Neviditelný čert

„Nyní se spatřoval ve svém zdravém, bujném, živočišném Já.

A celá ta strašná změna se s ním udála jen proto, že přestal věřit sobě a začal věřit druhým. Přestal věřit sobě a začal věřit druhým proto, že věřit sobě a podle toho žít bylo příliš těžké. Vždyť, věříme-li sobě, musíme každou otázku vždycky řešit nikoli ve prospěch svého živočišného Já, vyhledávajícího lehkovážné radovánky, ale téměř vždy proti němu. Když pak věřil druhým, nemusel už řešit nic, vše už bylo dávno rozřešeno, a to vždy proti duchovnímu a ve prospěch živočišného Já. A nejen to. Věřil-li sobě, vždy ho lidé odsuzovali, věřil-li druhým, dostávalo se mu pochvaly.“ (str. 50)

Mladý idealista Něchljudov, který se stal příčinou mravního pádu mladé ženy, poznává vězeňský systém z pohledu „bezúhonného“ občana.

Stella

„Z líčení vyšlo najevo, že obžalovaný byl jako malý hoch dán otcem do tabákové továrny, kde strávil pět roků. Když letos došlo k neshodám mezi šéfem a dělníky, byl chlapec propuštěn, bez práce pak bloudil nečinně po městě a propíjel to poslední, co měl na sobě. V krčmě se spřáhl se zámečníkem, který už dříve rovněž přišel o místo a nyní hodně pil, až v noci, oba opilí, vypáčili zámek a vzali, co jim první padlo do ruky. Byli dopadeni. Přiznali se ke všemu. Byli vzati do vazby, a než došlo k líčení, zámečník tam zemřel. Chlapec byl nyní souzen jako nebezpečné individuum, před kterým je nutno chránit lidskou společnost.“ (str. 118)

„Co vlastně děláme? Chytíme jednoho takového chlapce, který nám náhodou padl do rukou, třebaže velmi dobře víme, že tisíce jich zůstává nedopadeno, vsadíme ho do vězení, kde žije v naprosté zahálce anebo v té nejnezdravější a nejtupější práci, mezi lidmi stejně ochablými a životně zbloudilými, načež ho pošleme na státní útraty mezi ty nejzkaženější lidi z Moskevské gubernie do Irkutské.

Avšak pro vymýcení poměrů, v kterých se takoví lidé rodí, nejenže nic neděláme, ale ještě podporujeme instituce, v nichž se utvářejí. Ty instituce známe. Jsou to továrny, závody, dílny, hospody, krčmy, nevěstince. A my ty instituce nerušíme, ale dokonce je máme za nezbytné a ještě je podporujeme a řídíme.

Takto si vychováme ne jednoho, ale milióny lidí, a pak jednoho chytneme a myslíme si, že jsme něco vykonali, že jsme se uchránili a víc už se po nás nemůže chtít…

Ale co námahy, a jaké námahy dá celé to pokrytectví… A představoval si (hlavní hrdina Něchljudov, pozn. Stella) celou armádu úředníků, písařů, dozorců a poslíčků nejen zde, ale po celém Rusku, z nichž všichni dostávají plat za tu komedii, o kterou nikdo nestojí. Což kdybychom alespoň setinu té námahy věnovali tomu, abychom pomáhali odstrčeným tvorům, v nichž dnes vidíme pouze ruce a těla, nezbytná pro náš klid a pohodlí? Vždyť stačilo, aby se našel člověk,… který by ho politoval už tenkrát, kdy ho z nouze posílali z venkova do města, a který by mu byl v té nouzi pomohl.“  „Děsné! Člověk neví, čeho je tu víc, zda krutosti, či nejapnosti. Ale zřejmě je obé vystupňováno na nejvyšší míru.“ (str. 119-120)

„A nikoho z přítomných od kněze po inspektora… nenapadlo, že týž Ježíš, jehož jméno opakoval kněz, velebící ho všelijakými podivnými slovy, že tento Ježíš výslovně zapověděl vše, co se tu dělo. Zapověděl nejen to nesmyslné krasořečnění a rouhačské čáry kněží – učitelů nad chlebem a vínem, nýbrž zapověděl co nejdůrazněji, aby se jedni nazývali učiteli druhých lidí, zapověděl modlitby v chrámech… Ale především zapověděl nejen soudit lidi a věznit je, hanobit a mučit, jak se dálo zde, nýbrž zakázal i jakékoli násilí na lidech řka, že přišel vysvobodit zajatých…

Kněz to vše činil s klidným svědomím, neboť byl od dětství vychován k přesvědčení, že je to jediná pravá víra… A zejména ho v té víře utvrzovalo, že za vykonávání církevních obřadů již osmnáct let pobíral důchod, z něhož živil rodinu, vydržoval syna na gymnáziu a dceru v klášterní škole…

Velitel věznice a dozorci sice nikdy nevěděli ani nepátrali, v čem spočívají dogmata víry a co znamená to vše… přesto však věřili, že je nezbytně nutno vyznávat tuto víru, poněvadž vrchnost i sám car ji vyznává… Tušili, že ta víra ospravedlňuje jejich krutý úřad… Bez té víry… by pro ně bylo obtížnější vynakládat všechny síly k tomu, aby týrali lidi…” (str. 132–133)

„Obvykle se mívá za to, že zloděj, vrah a špión či prostitutka uznávají své zaměstnání za špatné, a proto se za ně mají hanbit. Avšak je tomu právě naopak. Lidé osudem i vlastními chybami vržení do určitých poměrů, byť sebemimořádnějších, utvářejí si takový názor na život vůbec, že jejich vlastní život jim připadá dobrý a hodný úcty. Aby se lidé v tom názoru utvrdili, pudově lnou ke kruhům, v nichž se uznává jejich pojetí života i místa, jež v něm člověk zaujímá… Avšak neděje se totéž mezi boháči, kteří se chlubí svým bohatstvím čili lupičstvím, mezi vojenskými pány, kteří se chlubí svými vítězstvími, to jest vraždami, mezi vládci, kteří se chlubí svou mocí, to jest násilím? Nevidíme, že ti lidé mají zvrácený názor na život, na dobro a zlo, aby ospravedlnili své postavení, nevidíme to jen proto, že okruh lidí s takovými zvrácenými názory je širší a my sami k němu náležíme.“ (str. 146)

„Jedna z nejběžnějších a nejrozšířenějších pověr je, že každý člověk má určité vlastnosti, že je dobrý, zlý, chytrý, hloupý, energický, apatický atd.… Avšak lidé nejsou takoví. Můžeme o člověku prohlásit, že bývá častěji hodný než zlý, častěji chytrý než hloupý… Ale nebude pravda, řekneme-li o jednom člověku, že je hodný nebo chytrý, kdežto o druhém, že je zlý anebo hloupý. Přitom si lidi vždy takto třídíme. A to není správné. Lidé jsou jako řeky. V každé je voda stejná a pořád je to voda… Stejně je tomu u lidí. Každý člověk nese v sobě zárodky všech lidských vlastností…” (str. 184) (Viz stejný názor u Karla Čapka v trilogii Hordubal)

„… co je, k čemu, a odkud se vzalo prapodivné zřízení zvané trestní soud, jehož výsledkem byla trestnice… všechna vězení od Petropavlovské pevnosti k Sachalinu, kde nevinně úpěly statisíce obětí tohoto zarážejícího trestního zákona?

První skupinu tvořili lidé naprosto nevinní, oběti justičních omylů… Do druhé skupiny patřili lidé odsouzení za činy spáchané za mimořádných okolností, v návalu hněvu, ze žárlivosti, v opilosti a podobně, tedy za činy, které by takřka určitě spáchal za stejných okolností každý, kdo soudil a trestal. … Do třetí skupiny patřili lidé trestaní za činy podle jejich představ zcela obvyklé, ba správné, které však podle představ cizích lidí píšících zákony byly považovány za trestné činy. Do této skupiny náleželi lidé pokoutně obchodující s kořalkou, pašeráci a lidé, kteří žali trávu a sbírali dříví ve velkých panských a státních lesích…. Ke čtvrté skupině patřili lidé zařazení mezi zločince jen proto, že mravně převyšovali průměrnou úroveň společnosti. Byli to sektáři, byli to Poláci i Čerkesové, kteří se vzbouřili za svou nezávislost, byli to i političtí vězňové, socialisté a stávkující… Procento těch lidí, nejlepších představitelů lidské společnosti, bylo značně vysoké.

A konečně k páté skupině patřili lidé, na nichž se společnost provinila daleko více než oni proti společnosti. Byli to lidé odstrčení, otupělí stálým útiskem a pokušením,… lidé, jež životní podmínky takřka systematicky dohánějí k nevyhnutelnému činu, jemuž se říká zločin. Náleželo k nim mnoho zlodějů a vrahů… Patřili k nim i zpustlí, zkažení lidé, kteří nejsou nic jiného než zrovna takoví lidé jako ti, na kterých se společnost provinila víc než oni proti společnosti, na nichž se však neprovinila bezprostředně a právě teď, nýbrž provinila se už dříve na jejich rodičích a předcích.

Zkoumání otázky, proč byli ti různorodí lidé vsazeni do vězení, kdežto jiní zrovna takoví chodí na svobodě, a dokonce soudí ony vězně, … to byla věc, kterou se Něchljudov zabýval.

Zprvu doufal, že nalezne odpověď v knihách… Ale čím dál četl, tím větší bylo jeho zklamání. Stalo se mu to, co se vždy stává lidem, kteří se neobracejí k vědě, aby v ní hráli nějakou úlohu, aby psali, vedli spory a poučovali, ale jdou za ní s přímými, prostými životními otázkami. Věda mu zodpovídala tisíce všemožných složitých a zapeklitých otázek, jen ne tu, na kterou hledal odpověď. Ptal se na věc velmi jednoduchou. Ptal se, jakým právem jedni lidé zavřeli, vypovídají, mučí, tlučou a zabíjejí druhé lidi, když sami jsou docela stejní jako ti, které mučí, tlučou a zabíjejí. Odpovědí mu byly úvahy… Bylo zde hodně moudrostí, učeností a zajímavostí, ale chyběla odpověď na hlavní otázku: jakým právem trestají lidé jiné lidi? Odpověď chyběla…” (str. 296–298)

„Všichni lidé žijí a jednají dílem podle vlastních názorů, dílem podle názorů jiných lidí. V tom, do jaké míry žijí lidé podle svých názorů a nakolik podle názorů druhých, záleží jeden z hlavních rozdílů mezi lidmi. Jedni mají své názory většinou za hříčku důvtipu, zacházejí se svým rozumem jako s nějakým setrvačníkem, z kterého byl sňat převodový řemen, a ve svých činech se podřizují názorům cizím – zvyku, tradici, zákonu. Jiní naopak považují vlastní názor za hybnou páku celé své činnosti, vždy se tážou, co žádá rozum, podřizují se mu a jen zřídka, a to až po kritické úvaze, jednají podle toho, k čemu dospěli druzí.“ (str. 349)

„Ať byly útrapy, jimž byli vystaveni takzvaní zločinci, sebehroznější a nesmyslnější, přece jen se vůči nim zachovávalo před odsouzením i po něm jakési zdání zákonitosti. Ale v případech politických chyběl i tento náznak… Tak bývaly schytávány celé stovky takových lidí, kteří byli zřejmě nevinní, ba ani nemohli vládě uškodit, a byli pak celá léta drženi ve vězeních, kde se nakazili souchotinami, šíleli nebo páchali sebevraždy. Byli tam drženi jen proto, že se nenašel důvod, proč by měli být propuštěni, zatímco takto ve vězení byli po ruce a mohli se někdy hodit… Osud všech těchto lidí… závisel na zvůli, dlouhé chvíli a náladě četnického či policejního důstojníka, policejního agenta, státního zástupce, vyšetřujícího soudce, gubernátora, ministra… (str. 353)

„… ze všech lidí žijících na svobodě byli soudně a administrativně vybíráni ti nejnervnější, nejvášnivější, nejvznětlivější, nejschopnější a nejzapálenější, méně vychytralí a opatrní než jiní lidé. A tito lidé, kteří se o nic více neprovinili ani nebyli společnosti nebezpečnější než ti, kdo zůstávali na svobodě, byli zavíráni do vězení… byli vytrženi z přirozeného a mravného života lidského. …

Byli v těch institucích vystaveni všemožnému zbytečnému ponižování, spoutávali je řetězy, holili jim hlavy,… trpěli vyčerpáním a bitím, a proto byli neustále v situaci, kdy se i nejlepší, nejmravnější člověk dopouští v pudu sebezáchovy nejděsnějších krutostí a promíjí je sobě i druhým. …Byli násilně sdružováni s lidmi zkaženými životem… se zpustlíky, vrahy, ničemy, kteří jako kvásek v těstě působili na všechny, koho učiněná opatření ještě zcela nezkazila,… co nejdůtklivěji se jim vštěpovalo, že jakékoli násilí, ukrutnosti a zvěrstva nejen nejsou zakázána, ale jsou vládou povolena, když jí to prospívá, a proto jsou tím spíš dovolena lidem, kteří žijí v nesvobodě, nouzi a strádání.

Všechna ta zařízení byla jako schválně vynalezena pro neřesti a nepravosti, zhuštěné na nejvyšší míru, neřesti a nepravosti, k nimž by nemohlo dojít za žádných jiných podmínek,… pak měly být v nejširším měřítku rozšířeny mezi všechen lid. Jako by bylo dáno za úkol, jak nejlépe a nejjistěji zkazit co nejvíc lidí… Statisíce lidí bylo každým rokem přiváděno k hlubokému mravnímu úpadku, a když byli mravně rozloženi, byli propuštěni na svobodu, aby zvrhlost nabytou ve vězení roznesli mezi všechen lid… Lidé prostí, obyčejní… přejímali názory nové, trestanecké… (str. 388-389)

„Pouze zvláštním pěstováním nemravnosti, které se děje v těchto zařízeních, mohl být ruský člověk dohnán k takovému stavu, k jakému došli tuláci, kteří předjali nejnovější učení Nietzscheho, považující vše za možné, nic za nedovolené a šíří toto učení nejdříve mezi trestanci a pak všude mezi lid… Místo nápravy tu byla systematická nákaza všemi neřestmi… Proč to vlastně dělají? …Něchljudov četl o zdokonalených věznicích s elektrickými zvonky, o popravách elektřinou, doporučovaných Tardem, a zdokonalené násilí ho ještě více rozhořčovalo…

Když Něchljudov poznal vězení a stanice zblízka, viděl, že všechny ty neřesti, bující mezi trestanci, jako opilství, karban, krutost a všechny ty strašné zločiny trestanci páchané až po samo lidojedství – nejsou náhodné, ani nejsou projevy degenerace, zločineckého typu či zvrhlosti, jak to vládám po chuti vykládají tupí vědci, ale že je to nezbytný následek nepochopitelného bludu, že prý lidé smějí trestat jiné lidi. N. viděl, že lidojedství nespočívá v tajze, nýbrž na ministerstvech, v komitétech a departmentech, kdežto v tajze jenom končí…” (str. 392–393)

„Až se mu náhle objevila nejprostší pravda: Jediný a neklamný prostředek, jak zachránit lidi před děsným zlem, kterým trpí, záleží v tom, aby lidé vždy uznávali, že jsou vinni před Bohem a že proto nemohou trestat jiné lidi ani je napravovat. „Už po staletí trestáte lidi, které považujete za zločince. A vyhynuli snad? Nikoli, …jejich počet stoupl o zločinné soudce, státní zástupce, soudní vykonavatele…” Odpověď, kterou nemohl nalézti, byla odpověď, kterou dal Ježíš Petrovi: abychom odpouštěli vždy a všem, odpouštěli bezpočtukrát, poněvadž nikdo není bez viny, a proto nemůže trestat ani napravovat.“ (str. 418–419)

Společnost a řád jsou zde proto, že lidé se přes veškerý mravní úpadek navzájem litují a milují se.

Něchljudov našel svou odpověď v evangeliu sv. Matouše…

Zdroj: Tolstoj, L. N.: Vzkříšení, Odeon, Praha, 1995

04.11.2013, 00:00:09   Publikoval Luciferkomentářů: 37