Neviditelný čert

Vánoce skončily, včera jsem je tady mrštně zrekapituloval, přičemž jsem se v závěru pouze letmo zmínil o svých dvou vánočních výpravách s vetchým slibem, že o nich něco napíšu. To jsem si ale pěkně naběhl na své vlastní vidle. Inu co, sliby, byť vetché, se mají plnit, a mně nezbývá, než se s těmi svými vidlemi tak nějak po čertovsku poprat.

Lucifer

Ve skutečnosti se jednalo o tři vánoční procházky, a to i přestože ta třetí byla takové vánoční post mortem, anebo mírněji formulováno vánoční post scriptum.

Bylo to na Štědrý den, když jsem seděl zabedněn ve svém kutlochu, venku bouchaly petardy a mě napadlo, že jsem v poslední době zanedbával své procházky. Mé tělo tímto zanedbáváním evidentně trouchnivělo, což mělo bezpochyby vliv i na trouchnivění mé duše. Začátek svého návratu k procházkám jsem stanovil na 1. svátek vánoční, čímž jsem zabil hned tři mouchy jednou ranou: vánoční posedávání u petard, trouchnivění mého těla a trouchnivění mé duše.

V prvních dvou fázích jsem představu, že bych vyrazil do okolní přírody, zamítl s tím, že je venku příliš blátivo a rychle se stmívá. Tedy kam? Jsou Vánoce, řekl jsem si, což se tahle podívat do staré Prahy, na Staroměstském náměstí by mohly být otevřeny stánky, kde bych se při pohledu na obrovský vánoční strom mohl osvěžit. 1. Svátek vánoční jsem někdy v pozdní odpoledne nasedl na metro a vydal se na svoji první vánoční potulku.

Plán jsem téměř žádný neměl, v mysli pouze jediný milník, Staroměstské náměstí ověnčené vánočním stromem a osvěžením. Vystoupil jsem na Můstku a veplul do nezvykle hustých davů lidiček, kteří si zřejmě předsevzali podobný cíl. Velmi rychle jsem pochopil, že drtivou většinu jich tvoří nejrůznější turisti. Všude bylo živo, obchody otevřené dokořán, sem tam nějaký ten stánek, Václavák jsem se však rozhodl protentokrát vynechat a ulicemi Na můstku a Melantrichova jsem zamířil přímo ke svému milníku.

Jak jsem se tak prodíral davy turistů, češtiny jsem mnoho nezaslechl, udivilo mě však, že z ostatních jazyků jsem slyšel pouze sem tam angličtinu, špetku nějakého jiného jazyka, němčinu jsem kupodivu nezaznamenal vůbec, všemu tomu vévodila ruština. Kolem mne se provlékl jakýsi mladý pár a jeho mužská polovička ukázala na jednu výkladní skříň, přičemž rázně pronesla „Ja chaču“. Nedal jsem se tím nijak zmást a protloukal se dále až ke Staroměstskému náměstí.

Na Staromáku bylo narváno ještě víc než na Václaváku. Restaurace a stánky okupovány davy radostně se tvářících lidí, atmosféra poklidná, nikde žádné retardované petardy nebouchaly – zde musím poznamenat, že během obou procházek vnitřní Prahou jsem žádnou petardu retardu nezaslechl –, i čeština se zde ozývala; cítil jsem se zkrátka docela dobře a začal uvažovat o nějakém tom prvním osvěžení.

Na jednom stánku jsem zahlédl nápis Medovina, a tu jsem si vzpomněl, jak jsem o ní bájil při vyhlašování Svátků slunovratu jako o kouzelném nápoji, kterému Slované u příležitosti těchto svátků kurážně jurodivým způsobem holdovali. Dvě deci stály sedmdesát, jedno deci pětatřicet Kč. Přede mnou se osvěžoval nějaký zřejmě český postarší pár, muž obdržel dva kelímky, jejichž obsah mi přišel poměrně dostatečný, a jelikož jsem tak nějak úplně nesmyslně předpokládal, že tito starší lidé si jistě nedají celé dvě deci tohoto hutného nápoje, usoudil jsem, že mi to stačí. Řekl jsem si o jedno deci. Dostal jsem poloviční kelímek, což mě zcela nesmyslně udivilo, jelikož moc dobře vím, co to jsou dvě deci vína. Medovina však byla docela kvalitní a ostrá, alkoholem a chutí dostatečně vybavená, takže mi to bohatě stačilo.

Potloukal jsem se v blízkosti onoho stánku, upíjel medoviny a začal uvažovat, kam teď vyrazím dál, Staromák mi už stačil, na vánoční stromek jsem hodil pouze krátký tklivý pohled. Jak jsem tak bloumal a upíjel onoho slovanského moku, jemuž tak vydatně holdoval jeden ze slovanských praotců Na Plech, zaujal mě pohled do Pařížské ulice. Nádherná stromová alej osvícená miliony žároviček, lidé plující po bulváru jako lodě po moři – vydal jsem se tím směrem. U Staronové synagogy, kterou obléhali rusky mluvící turisti, jsem zabočil do křivolakých uliček, přičemž se mi mezitím podařilo ten kelímek medoviny vyprázdnit. Tak málo, říkal jsem si, jedno deci božského slovanského moku a tobě se skoro motá hlava. A fakt že jo. V místech, která znám jako své boty, jsem pocítil, že vlastně ani nevím, kde jsem. Nakonec jsem domedovinoval až na ulici Křížovnickou a ihned mě napadlo, že to vezmu přes Karlův most na Malou Stranu.

Jak jsem se tak zvolna kolíbal směrem ke Karlovu mostu, zaujalo mne, že kolem sebe slyším už jenom ruštinu. Z jednoho hloučku těchto turistů se ozval dětský výkřik „bábuška, dáduška“. Často jsem taky zaslechl „nět“. Já se chtěl toulat večerní vánoční starou Prahou, stověžatou matičkou střední Evropy, v níž kromě češtiny uslyším němčinu, polštinu, slovenštinu, francouzštinu, angličtinu, zkrátka jazyky ze zemí, k nimž patříme, a zatím se tu na mne sype hlavně ruština. Nic proti ruštině, ale já jsem nevyrazil na procházku po Moskvě.

Karlův most byl narvaný ještě víc než Staromák. Docela nuda, takže jsem se s již s ubývajícími zbytky medoviny ve své duši dotrmácel na Malostranské náměstí. Někde nahoře náměstí, na rohu, kde už začíná Nerudova ulice, jsem si vyhlédl stánek, u něhož jsem se kdysi už párkrát stavil. Ve stánku zevlovala mladší dívka božských tvářiček, kouzelných blond vlasů, zkrátka andílek anebo víla, vyberte si. Na jedné cedulce jsem zahlédl, že stánek je obdařen medovinou, jejíž obsah v mé duši již téměř vymizel. 1.82 deci za čtyřicet korun českých, no nekupte to. Říkám andělské víle, že chci jeden kelímek medoviny a ona se mě ptá, jestli horkou nebo studenou. Povídám, že je poměrně horko, ta studená by asi sedla, ale před nějakou chvíli jsem měl horkou a protože nemám ve zvyku střídat nápoje, tak chci horkou. Ta krásná andělská víla se na mě usmála a tu horkou medovinu mi do kelímku vyklopila.

Kousek od stánku byl takový stoleček, ke kterému jsem se s tou téměř dvoudecovou medovinou postavil. Byla slabší a méně kvalitnější než ta na Staromáku, ale prostředí bylo příjemné, takže jsem zvolna upíjel z druhého kelímku medoviny své první vánoční cesty a zrakem obhlížel Malostranské náměstí za zády s kostelem svatého Mikuláše. Přidružila se ke mně nějaká trojka zřejmě Pražáků, něco taky upíjeli, ale hlavně baštili jakési klobásy. Byli příjemní a ve mně se rozhostil takový vánoční klid, jaký jsem už dávno nezažil. Pak jsem vyrazil po Karmelitské přes Újezd a Štefánikovou směrem k Andělu, kde jsem chytil metro zpět do svého kutlochu.

Na 2. svátek vánoční jsem se rozhodl, že to z Můstku vezmu na druhou stranu, tedy po Václaváku směrem nahoru. Během jízdy metrem jsem ten plán nakonec malounko změnil. Z Můstku jsem se nejdříve vydal na Národní a Spálenou, abych zkontroloval, jak postupuje výstavba onoho paláce nad momentálně uzavřenou stanicí metra Národní třída. Pak jsem to staveniště obešel na Jungmanovou do Palackého, kde jsem nakoukl do mé oblíbené restaurace U Kruhu, načež jsem přes Vodičkovou dorazil na Václavák, na němž jsem po pravé straně vyrazil směrem k Muzeu.

Po krátkém pěším výkonu jsem vyhledal občerstvovací stánek a prohlédl si ceduli, na níž bylo psáno, že dvě deci svařeného vína podávají za pětatřicet korun. Medovinu jsem tentokrát ze svého plánu vypustil. Řekl jsem prodavačce ve stánku, že chci dvě deci svařeného vína. Ona se mě jakýmsi ne zcela srozumitelným způsobem zeptala, jestli skutečně chci dvě a já ji řekl, že skutečně chci dvě deci. Po nějakou dobu s tímto požadavkem zápolila, kolem mě se začínala ozývat ruština, a když dozápolila, tak přede mne postavila dva kelímky a chtěla sedmdesát korun. Řekl jsem jí, že rusky nerozumím a bleskurychle jsem bez občerstvení odkvačil někam jinam.

To jinam bylo v prostředním pruhu Václaváku. Byl tam takový vánoční koutek se stánky, dokonce tam bušili do čehosi i jacísi kováři. U jednoho stánku jsem zaznamenal, že mi mohou podat dvě deci svařeného vína za čtyřicet korun. Když jsem o to prodavačku ve stánku požádal, trval jsem na tom, že chci skutečně jenom dvě deci, že před chvíli mě chtěli zcela nesmyslně obdařit dvěma kelímky dvou deci. Prodavačka českého původu to s úsměvem pochopila, nalila mi dvě deci, poblíž se ozvala ruština a já jsem upaloval k jednomu zcela opuštěnému stolku, abych se osvěžil. Když jsem se koukal kolem sebe, i nahoru na toho koně se svatým Václavem, přemýšlel jsem o lecčems. Kam jsem se až dopřemýšlel, to už si nechán na někdy jindy.

Po dopití svařeného vína nevalné kvality a zakončení svého přemýšlení na vánočním Václavském náměstí jsem zamířil do ulice Krakovská, abych se přemístil směrem do míst, která už tím turistickým shonem tak obdařená nejsou a ve kterých se cítím více doma. Mířil jsem na Karlovo náměstí. Po cestě mě čekaly dvě hlučně se řítícími automobily dost obdařené ulice, Žitná a Ječná. Kdysi jsem byl poučen, že obě ulice mohu rozeznat podle tramvaje. Ta, po které jezdí tramvaj, se jmenuje Ječná. Když jsem dorazil k Žitné, tak u nejbližšího přechodu stály dvě prapodivné starší dámy, které se evidentně chystaly ten přechod překonat. Když jsem se k nim připojil, nastala situace, že jakási dodávka před přechodem zastavila, aby nám dala přednost. Starší dámy se pohnuly, takže jsem je hbitě následoval a dál už si jich nevšímal, což byla chyba. Ony se totiž zastavily a vrátily na chodník, zatímco mě se v následujících dvou pruzích pokusily přejet dvě auta. Naštěstí se jim to nepovedlo, trochu jsem si přitom zaskotačil, ale na druhou stranu Ječné jsem se ve zdraví nakonec dostal. Ty dvě prapodivné dámy zůstaly na první straně a už se ani nehnuly, dokud jsem nezmizel směrem k Žitné. A pak už následoval sešup po Žitné na Karlák, nástup do metra a odjezd do kutlochu.

První den po Vánocích jsem se rozhodl, že už mě ta vnitřní Praha nebaví. Obě procházky byly velmi hezké, obživl jsem, zavzpomínal si, znovu jsem se v sobě našel, takže si nestěžuji, ale na třetí procházku s Bábuškou, Dáduškou, Chačujom a Nětom jsem už jaksi neměl náladu. Takže příroda. Počasí mi přálo. Obloha čistě modrá, sluníčko zářilo jako skoro na jaře, nádhera.

Musel jsem vyrazit trochu dřív, aby mě v té přírodě nezastihla tma. Někdy před třetí odpolední jsem zamířil do blahoslaveného Prokopského údolí. Vzal jsem to přes Jinonice do Butovic, vyšplhal jsem se nahoru k starobylému kostelu svatého Vavřince, kde jsem se prošel po přilehlém hřbitově, a pak zamířil přímo k Prokopáku.

Cesta od sv. Vavřince k Prokopáku vede přes pláň, na jejímž opačném konci jsou Dívčí hrady. Slunce se už klanělo k obzoru, ale ještě ne tolik, aby bylo červené, pořád zářilo, ovšem velmi prudce do očí. Když jsem tu pláň překolíbal, zamířil jsem cestičkou podél stromoví směrem do míst, která jsem hodněkrát navštívil. Ta cestička, která přiléhala k poli, byl však velmi blátivá. Všiml jsem si, že za mnou v jisté vzdálenosti kráčí ještě jeden chodec. Měl jsem v úmyslu dorazit na takovou vyhlídku, louku těsně nad strmým srázem dolů do Prokopáku, a potom se odtud vydat jednou krásnou a stromovím ovíjenou cestičkou až na samé dno Prokopáku, v místech, kde bych takovým tunýlkem podešel železniční trať a Prokopákem pokračoval až ke svým Neumětelům.

Nic z toho, co jsem měl na mysli, jsem však nenašel. Nějak jsem se zase zamotal, aniž bych v sobě měl sebemenší kapku lihového nápoje. Šel jsem nějakou cestičkou dolů, která však evidentně nebyla ta, kterou jsem chtěl sejít, svoji výhledovou louku jsem nenašel, ale v jedné chvíli jsem uviděl jinou, na níž jsem vyšplhal. Bylo tam hodně dost vysoké zežloutlé trávy, v níž jsem si očistil boty od bláta. Po očištění bot a chvilkovém rozhlížení jsem se zase vrátil na tu neznámou cestičku, směrem dolů, přičemž jsem potkal svého chodeckého následovníka, jemuž jsem řekl, že si tady může očistit boty, což s povděkem přijal.

Cesta dolů byla náročná, ale nakonec jsem ji ještě za světla zvládl. Nyní už na dně Prokopáku nezbývalo, než jen vyrazit směrem do svého kutlochu. Cestou jsem potkával různé lidi. Jeden pán byl v kraťasech a tričku, což jsem ocenil, poněvadž bylo fakt docela teplo, asi osm stupňů nad nulou, a já jsem byl v kabátě docela přetopený. Jiní lidé zase na sobě měli arktické kožichy a kolem krku tlusté šály. Den se však už klopil do soumraku a celými těmi Vánocemi radostně vyvenčený jsem doputoval až tam, odkud ty tři vánoční procházky píšu.

28.12.2013, 00:03:52   Publikoval Luciferkomentářů: 21