Neviditelný čert

Nevím už přesně, jak k tomu došlo. V neděli odpoledne, právě když v pekle probíhal oslavný čertí rej a četlo se jedno laudatio za druhým, usedli ti dva k mému stolu. Tvářili se dost vyděšeně, ale já nakonec taky. Ale když už se tady tak znenadání objevili, povídám: Hoši, mezi čerty se slaví, za chvíli nebudou o sobě vědět. Vy se zdáte být rozumní. Zkuste si popovídat o tom, co není sice tak aktuální jako jubileum obžerného psaní, ale co nejspíš vás oba zajímá. Dívali se nedůvěřivě: úhledný Stanislav Komárek i zarostlý, unavený Fjodor Michajlovič Dostojevskij (přece jen více než stoletý rozdíl je znát). Aby se Fjodor (Teodor) osmělil, protože ho zjevně pohled na televizi, počítač atd. uváděl do rozpaků, vyhledala jsem po léta ukrytou vodku. Dobře vychovaný Stanislav spolkl poznámku o neutřeném prachu a jako člověk světem zběhlý začal sám. O světě a o čertovi – za nímž se schovává mnohé.

Stella

Stanislav Komárek: CO ČERT CHCE

Některé druhy hadů se živí koncovými partiemi ocasů, jež odhazují ještěrky, když se ocitnou v ohrožení života. Živá bytost musí v krajní situaci něco obětovat. Komárek soudí, že jde o chování v anaximandrovském pojetí. Protože se na svět vynořujeme na úkor jiných a přes jejich odpor, musíme denně splácet pokutu a konat pokání. Podle řeckého filozofa Anaximandra vše, co je ve vesmíru, si navzájem stále platí. Jako bychom odevzdávali výpalné mafii nebo daně státu. Svůj tribut si vybírají i abstraktní principy. V antice se obětovalo bohům. Bohové i oběti mají dnes jinou podobu, ale existují stále. Nic není zadarmo.  A pokud je k mání nějaká věc se slevou, vždy je spojena s něčím nedobrým a podezřelým.

POLÁRNÍ chápání světa a odlišování dobrého a zlého se odráží i v symbolech. NUTNOST ROZHODOVAT SE mezi póly je jednou ze splátek za dědičný hřích. To, co je na světě skutečně ĎÁBELSKÉ, je NEZBYTNOST neustále volit mezi polaritami. A když se přimkneme k jedné polaritě, uzavíráme si cestu k druhé. Následkem jsou další komplikace a nová rozhodování.

Pokud jde o představu, že je možné se z dědičného hříchu vykoupit, je podle Komárka křesťanství (a také islám) jedním z nejoptimističtějších náboženství. Obě tato náboženství se snaží VYMÝTIT ZLO z kořene. Výsledky jsou děsivé, neboť platí, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.  K nim patří i snaha zlikvidovat zlo a pěstovat dobro a ctnosti. Zatím byla výsledkem jen inkvizice, čarodějnické procesy, organizovaná snaha duchovně pozvednout celé národy. Také některá ekologická hnutí volají po návratu do ráje. Marně. Platí, že staráme-li se o růst jednoho pólu, uniká nám, že skrytě roste i druhý, a ten nás pak překvapí svým nečekaným útokem. Pro VĚDU A TECHNIKU je typické, že polaritu neustále přiživuje. Nechceme věřit, že zlému se prostě nemůžeme vyhnout.

Hrdinové antických tragédií chápali, že zlo je nevyhnutelné. A když přijali svůj úděl, vnitřně se osvobodili. Je omyl domnívat se, že od zla nám pomůže kultura a věda. Ať jde o etiku nebo o technologie. Teprve, když si uvědomíme, jakou cenu MUSÍME ZAPLATIT ZA ZISK, můžeme zabránit aspoň nejhoršímu. A to nejhorší přichází pravidelně tehdy, když se domníváme, že jsme právě předešli zlu nejlépe. (Černá labuť pořád a pořád.)

Co je tedy SKUTEČNÉ ZLO? Právě rozštěpenost, POLARITA. Té musíme přinést OBĚŤ, nemáme-li být odneseni dírou ve stropě. Čertem. S nímž jsme uzavřeli smlouvu. A samotného čerta symbolizují vyčnívající rohy, bodavé vidle, špičatý pentagram. Hroty, polarita. Podle starých talmudských rabínů se má s ďáblem vést dialog. Zlo máme mít před očima a hlídat ho. Jung radí, abychom svůj stín přijali a byli na něj hodnější. (Svatá Terezie z Avily (viz též Pražské Jezulátko) říká, že ďábel je smutný, protože nemiluje ani SEBE, ani jiné.)

Tolik Stáňa. Ale  Feďa se zlobí nejen kvůli tomu, že by se člověk měl mít víc rád:

„Možná, že žertuji, ale skřípám přitom zuby. Mučí mě, pánové, některé otázky: rozřešte mi je. Tak například vy chcete člověka odnaučit jeho staré obyčeje a napravit jeho vůli podle požadavků vědy a zdravého rozumu. Ale jak víte, že je nejen možné člověka takto předělat, ale že je to nutné? Z čeho soudíte, že je tak nevyhnutelně třeba napravovat lidské chtění? Zkrátka, jak víte, že taková náprava bude člověku opravdu na prospěch?… Dejme tomu, že je to zákon logiky, ale patrně vůbec ne zákon lidstva… Souhlasím s vámi: člověk je zvíře převážně tvořivé, určené k tomu, aby uvědoměle sledovalo svůj cíl a zabývalo se inženýrstvím, to znamená vytrvale a bez oddechu stavělo silnici bez ohledu na to, kam vede. Ale snad právě proto se mu někdy nechce uhnout stranou, že je mu určeno stavět cestu… Člověk rád buduje a staví cesty, to se nedá upřít. Ale proč má také vášnivě rád chaos a zabíjení? Tohle mi vyložte… Nemá snad člověk proto strach před dovršením díla, že se bojí dojít k cíli… Mraveništěm ctihodní mravenci začali a mraveništěm jistě skončí, což slouží ke cti jejich stálosti a kladným vlastnostem. Ale člověk, ten nepěkný a lehkomyslný tvor, miluje po způsobu šachisty snad pouze cestu cíli, nikoli cíl sám. A kdo ví,(nedá se zaručit), je možné, že veškerý cíl pozemského života, k němuž lidstvo směřuje, je právě ta nepřetržitá cesta k cíli, jinak řečeno, život sám, a nikoli cíl, kterým ovšem nemůže být nic jiného než dvakrát dvě jsou čtyři, totiž formule. Ale dvakrát dvě jsou čtyři, to už není život, pánové, to je začátek smrti.“

Stáňa se rozhodl jít dál po svém, protože cítí, že emoce starého pána narůstají.

Stanislav Komárek:  ČÍM KDO ZACHÁZÍ

V procesu POZNÁNÍ nezbytně dochází k proměně poznávajícího jedince. Přestože si vědci dlouho mysleli, že člověk zůstává nepoznamenaným, nezávislým pozorovatelem. I kdybychom si neodnesli nic jiného, nakazíme se metodou. Prvotní hřích nespočíval podle gnostika Basiledise v tom, že Eva utrhla jablko, ale v tom, že tuto skutečnost Eva s Adamem zatajili a nechtěli nést důsledky. Poznání působí na duševní úrovni nevratné vývojové proměny. Zvykneme si o světě referovat a po čase považujeme odstup od svého pozorovacího stanoviště za nemožný až zbytečný. Přitom právě zakoušení a PROŽÍVÁNÍ je to, co spojuje vzdálené kultury. Pozorování malého výřezu světa a povídání o něm narůstá do té míry, že se pravé přirozenosti světa maximálně vzdalujeme.

Klasická věda vychází z toho, že duševní pochody a vnější svět jsou dvě odlišné skutečnosti (nebo procesy). Ale Platón soudí, že každý jedinec hledá pouze některé lidi, některá zvířata, některé věci – různá jsoucna -  podle toho, nakolik s nimi duševně souzní. Ostatní pomíjí.  Jiná setkání nás unavují (ale také od nás samotných osvobozují – umožňují tedy náš růst). Svět, který vnímáme, je PSYCHOMORFNÍ.

Fjodor zvedl paže a zavanulo naftalinem:

„Proč jste tak pevně, tak drtivě přesvědčeni, že člověku prospívá jen to, co je normální a pozitivní, slovem pouze blahobyt? Nemýlí se váš rozum?… Člověk má někdy hrozně, až vášnivě rád utrpení, to je fakt. Doklady nemusíme ani hledat v dějinách lidstva: zeptejte se sami sebe, jste-li jen lidé a alespoň něco jste prožili!… Jde mi o to, abych si směl přát, co se mi zlíbí, abych na to měl kdykoli právo. Utrpení znamená pochybnosti, znamená odmítání… Ale já jsem přesvědčen, že se člověk nikdy nezřekne utrpení, nezřekne se destrukce a chaosu. Utrpení – vždyť to je jediná příčina poznávání. POZNÁNÍ JE podle mého názoru pro člověka největším NEŠTĚSTÍM, ale vím přitom, že člověk poznávání miluje a nevymění je za žádné jiné požitky. Poznávání stojí nekonečně výš než dvakrát dvě jsou čtyři. Dvakrát dvě jsou čtyři znamená, že člověk už nemá nejen co dělat, ale ani co poznávat.“

Stáňa shovívavě pokýval hlavou.

Stanislav Komárek: INTELEKTUÁLNOST JAKO FORMA EXISTENCE

Přírodovědci i představitelé humanitní inteligence setrvávají ve světě sebepotvrzujících ghett. Jsou přesvědčeni, že je lépe poznávat svět pomocí formálních operací se slovy, s čísly nebo s laboratorní technikou.  Neuvědomují si, že jejich přístup k reálnému světu je mnohem více (než ve vztahu k inteligenci) záležitostí skupinového folkloru relativně uzavřených komunit, které se zpravidla domnívají, že mimo ně existuje špatnost a ignorance. Navíc představitelé takového ghetta soudí, že vnější svět potřebuje být veden a usměrňován jimi – vyvolenými. V intelektuální komunitě jsou (jako všude) lidé různé úrovně inteligence i různých osobních dispozic. Zato se zde ve vyšší míře objevuje dětinský pohled na svět, ješitnost a nepraktičnost. Na druhé straně ovšem také originalita a hravost. Touha po moci je v podobném ghettu málo zjevná, ale existuje a působí, že se intelektuální mikrokosmos rozpadá na mnoho domén ovládaných přímo monarchisticky i oligarchisticky.

Podle Komárka intelektuální svět naštěstí stojí stranou pozornosti ostatní populace. A intelektuál nedokáže pochopit, jak je možné, že vysoce inteligentní člověk z přirozeného světa netouží po sobě zanechat spisy či jiné veliké dílo. Civilizace totiž vytvořila nový, PARALELNÍ SVĚT. Svět písemností. Vyznáme se v něm lépe než ve světě reálném, protože jsme jej sami vytvořili a je mnohem méně problematický než „kniha přírody“.

Fjodor:

„Člověk se alespoň vždycky jaksi bál toho dvakrát dvě jsou čtyři a já se bojím dosud.  Dejme tomu, že člověk nedělá nic jiného, než zkoumá toto dvakrát dvě jsou čtyři, přeplouvá oceány a obětuje život tomuto zkoumání, ale vyzkoumat, skutečně poznat, - ouvej, z toho má trochu strach. Cítí, že kdyby poznal, neměl by už co zkoumat… Alespoň pokaždé, když už je u cíle, pociťuje jakousi nevolnost. Rád kráčí k cíli, ale dojít k němu, o to už tak nestojí, a to je ovšem hrozně k smíchu.    Člověk je zkrátka komický tvor. Tohle všechno je zřejmé hraní se slovíčky, ale dvakrát dvě jsou čtyři je přece jen nesnesitelné. Dvakrát dvě jsou čtyři – to je podle mého názoru prostě drzost. Dvakrát dvě jsou čtyři se drze protahuje, stojí člověku v cestě, ruce má v bok a plivá na něj. Připouštím, že dvakrát dvě jsou čtyři je výborná věc, ale když už mám všechno chválit, tak DVAKRÁT DVĚ JE PĚT taky někdy není špatné.“

A Fjodor Michajlovič už má ve tváři barvu a rozpovídává se o tom, že člověk netouží po tom, aby všechna jeho chtění byla zanesena do tabulek a aby se dalo podle nich předvídat i to, co v příští chvíli provede. Svobodná vůle je to nejdražší, co člověk má. Chtění je projevem CELÉ lidské bytosti. Rozum je málo. Člověk není klávesou, na niž hraje příroda. A kdyby stokrát měl o sobě všechno spočítáno, naschvál provede nějakou hloupost, jen aby se projevil svobodně. „Dvakrát dvě jsou čtyři zůstane i bez mé vůle.“

Pod okny se ozvalo zaklení – to se opět porouchal kombajn. Ženské venku se hašteří, jako vždycky. (Ale večeři stejně pokaždé připraví bezchybnou.) Stanislav lehce připomíná Fjodorovi, že už jistě nemá žízeň. Ale Fjodor Michajlovič se rozparádil: „… škodím jen sobě a nikomu jinému. Ale přece je v tom zloba, že se neléčím. Stůňou jatýrka? Jen ať si stůňou ještě víc!“

„Vždyť my ani nevíme, kde ten živý život hledat, jaký vlastně je a jak se nazývá. Nechte nás o samotě bez knihy, a my se ihned zmátneme, hned budeme v koncích – nebudeme vědět, k čemu se přimknout, čeho se přidržet, co milovat a co nenávidět, co ctít a čím pohrdat. Nám je dokonce stydno být lidmi z masa a krve, s vlastním tělem, stydíme se za to, pokládáme to za hanbu a snažíme se být jakýmisi vymyšlenými abstraktními lidmi. Jsme mrtvě narozeni, dávno už se nerodíme z živých otců a nacházíme v tom čím dál větší zalíbení. Přicházíme tomu na chuť. Brzy si vymyslíme, jak se zrodit z ideje.“

Vidím, že Stanislavův shovívavý pohled vyjadřuje náhle uznání: Vždyť ten jurodivec to říká před sto padesáti lety! Mlčky stahuji politý ubrus a říkám si: Sám čert vás sem přinesl. Vzpomenu si na Komárkova slova o tom, že podle tureckého přísloví je nejlepší ochranou proti démonům všeho druhu práce. Pokud pracujeme, nemohou na nás zaútočit.

Kocour, který si po celou dobu nezúčastněně olizoval tlapku, zvedl hlavu a přimhouřil oči.

Zneužiti byli:

Komárek, Stanislav: Hlavou dolů, Vesmír, Praha 1999

Dostojevskij, Fjodor Michajlovič: Hráč a jiné prózy, KK, Praha 1964 (Citace pocházejí ze Zápisků z podzemí, str. 143, 144, 217, o „jatýrkách“ - str. 120)

22.01.2014, 00:03:40   Publikoval Luciferkomentářů: 20