Neviditelný čert

Tak jsem zas jednou zabrousila na blog Neviditelného Čerta (děkuji za něj) a narazila na článek Stelly na téma chudoby . Kousek nad ním byla výzva k hrátkám , dovolte mi tedy hrát si s Vámi a povědět Vám svůj starý chudobný příběh.

Eternity

Nikdy jsem nic nedávala žebrákům na ulici. Ono ani moc nebylo z čeho, ale hlavně jsem byla přesvědčena, že lidé mohou vždy dělat víc než klečet s nataženou rukou na ulici. Důkazem byli prodavači nového prostoru, lidé v chráněných dílnách, snaživí prodavači bůhvíkde natrhaných konvalinek… Lidé, kteří nabízeli hodnotu za hodnotu, nežádali nic zadarmo.

V Brně jsem se taky párkrát napálila, když jsem dala peníz tomu nejubožejšímu člověku v ulici, ze kterého se za rohem rázem stal celkem spokojený chlapík s krabicákem. Mám snad někomu přispívat na alkohol? Na drogy? Na automaty? Ani jako…

Byla to moje první zima v Brně a měla jsem asi tolik, co žebráci na Masarykově třídě. Nejedlo se každý den, ale na pivo mě ještě chlapi zvali, občas bylo kde přespat, chodila jsem v černém na nitě vyšisovaném kabátku a botách slepených izolepou… prostě chudá studentka. Občas jsem toho mívala už fakt dost – ze školy do práce a z práce do školy, zaměstnaná načerno, zkoušky přede mnou a Vánoce nakonec taky. Bloumala jsem vánoční atmosférou Brna a přemýšlela minimálně o sebevraždě. Na rohu jedné ulice jsem pak zaslechla zvuk píšťalky. Ten člověk hrál na flétnu tak krásně, až se lidi zastavovali. Měl rezavou hlavu a otrhané hadry, před sebou čepici na drobné. Chtěla jsem ho chvíli poslouchat, ale nevydržela jsem stát, klesla jsem zády ke stejné zdi, u které hrál. Bylo mi najednou strašně krásně. To zlé bylo v mžiku pryč. Chtěla jsem se mu nějak odměnit a vyhrabala z kapes jedinou desetikorunu, kterou jsem na tento týden měla. Přistála v čepici mezi ostatními mincemi… a pak jsem nejspíš usnula.

Když jsem se probrala, byli už v ulici jen odtažití kolemjdoucí. V ruce jsem držela svatý obrázek, který mi onen vandrák asi nechal (dodnes ho nosím v peněžence pro štěstí). Kouzlo bylo pryč a tak jsem si kysele pomyslela, jak jsem zas někomu přispěla hloupě na lahváče, tentokrát za písničku a svatý obrázek. S trpkým pocitem, že jsem byla beztak zase podvedena, jsem se šla zahřát do haly Tesca.

Sotva jsem trochu rozmrzla, obrátil se na mě chlapík v zelené roztrhané bundě. Z rozpáraných rukavic mu trčely prsty, když v rukou svíral pomeranč. „Děkuji vám,“ říkal mi a já nechápala, o co mu jde. Vrhla jsem na něj podezřelý pohled. „Děkuji vám za pomeranč,“ zopakoval a mi došlo, že se vlastně dívám do zrzavé tváře flétnisty. Neodpověděla jsem. Byla jsem v šoku. Já jsem mu opravdu přispěla na pomeranč? Opravdu se nikde nesjel čůčem? Opravdu tu byl a poděkoval?

Než jsem se vzpamatovala, byl ten člověk pryč. Občas bych přísahala, že slyším v ulicích Brna hrát jeho melodii, ale když ho hledám, není tam. Hudba se line jakoby odevšad a odnikud. Možná ji mám jen v uších. Pravda ovšem je, že ono „Děkuji za pomeranč“ pro mě bylo nejcennějším vánočním dárkem té zimy a možná vůbec. Hřejivý pocit, že to, co dělám, mělo smysl, že jsem narazila na dobrého člověka ve chvíli, kdy jsem na dobro na světě vůbec nevěřila.

Od toho dne se mi dařilo čím dál tím líp. Dnes už mám místo potrhaného kabátku pět bund ve skříni a několikery kvalitní boty bez známek izolepy. Dá se říct, že žiju v nadbytku (ale ne takovém, jak třeba naši politici) a každý den je zkouškou z nezpychnutí. Jednou Vám možná napíšu, jak se z ušmudlané nuly stala úspěšná IT specialistka, která víkendy tráví záchranou zapomenuté kulturní památky někde uprostřed kopců a lesů, protože vidí hodnoty pořád tam, kde je měla, když to všechno začalo…

Mou nejlepší životní investicí nakonec asi vážně byla desetikoruna vhozená do čepice vandráka.

09.12.2013, 00:00:14   Publikoval Luciferkomentářů: 16