překlopím:

Pátého srpna v osm hodin ráno pokrývala město mlha. Byla lehká a vůbec nevadila při dýchání, jen byla obzvláště neprůhledná; navíc se zdála silně zabarvená do modra.

Snášela se ve vodorovných vrstvách; napřed se kadeřila dvacet centimetrů nad zemí a lidé si při chůzi neviděli na nohy. Jedna žena, která bydlela v čísle 22 v ulici Saint-Braquemart, upustila klíče, když vcházela do domu, a nemohla je nalézt. Šest osob, z nichž jedno mimino, jí přišlo na pomoc; mezitím ale padla druhá vrstva a našel se klíč, avšak nikoliv mimino, které pod příkrovem atmosférického úkazu vzalo do zaječích a už se nemohlo dočkat, až se zbaví dudlíku a pozná poklidné radosti manželství a rodinného života. Toho prvého rána se pak ztratilo třináct set šedesát dva klíčů a čtrnáct psů. Rybáři, kteří už měli dost zbytečného hlídání svých splávků, se pomátli a vydali se lovit zvěř.

Mlha se vrstvila do značné výšky na úpatí svažujících se ulic a v prohlubních, dlouhými jazyky vystupovala z kanálů a větracích šachet, pronikala do chodeb metra, jež přestalo jezdit, když mléčná záplava dosáhla do výše červených světel; ale v tom okamžiku se již snesla třetí vrstva a venku se lidé brodili až po kolena v bílé tmě.

Ti z výše položených čtvrtí si mysleli, že jsou ve výhodě, a vysmívali se těm od řeky, ale po týdnu se s nimi usmířili a všichni stejně vráželi ve svých pokojích do nábytku, neboť mlha nyní vystoupala až po střechy nejvyšších staveb. A jestliže bylo dáno, aby nakonec jako poslední zmizela i zvonička na věži, neodolatelný vzestup neprůhledné mlhy ji zaplavil také.

Hlavním hrdinou druhé části, tedy nosného příběhu, je jakýsi Orvert Latuile, který se probudil třináctého srpna po třistahodinovém spánku. Když se probíral poněkud z trochu drsnější vopice, tak si nejdřív myslel, že je slepý, což by jistě bylo ke cti drinkům, které mu předtím nalévali. Z rádia se pak dozvěděl, že slepý není, ale že za to může ta mlha. Dal se tak trochu do pořádku, oblékl se, fenomén mlhy zařadil do kategorie jednoduše konstatovaných věcí, zvolna si dodával odvahy a přivykal neobvyklé situaci natolik, že hleděl vstříc dalším lidským zkušenostem. V této souvislosti ho napadlo, že sejde ke své bytné a nechá si otevřený poklopec. Jak se rozhodl, tak také učinil a s otevřeným poklopcem vyrazil po schodech dolů. Cestou narazil na nějakou postavu, která se drala nahoru a která se mu nakonec představila jako nájemník odnaproti jménem Lerond. Orvert Leronda pozdravil, napřáhl ruku a uchopil něco tuhého, což ihned pustil. Pochopil, že Lerond měl stejný nápad jako on, jenže si to nádobíčko z poklopce vyndal. Orvert tedy učinil totéž a nakonec si sundal všechno, co měl na sobě, a dorazil k domovnici.

Co všechno se odehrálo u Orvertovy bytné, nechme stranou; rozhodně to bylo velmi záživné. Důležité je zdůraznit, že bytná Orvertovi sdělila, že v rádiu slyšela, že to, co je zachvátilo, je něco jako „afrodiziakální mlha“. Orvert pak vyšel z domovnické lóže velmi křepce na ulici, neslyšel tam hluk automobilů, ale odevšad zněly nesčetné písně a ze všech stran se ozýval smích. Vstoupil do vozovky a přistihl se, jak přemýšlí nahlas:

„Panebože,“ říkal si. „Afrodiziakální mlha!“

Jak je zřejmé, podobné úvahy toho na dané situaci mnoho nezměnily. Ale je třeba se vžít do člověka, který spí jedenáct dní, probudí se v naprosté temnotě komplikované jakousi nemravnou a obecně rozšířenou otravou a zjistí, že jeho tlustá tetka bytná se změnila na Valkýru s trčícími a bujnými ňadry, v Kirké lačnou po sluji nečekaných slastí.

Orvert pak narazil na pekařství, kde ho silně vykolejily orgie, a tak ve své cestě pokračoval:

Vzpomněl si na cukrárnu za mostem. Číšníci bylo sedmnáct let, měla pusu do srdíčka a krajkovou zástěrku… Třeba má jen tu zástěrku…

Orvert vykročil ráznými kroky k cukrárně. Třikrát se natáhl přes propletená těla, jejichž počty ho nebavilo zjišťovat. Ale nejméně v jednom případě jich bylo pět.

„Říme!“ mumlal. „Quo Vadis! Fabiola! Et cum spiritu tuo! Orgie! Óó!“

Když se Orvert nacházel už asi dva domy od cukrárny, narazil do nehybného těla, jež k němu stálo zády, což ho přimělo k výkřiku:

„Netlačte se,“ řekl hrubý hlas, „a laskavě mi ho vytáhněte ze zadku, nebo dostanete přes držku…“

„No dovolte… co si to myslíte,“ řekl Orvert.

Vyhnul se vlevo, aby ho předešel, když ucítil další náraz.

„Tak co je,“ řekl další mužský hlas.

„Do fronty, jako všichni.“

Ozval se mohutný smích.

„Cože?“ řekl Orvert.

„No jo,“ řekl třetí hlas, „jdete přece za Nelly, ne?“

„Ano,“ zakoktal Orvert.

„Tak si stoupněte do fronty,“ řekl ten muž. „Už je nás šedesát.“

Orvert neodpověděl nic. Sklíčilo ho to. Odešel, aniž se dozvěděl, jestli měla svou krajkovou zástěrku.

Orvert se dal první ulicí doleva a vrazil do nějaké osoby. A nyní přichází závěrečná scéna onoho afrodiziakálně mlžného příběhu:

Oba dva si kecli na zem.

„Omlouvám se,“ řekl Orvert.

„To je moje vina,“ řekl ženský hlas. „Vy jste se držel vpravo.“

„Mohu vám pomoci vstát?“ řekl Orvert. „Jste sama?“

„A co vy?“ zeptala se. „Nevlítne vás na mě pět nebo šest?“

„A jste opravdu žena?“ pokračoval Orvert.

„Zkuste si to,“ řekla.

Přiblížili se jeden k druhému a Orvert ucítil na tváří její dlouhé hedvábné vlasy. Klečeli naproti sobě.

„Kde nás nikdo nebude rušit?“ řekl.

„Uprostřed ulice,“ odpověděla žena.

Vydali se tam a přitom se orientovali podle obrubníku.

„Chci vás,“ řekl Orvert.

„A já vás,“ řekla to žena. „Jmenuju se…“

Orvert ji zarazil.

„To je mi jedno,“ řekl. „Nechci vědět víc, než co se dozvědí mé ruce a mé tělo.“

„Vemte si mě,“ řekla žena.

„Přirozeně,“ konstatoval Orvert, „nemáte na sobě šaty.“

„A vy taky ne,“ řekla.

Lehl si naproti ní.

„Máme spoustu času,“ řekla. „Začněte od chodidel a stoupejte vzhůru.“

Orvert byl šokovaný. Řekl to.

„Tak mě nejlépe poznáte,“ navázala žena. „Sám jste řekl, že jediným poznávacím prostředkem, jaký máme, je naše kůže. Nezapomeňte, že už se nebojím vašeho pohledu a že vaše sexuální vůle je v pytli. Nebudeme si nic nalhávat.“

„Nehovoříte špatně,“ řekl Orvert.

„Čtu Les Temps Modernes,“ řekla žena. „No tak pusťte se do mé sexuální iniciace.“

Což tedy Orvert provedl, mnohokrát po sobě na různé způsoby. Měla nepochybné vlohy, a oblast možného je rozlehlá, když člověk nemá strach, že se rozsvítí světlo. A pak, koneckonců, tohohle se člověk nikdy nepřejí. Výuka, během níž jí Orvert ve dvou třech lekcích ukázal nezanedbatelných kousků, a několikeré symetrické spojení, vnesly do jejich vztahů důvěru.

To byl ten prostý a sladký život, jenž připodobňuje muže obrazu boha Pana.

A teď už nezbývá než ocitovat třetí část, ten závěrečný stručný epitaf:

Rádio hlásilo, že vědci zaznamenali pravidelný pokles řečeného fenoménu a že vrstva mlhy se den ode dne ztenčuje.

Konala se velká porada, neboť hrozba byla pořádná. Avšak rychle se nalezlo řešení, protože lidský génius má mnoho fazet, a tak když se mlha rozptýlila, což zaznamenaly speciální detekční přístroje, mohl život šťastně pokračovat, neboť lidé si navzájem vydrápali oči.

14.09.2013, 00:00:34   Publikoval Luciferkomentářů: 10