Tomáš Relativní (A taky Buchanan)

rubrika: Povídání


Myslím, že Tomáš Relativní je intelektuální bratranec praktičtějšího Tomáše Fuka (životopis viz Necyklopedie). Těžko říci, který z těch dvou má lepší přístup k hodnocení životaběhu. Ale celkem si rozumějí, a když si jednoho i druhého přivoláte kdykoli a k témuž problému současně, nepochybíte.

 

Stella


Když psal Vl. Vančura v Rozmarném létě svá slova o kouzlu všedních rozhovorů, zdálo se mi, že přehání. Ale jak tak nemilosrdně stárnu (nabývám zkušeností – říkává Tomáš R.), zjišťuji, že každodenní běžné povídání má neobyčejný půvab. Podobný, jaký najdete v nápisech na zdech, ve výtazích a také – však víte. Samo sebou nemluvím o slovesných projevech neléčených podivínů.

 

Kdybyste jako já při své vrozené roztržitosti sjeli nemocničním výtahem do tajemného podzemí (místo k východu), radím zvednout zrak k pokynům „zde uvedeným“: „V případě, že se výtah zastaví v mezipatře, zachovejte klid.“ A potěší vás, že nějaký usmířený pacient před vámi připsal: „A vyčkejte smrti.“ Proč ne? To máš fuk. Odtud to už příslušný personál bude mít blízko. A někde najdete „Zákaz vstupu osobám nad 50 kg“, jinde „Zákaz vstupu osobám nad 200 kg“. To máš relativní.

 

Jednou jsem se tak nachomýtla k psaní kroniky. Soudružky právě zaznamenávaly významné životní jubileum své nadsoudružky. Nadsoudružka proslula jako postrach různých výborů a sekretariátů v širokém okolí, na svém pracovišti pak jako žena nepřístupná, nelítostná, ba přímo zlá. A slyším, jak její podřízená diktuje druhé podřízené: Oblíbená v kolektivu, ochotná vždy podat pomocnou ruku… Takhle se tvoří dějiny – to jsi nevěděla? Směje se Tomáš R.. Dnes už vím.

 

Mluvila jsem tak jednou s historikem, který občas vydá knihu dosud neznámých místních nebo krajových pověstí. A říkám mu: Františku, nevymýšlíte si takhle trochu? Usmál se. Doufám, že jeho četné vědecké publikace obsahují víc pravdy o zdrojích, z nichž vědec čerpá. Zatímco onen kastelán v rozhlase uvedl přímo, že si vymyslel dvě pověsti, protože: Lidi to chtějí. Vypínám sluch, když slyším: Jeden mlynář měl krásnou dceru, do které se zamiloval chudý chasník… To už je víc tvůrčího ducha v útržku zaslechnuté hádky. Ona ječí: Jsi jako zvíře! On: Jo. A těším se, že ty budeš jednou kráska.

 

Ale k těm dějinám. Takový Patrick J. Buchanan, konzervativec a křesťan, hlavní poradce tří amerických prezidentů, je natolik znepokojen současností, že vydal knihu Smrt Západu. A v ní obviňuje čtyři myslitele z toho, že způsobili pokračování studené války a ztrátu křesťanských a židovských hodnot. Má na mysli G. Lukácse, Gramsciho, Adorna, Marcuse. A když se zastavuje u přepisování amerických dějin, uvádí mnoho příkladů nepochopitelné svévole. Jsou to příklady svědčící o změně myšlení americké elity, pokud jde o dosavadní hodnocení dějinných událostí.

 

Malá ukázka:

 

Není to tak dávno, co příběhy o pionýrech, vojácích, osadnících a kovbojích, kteří „dobyli Západ“ a zkrotili kontinent v historickém boji s nemilosrdnou přírodou, psanci a Indiány, byly látkou pro knihy, filmy a televizní pořady, které upoutávaly nejen Američany, ale i zbytek světa. Revizionisté však vykonali svou práci. Žádný současný film si netroufá ukázat Indiány jako zaostalé, nevypočitatelné a kruté. Na Indiány se spíše nahlíží, např. ve filmech Malý velký muž a Tanec s vlky, jako na první ochránce životního prostředí, kteří milovali, živili a chránili svou zem a divočinu, na níž byli závislí. Tito mírumilovní a spolehliví lidé byli podváděni, vražděni a masakrováni amorálními bílými muži, kteří si proráželi cestu prériemi, na nichž pobíjeli bizony a korumpovali Indiány, kteří bezohledně nezabíjeli. Z Custera a Sedmé kavalerie se dnes staly vzory pro Einsatzgruppen. (str. 222)

 

Buchanan hovoří o Talibáncích modernity a podává přehled odstraňování a přepisování faktů v učebnicích, o přístupu orgánů měst, škol… ke změnám názvů tam, kde místa nosila jména historických osobností. I den Washingtonova narození byl změněn na Den prezidentů, základní škola v New Orleansu odstranila ze svého názvu Washingtonovo jméno, protože nebudou uctívat „bývalé majitele otroků a těch, kdo nechovali v úctě příležitost pro všechny.“

 

Thomas Jefferson, autor Prohlášení nezávislosti, byl prohlášen v New Jersey za persona non grata. Jeho Prohlášení je zaměřené proti ženám, černochům, je příliš „pro Boha”… Afroameričan a senátor státu Wayne Bryant považuje za urážku, když studenti mají odříkávat: Všichni lidé se rodí rovni… Neboť je drzost žádat po jeho vnucích, aby odříkávali Prohlášení, protože jde o útok na jeho společenství. Indiáni prosadili, aby tam kde zavraždili, skalpovali a znetvořili těla Sedmé kavalerie, byl vztyčen památník Indiánům. Na místě už přejmenovaném z Custerova národního bitevního pole na Little Big Horn národní bitevní pole. Používání indiánských názvů a talismanů pro univerzitní týmy je nepřípustné.

 

Na státních školách v učebnicích dějepisu není žádná zmínka o Samuelu Adamsovi, Paulovi Revereovi, Thomasi Edisonovi, Alexandru Grahamu Bellovi, o bratrech Wrightových. O činnosti prezidenta Washingtona není uvedeno nic. Chybí přistání Američanů na Měsíci, chválí se úspěchy Sovětského svazu… Ve státě Virginia žáci třetí třídy studují „vysoce rozvinuté západoafrické království Mali“ našeho starého přítele Mansa Musy. Učí se o konfucianismu, civilizaci v povodí Indu. Ale nic o Otcích Poutnících, o Dni nezávislosti

 

Podle Buchanana válka s minulostí Ameriky slaví úspěchy. Vytváří z myslí studentů prázdné nádoby, do nichž lze nalít nové dějiny. Dnes ani jedna z 55 elitních vysokých škol a univerzit nepožaduje k jejímu absolvování účast na semináři amerických dějin:

 

Děti Gramsciho uchvátily americká muzea. (str. 243)

Kdo se s pýchou ohlédl za vším, co Amerika vykonala v právě skončeném století? Kdo se při všech oslavách od Londýna po New York, Tokio až po Peking ohlédl za Člověkem, jehož 2000. výročí narození to bylo? Téměř nikdo, protože s příchodem nového milénia žijí Američané v civilizaci, kultuře a zemi, která se ve veřejném životě jasně ubírá cestou odkřesťanštění. (str. 244)

 

Letos jsme asi pátý rok po sobě v prosinci obdrželi Season´s Greetings z Kalifornie. Tentokrát je na obrázku větvička jmelí. Season´s Greetings je napsáno také u rodinné fotografie odesilatele. Že by Vánoce a Nový rok? Vždyť to máš fuk… Ale: To máš relativní!!! A tady, předsedo, nemusí mít vždycky pravdu oba!

 

A tak raději k těm rozhovorům. Opravdu vyslechnuto, z vleklého povídání dvou pánů, na obligátní lavičce v parku, jak jinak: Vy jste nevěděl, že ona už má padesát? Ne. No jo. Už několik let. (Stejně pozoruhodná relativita ve vztahu k času je občas i ve Wikipedii: Jako devatenáctiletý strávil třicet let ve vyhnanství… Jako dvanáctileté dítě byl držen pět let v ústraní…)

 

No, a já k vám, staří pánové, také přisednu a budu vyprávět příběh o ženě, která bývala mladá. A krásná.… Nesmějte se, Tomášové! Vždyť, jak to bylo v rádiu. V písničkách na přání někdo jásal: Veselého adventa! Proč ne? Když se říká Veselého Silvestra, tak co. Křesťan nekřesťan – to máš… Nevěřící.

 

Vracím knihu: Buchanan, Patrick J.: Smrt Západu (Jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožují naši zemi a civilizaci), MF, Edice Myšlenky, Praha 2004


komentářů: 16         



Komentáře (16)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 2 »

Lucifer
1
Lucifer * 15.12.2013, 00:52:40
Přiznám se, Stello, že když jsem Tomáše Relativního i s Buchananem redigoval, bylo to pro mne náročné, protože jsem měl tendenci válet se smíchy po podlaze. Úžasný

«   1    2     »