Neviditelný čert

Měli jsme tady za sebou tři náročná filosofická pojednání, tedy ty první dvě byly vlastně jedno nadvakrát, a tak se domnívám, že je třeba zklidnit filosofický hormon. Za tímto účelem jsem si již potřetí přizval Borise Viana, který sice mezi námi už nějaký ten pátek nepobývá, ale vzhledem k tomu, že do našeho vesmíru velmi promyšleně zapsal svou myšlenkovou stopu, dá se z ní zcela čitelně přizvat. Následující text jsem zcela bezmyšlenkovitě a bez jakéhokoliv špásu překopíroval ze stopy, která nese cedulku Flanďákova koupel. Jistě se vám to bude líbit, protože nic jiného od vás ani neočekávám. Ještě než tento Vianův špás vypustím na světlo Neviditelného anděla, rád bych vás připravil na to, že to bude povídání tak říkajíc z vlastního Vianova ega. Chtěl jsem tím naznačit, že je psáno v první osobě, že tou první osobou je samotný Boris Vian, a tudíž se tak seznámíte s jeho vlastním a ničím nenapodobitelným zážitkem. Je to takové Vianovo interview s jistým chovancem jednoho nenápravného zařízení. Předávám slovo Borisovi Vianovi:

Lucifer

Bylo to vězení jako každé jiné, malá bouda z vepřovic natřená kanárčí žlutí, s nestydatým komínem a se střechou s asparágusového listí. Odehrávalo se to kdesi za starých časů; byla tam spousta kamení a fosilních ulit amonitů, trilobity, stalagpity a salpingity, coby následky doby ledové. Z vězení bylo slyšet někoho javánsky chrápat, s pravidelnými přeryvy. Vstoupil jsem. Na pryčně byl natažený nějaký chlap a spal…

Měl na sobě modré trenýrky a vlněné nákolenky. Na jeho levém rameni byl vytetován monogram K. I.

„Ojojojojoj!“ zařval jsem mu do ucha.

Řeknete třeba, že jsem mohl zařvat něco jiného, jenže, vezme-li se to z druhé strany, on spal, a tak nemohl nic slyšet. Nicméně tohle ho probudilo.

„Krrrk!“ vyfrkl, aby si pročistil hrdlo. „Kterej blbec to tu otevírá dveře?“

„Já,“ povídám.

Ovšemže se tím mnoho nedozvěděl, ale nedoufejte, že vy se toho dozvíte víc.

„Od momentu, kdy se přiznáte,“ odtušil ten chlap, „jste vinný.“

„Ale to vy jste taky,“ povídám. „Jinak byste nebyl ve vězení.“

Proti mé dialekticistní a naprosto ďábelské logice je dost těžké bojovat.

V tom okamžiku, aby všem překvapením nebyl konec, vletěla dovnitř malým vikýřem červenomodrá vrána a sedmkrát obletěla místnost. Hned nato zas vyletěla a já se ještě po deseti letech stále ptal sám sebe, jestli to, že se tam objevila, mělo nějaký smysl.

Toho chlapa to vzalo, podíval se na mě a potřásl hlavou.

„Jmenuji se Kain,“ řekl.

„Umím číst,“ odpověděl jsem. „Je to pravda, ta historka s tím okem?“

„Co vás napadá!“ odpověděl Kain. „To si vymyslel Yvan Audouard.“

„A to jen tak z vlastní hlavy?“ zeptal jsem se.

Zachechtal se.

„To se teda povedlo,“ povídá.

Skromně jsem se začervenal.

„Předpokládám, že se mě teď zeptáte, proč jsem zmastil Abela?“ pokračoval Kain.

„Chraň bůh…!“ řekl jsem. „Mezi námi, ta novinová verze se mi nějak nezdála.“

„To jsou celí oni,“ řekl Kain. „Samí lháři, jeden vedle druhého. Něco jim vyprávíš, oni se nechytají, a navíc to po sobě nečtou, protože píšou jako kopytem. Přidejte k tomu, co s tím udělá šéfredaktor a písařky, a vidíte, kam se to dostane.“

„No tak,“ povídám. „Chci slyšet pravdu.“

„O Abelovi?“ zeptal se Kain. „Byla to hnusná svině.“

„Opravdu?“ podivil jsem se.

„Přesně,“ řekl Kain. „Snad vás to nepohoršuje? Taky si chcete hrát na Paula Claudela a říct mi, že jste nevěděl o sklonech pana Gida poté, co jste si s ním čtyřicet let dopisoval?“

„Za to že by Gide dostal tu Nobilovu cenu?“ zeptal jsem se.

„No bodejť!“ řekl Kain. „Ale já vám to povím.“

„Nemůže nás tu rušit bachař?“ zeptal jsem se.

„Co vás nemá,“ řekl Kain. „Ten dobře ví, že se mně odsud nechce. Co bych venku dělal? Všude jsou už jen samí buzeranti.“

„A to je pravda,“ povídám.

„Takže,“ navázal Kain a uvelebil se pohodlně ve svém lůžku z tvrdého dřeva, „bylo to, jak víte, tenkrát, když jsme já a Abel byli spíš kámoši. Podívejte se na mě, já jsem spíš chlupatej typ…“

Skutečně. Kain byl pokryt bohatou černou srstí, svalnatý jak medvěd a dobře stavěný, takový osmdesátikilový zápasník.

„…chlupatej typ…“ pokračoval Kain. „Měl jsem dost štěstí u holek a v neděli jsem se nenudil. S mým bráchou to bylo jiné…“

„S Abelem?“ zeptal jsem se.

„S Abelem. Podle mě to byl můj brácha jen napůl,“ řekl Kain. „Viděl jsem fotky toho hada… taky takovej pěkně cáklej hošan… prostě byl to celý on, jako když ho vyšije. Skoro by mě trochu překvapilo, kdyby si to máti s tou mrchou žížalovitou nestihla… prostě si zkusila něco novýho, ne? Možná to taky nebyla Abelova chyba, že byl takovej, jakej byl, ale každopádně jsme si nebyli nijak zvlášť podobný, on měl zlatý vlásky k pomilování, byl bílej, roztomilej sympaťák a smrděl voňavkou jak svině, že by to porazilo tchoře. Když jsme byli malí, tak to šlo, hráli jsme si na četníky a zloděje – vyhrál ten, co zabodoval. Žádný takový nápady, chápete; až později. Spali jsme v jednom pelechu, bejvali v jednom kumbálu, baštili z jednoho talíře, byli jsme zkrátka furt spolu. Pro mě von byl tak trochu jako moje dcera, víte? Hejčkal jsem ho, česal mu jeho zlatý vlásky, prostě byli jsme jeden na druhýho jak mílius. Musím vám přiznat,“ pokračoval Kain, když přerušil vyprávění, aby si pořádně zhnuseně odfrkl, „musím vám přiznat, že toho dne, co jsem začal pálit za holkama, to sviňáka dost otrávilo. Jenže si netroufl nic říct. Já si říkal, že on na to má ještě dost času, zprvu jsem mu dvakrát třikrát nabídl, že mu nějakou holku přihraju, ale přestal jsem s tím, když jsem viděl, že ho to nezajímá. On nebyl tak vyvinutý jako já…“

„Samozřejmě,“ přisvědčil jsem. „To ostatně otevřeně říkají všichni, a to je to, co se vám vyčítá. Vy jste byl třikrát silnější.“

„A to se mi právě vytýká!“ vybuchl Kain. „Jenže ten hajzlík byl hnusnej dobytek!“

„Uklidněte se,“ řekl jsem.

„Dobrá,“ řekl Kain. „Tak jo. A heleďte, co jsem udělal. Sem tam jsem mu říkal: Abeli, mám tu jednu šťabajznu, koukej vyklidit bejvák, potřebuju pelech. On samozřejmě odcházel a vracel se za dvě hodiny. Víte, já to dělal večer, neměl jsem zapotřebí, aby se vo tom kecalo po celým kraji. A tak se zdejchnul někam do tmy, a když ta kočka viděla, že je z baráku, přišla tam místo něj. Potmě, aby ji nikdo neviděl… “

„Tak to ho muselo trochu štvát,“ usoudil jsem.

„Prosím vás!“ ohradil se Kain. „Já bych mu to byl oplatil!“

Začal klít.

„Jenže ten sviňák, takovej neřád!“ pokračoval. „Prostě jednou večer mu povídám: ‘Abeli, zdejchni se, má za mnou jedna přijít.’ On se zdejchne a já čekám. Ta holka přijde. Já nic. Ona jde na věc, začne na mně pracovat…to si neumíte představit. Já jsem z toho celej paf, protože ona vypadala spíš na nějakou ňoumu. Tak zapálím svíčku a vidím, že je to ten sprosťák brácha… To sem se teda dožral!“

„Potřeboval rozbít hubu,“ řekl jsem.

„No jo, to jsem taky udělal,“ řekl Kain. „A vidíte, jak jsem dopad. Možná jsem to kapku přehnal… Jenže co naděláte, já tyhle ujetý prostě nemůžu ani cejtit.“

25.09.2013, 00:00:08   Publikoval Luciferkomentářů: 9