Neviditelný čert

Rouper de Clotrimazol nesnášel oslavu svých narozenin. Především proto, že se každý rok odehrávala ve stejném dni stejného měsíce. Furt dokola jako kolovrátek. Jako autíčko na kruhové dráze, které jezdí jedno kolo za druhým a v jednom bodě dráhy na něj čeká jakési čidlo, jež tam umístil nějaký cynický vtipálek. Vždy když autíčko ten kritický bod míjí, čidlo nerozborně vlezlým způsobem cinkne. Cink, cink, cink…, každý rok furt na stejném místě, ve stejném dni stejného měsíce. Už mu ten sedmý únor vyloženě lezl krkem, až někam nahoru do podvěsku mozkového.

Lucifer

Proč by nemohl slavit své narozeniny kdykoli, kdy se mu to zamane? Třeba každý den ráno? Každé ráno má pocit, že se znovu narodil. Ne však hned. Ten pocit se vyvrbí, až se mu podaří po velmi drastickém probuzení vytěsnit ze své hlavy, včetně podvěsku mozkového, všechen ten sajrajt, který se mu tam před upadnutím do morfiového spánku nashromáždil. Pak se ozve to pravé CINK, to, které ho skutečně znovu zrodí. Když se však probudí sedmého dne měsíce února, a po vytěsnění všech těch zvratků předchozího dne si uvědomí, že dnes má zcela povinně cinknout, ty zvratky se mu z podvěsku mozkového vrátí zpět do krku a sevřenými ústy jimi omítne vše krásné, co mohl od tohoto dne očekávat.

Již několik dní před nástupem onoho potupně narozeninového dne Rouper pociťoval neskonalou duševní újmu, kterou po nocích transformoval do intenzivního chrápání, že Rouser, která se mezitím vrátila z neúspěšného lovu jiných týpků, dostávala tak neurvalé náměsíčné záchvaty, že mu ráno, kdy ještě v hrůze klepal každou kosu, jež mu zrovna přišla do ruky, nebyla schopna připravit ani špetku snídaně. Už je to zase tady, úpěl Rouper pod narozeninovým Damoklovým mečem, přičemž Rouser kolem něj chaoticky lunatikovala.

Šestého dne února se Rouper nacházel v jíž tak nezměřitelném depresivním stavu, že zcela nečekaně upadl do stavu zcela opačného, totiž meditačního. Možná mu k tomu pomohlo těch pár nezralých makovic, jež v zájmu náhrady nepřítomné snídaně Rouser nenápadně uzmul ze zahrádky svého souseda Graine de Pavot von Makovice; možná fakt, že jeho krk tenhle každoroční záhul definitivně odmítal s tím, že se radši odebere do nedalekého asanačního centra mademoiselle Gouillotine de Supprimer von Kaputt. Ať tak či onak, Rouper začal zcela střízlivě uvažovat, o co tady vlastně jde, co se po něm chce a jak s tím tak nějak po clotrimazolovsku vyběhnout až do nejvyšších pater nejbližšího mrakodrapu.

Proč by měl, doprčic, slavit své narozeniny podle nějakého pošahaného kalendáře, jenž spolu s tou hroudou, na níž se narodil, cyklicky jako autíčko rotuje kolem toho žlutého zdroje světla a tepla. Kdyby se se narodil třeba na Marsu, cinkal by povinně v úplně jiné okamžiky. V nejrůznějších místech tohoto pošahaného vesmíru se dají vyprodukovat nejrůznější kalendáře, každý úplně jiný, každé autíčko se bude řítit po úplně jiném velodromu a na každém z nich bude stupidně instalované čidlo cinkat v úplně jiný čas. Jenže to nebylo ještě všechno, co se mu začalo v hlavě rodit po vyprázdnění mozkového podvěsku a vyčištění krku. Začal se totiž bořit časem pozadu, až k samotnému počátku své existence, k tomu úplně prvnímu narození, jemuž žádné jiné narození nepředcházelo; kdy ten okamžik ještě slavit nemusel, jelikož Narozky jsou výročím něčeho, co už se stalo, a tady ještě žádné výročí nebylo.

Přišel na svět za velmi tajuplných okolností, jež spočívaly v tom, že se tak stalo v nějakou velmi důležitou denní dobu. Buď to bylo v pravé poledne, nebo v pravou půlnoc. Jenže zde mu začala paměť tak nějak kvantově mechanicky vibrovat. On si samozřejmě přímo ten okamžik nevzpomínal, to snad nedokáže nikdo, ale pamatoval si, jak mu o tom někdy ve školním věku vyprávěla maminka Marry de Clotrimazolová. Takže, který z těch důležitých časů to byl? Ne a ne se k jednoznačnému závěru dopídit.

Jak tak nad tím hlubokomyslně dumal, náhle si uvědomil, že někde četl, že jsou věci, jako třeba jakési částice, které se za jistých okolností mohou nacházet současně na dvou místech. Třeba taková částice, která se pokouší trefit do jedné ze dvou blízkých dírek. Dokud se na ni nikdo nepodívá, tak může být v obou dírkách současně. Stačí, aby se někdo podíval, a už je zcela jasně v jedné nebo druhé. Ano, tady se skrývá jádro problému, pomyslel si Rouper de Clotrimazol. Když jsem se narodil, tak se na mě nikdo nedíval, takže jsem se současně nacházel jak v pravém poledni, tak v pravé půlnoci na nejrůznějších místech onoho porodního zařízení.

Ale přesně tohle se mu v poslední době stávalo. Ocital se současně na nejrůznějších místech a v nejrůznějších časech, i v takových, jež by ho nenapadly ani v přítomnosti rodinného psychiatra emeritního profesora Chocho de Chichi von Chacha. A proč? Ano, to je ta správná otázka. Inu proto, že se na něj nikdo nedíval, nikdo ho nevnímal, nikoho nezajímal. Samozřejmě že ne furt, jen občas; jenže zrovna v ten čas, kdy mu na tom velmi záleželo, kdy pociťoval touhu se s něčím důležitým se svými souputníky tímto pocukrovaně slzavým údolím posetým bezprizorními mrakodrapy, divadelními propadlišti a zvráceně se nadouvajícími pastvišti podělit. No a právě v tak důležitou chvíli se rozptýlil do všech možných i nemožných míst a časů a zcela bezprizorně entangloval sám se sebou. A Rouper de Clotrimazol se docela úplně naštval.

Takže vy chcete, abych zde jako idiot běhal furt dokola, jako veverka v bubínku, a při dokončení každého oběhu připitoměle cinkl; a když se tomu podvolím, tak si mě nakonec nebudete vůbec všímat, takže se budu muset jít vycinkat do všech možných i nemožných míst a časů?

Když tuhle náročnou filosofickou meditaci Rouper de Clotrimazol dokončil, podíval se na hodinky, které měl zavěšené kolem krku. Hodinky se na něj podívaly a odbily půlnoc. Ve stejné chvíli a na stejném místě pak spolu oslavili Rouper de Clotrimazolovy Narozky.

A dík

07.02.2014, 00:09:20   Publikoval Luciferkomentářů: 46