Neviditelný čert

Mám nového kamaráda a je z Japonska. Zajímavé na tom je, že jsem ho vůbec nečekal, spíš naopak, a že jsem ho považoval za kohokoliv jiného, jen ne za Japonce. Jak se to stalo? No jako obvykle v mém případě to probíhalo jako ve snu.

Lucifer

Už nějakou dobu jsem měl problém. Když jsem jednou jako obvykle pozdě v noci opouštěl svou vědeckou instituci a zamířil k blízkému podchodu do metra, uslyšel jsem před vchodem do toho podchodu jakési kvílení na strunný nástroj, z něhož se za chvíli vyklubaly housle. Šířilo se to vůkol, a jak jsem postupoval do podchodu ke vstupu do stanice metra, tak mi to začínalo drásat ušní bubínky. V podchodu byl takový drobnější týpek, který hudlal na housle. Řekl jsem mu, že mě to obtěžuje. Začal se tvářit velmi bojovně a já jsem si v té jeho tváři všiml, že má asijské rysy. Jenže jsem ho nedokázal zařadit do žádné asijské krabičky. Nejprve jsem si myslel, že je to Číňan, jenomže jak se později ukázalo, v blízké čínské restauraci, kam mě jednou pronásledoval, aby si to se mnou vyříkal, se čínská obsluha k němu vůbec nehlásila, když jsem se ji na to zeptal.

Co je na tom ještě zajímavější, je, že už od prvního pohledu mně byl docela sympatický, jenže mě štval. Při druhém styku jsem mu opět řekl, že mě to jeho hudlání obtěžuje a jestli by se nemohl odkýblovat někam jinam. Syčel na mě, že k tomu má povolení, já na něho, že už je pozdě v noci a po náročné práci v přilehlé vědecké instituci nemám zájem při cestě na odjezd do své ubikace poslouchat, jak tady kvílí na ty skřipky. Chopil se mě rukama, já jeho taky, takže jsme byli téměř v klinči, když tu kolem začala procházet skupinka lidí a on zaječel, že jsem ho napadl. Neměl jsem šanci, všichni byli proti mně, hlavně proto, že jsem jakoby napadl toho úžasného houslistu a teroristicky se mu snažím bránit v jeho produkci, která je tak oblažuje, když se potácejí z metra.

Tahle šaškárna se v různých variacích opakovala ještě asi dvakrát, a pak jsem to vzdal a začal do té stanice metra chodit jiným vchodem. Předevčírem jsem to absolvoval už dost pozdě, někdy krátce před desátou, a zamířil jsem k trafice, o níž jsem si myslel, že má ještě otevřeno. Jenže už neměla. Nicméně ta trafika se nachází tak blízko tomu podchodu, že jsem zase uslyšel děsivé fidlání na housle. Seběhl jsem dolů na nástupiště, kde mi zrovna před nosem ujel vlak.

Díval jsem se za tím vlakem a napadlo mě, že prodavačka z té trafiky si třeba jenom odskočila, a protože jsem teď měl deset minut času na další vlak, tak jsem zase zamířil vzhůru k trafice. V té chvíli jsem si všiml, že kolem mě někdo krouží a ihned mě napadlo, že vím, kdo to je. Trafika byla zavřená, a tak jsem šel zpět dolů na nástupiště, a ten můj dobře známý týpek kolem mě stále kroužil.

Na nástupišti mě ten houslista konečně dokroužil a začal do mě něco hustit. Řekl jsem mu, že mě zase obtěžuje, on se mě chopil rukama a řekl, že ho napadám, no a já jsem mu řekl, že on napadá mě. Byl to on, kdo se mě vždycky první ručně chopil, já se pouze bránil. Takže jsem ho uchopil i teď a on mi řekl, že ovládá kung-fu. Na to jsem mu řekl, že ty jejich asijská bojová cvičení ovládám všechna, ale mám ještě něco navíc. Totiž to, že mám tak bleskurychlé reflexe, že mu hravě to jeho eso přebiju dvojkou. A ukázal jsem mu to prudkým výstřelem své ruky s tím, že kdyby teď zrovna kolem letěla moucha, tak jsem ji zamáčkl v pěsti. No a v té chvíli se mě zeptal, jestli bychom spolu nemohli jít na pivo.

Změkl jsem a už méně bojovným hlasem jsem mu řekl, že je moc pozdě, že jsem dost unavený, zítra mě čeká nějaká práce a že dávám přednost spíš vínu. On odvětil, že má rád pivo, obzvláště pak to české. Řekl jsem mu, že české pivo je dobré, ale já jsem přece jenom spíš vinař. Přijel vlak, nasedli jsme a začali jsme si tak trochu povídat.

Řekl mi, že je z Japonska, což mě překvapilo, a tak jsem se ho zeptal, kde že se nachází jeho rodné město. Odpověděl, že někde blízko Tokia a já se ho zeptal, jestli ví, jak se jmenuje starší hlavní město Japonska, jedno z kulturně vůbec nejstarších. Chvíli tápal a tápal, říkal jsem si, jak je možné, Japonec nezná svou kulturní historii, no ale nakonec to Kjóto trefil. Především proto, že jsem mu napověděl, že v tom městě je jeden z nejstarších japonských císařských paláců. Řekl jsem mu, že jsem tam před pár lety byl na konferenci, a když jsem ten palác obcházel, zaujala mě jeho fasáda, a tak jsem překročil takový úzký žlábek, který zdi paláce lemoval, abych si na tu fasádu sáhl, no a v tom se ozval alarm. Nenápadně jsem se pak odkýbloval s pocitem, že jsem japonským císařům zcela po česku narušil jejich japonský klid.

Pak jsme dorazili na Florenc, já přestupoval, on ne, dali jsme si rozlučkový signál a já jsem pochopil, že až zase půjdu tím podchodem na metro, tak i přes veškeré to kvílení na housle tam na mě bude čekat můj nový kamarád made in Japan, který mě pozve na pivo.

03.10.2013, 00:21:58   Publikoval Luciferkomentářů: 38