Neviditelný čert

Ráno jsem lomcovala klikou od výtahových dveří a polohlasem jsem proklínala všechny elektrárny světa, včetně Dukovan, DněproGESu a nedostavěného Temelína. Výtah nejel a nejel. Červená nesvítila. Z přízemního bytu vyšel ten drzý puberťák. Co se děje, paní? Zkuste si ten výtah přivolat. Zmáčkněte ten knoflík. Nikdy dřív mě nenapadlo, že jsem stejně směšná, jako ty figurky, o kterých se vypravují anekdoty. Ale jak teď čím dál častěji vzpomínám, musím si přiznat, že tomu tak je, bylo a docela určitě už to tak zůstane.

Stella

Vždyť to začalo už na střední škole. Nudný čas nekonečných hodin jsem trávila posíláním psaníček, a když jsem dokončila i manikúru, dívala jsem se z okna, do parku. Uprostřed parku je zámek a moje fantazie si k němu vycházela na procházku. Až do staré Anglie. Blíží se poledne, lordi a lordky pomalu přicházejí k obědu, slečny mají dlouhé, světlé šaty, vlasy vyčesané a vůbec – včera to v tanečních za moc nestálo. Náhlé ticho způsobí, že se vrátím do třídy. Rozhlédnu se. Na něco čekají? „Máš jít k tabuli, vole.“ Co? Já? Proč? A jaký vůbec máme předmět? Aha. Ten před lavicemi má prodřené sako, vlasy na ježka, ústa zle zkřivená, z očí metá blesky. Tak to budou počty, děs a hrůza. A také to pokaždé děsy a hrůzy byly. Ale musím se pochlubit. Brzy jsem zanechala stopu, i když jenom v krátkých dějinách. Podobné nechápavé a připitomělé reakce byly ve třídě nazvány mým jménem!

Nějak se s podobnou vlohou člověk vyrovnat musí. Naučila jsem se některým postupům, jak nedat okamžitě najevo, že mé momentální podivné chování opravdu není úmyslná schválnost. Jsem prostě jenom tak rozvážná, právě jsem se nad něčím důležitým zamyslela, mám starosti, něco zkouším, zprudka mě rozbolela hlava, špatně jsem spala…

Zatímco normální člověk sedne a začne soustředěně pracovat, já musím v hlavě shánět do houfu ovečky – fragmenty bůhvíčeho. Pak osmkrát vstanu, přecházím, zkouším, jestli hlína v květináči není suchá. (Mimochodem: V penzionu jsem po vstupu do pokoje odhodila tašku a zalila jsem, sama ještě v kabátě, kytky ve dvou květináčích. Hlína byla úplně přeschlá! Že jsou květiny umělé, jsem zjistila před odjezdem, když jsem chudinky chtěla zalít do zásoby.) Dnes už i tato snaha vyhnout se okamžité práci má svůj odborný název. Vždyť já jsem nemocná! Kdybych to věděla dřív, mohla jsem chodit na terapie, žádat všude pochopení… Takže: roztržitost, nesoustředěnost, prokrastinace. Kdepak, při takovém souběhu nedostatků, hotové polymorbiditě, která poznamenává moji výkonnost, se mnou ten socialismus zvítězit nemohl a kapitalismu se to také nepovede! (Jestlipak už se dostalo z nejhoršího to zadýchané děvčátko - prodavačka z olomoucké samoobsluhy na rohu Dolního náměstí, když za mnou před mnoha lety běžela pořádný kus, až k Neptunově kašně, jen abych jim vrátila prázdný košík? Vzpomíná, jak jsem nechtěla pochopit, o co jí jde?)

Pan doktor ve Vesničce mé střediskové je aspoň sympaťák. Už ho všichni znají a jeho chování nikoho nepřekvapí. Také já jsem byla na nejlepší cestě k podobné proslulosti. I ty sympatie by se třeba dostavily. Jako podstatně mladší jsem si několikrát zabouchla byt a klíče zůstaly uvnitř. Od té doby jsem věděla, že prodejna zeleniny i mlékárna mají kvalitní štafle. Protože paní prodavačky, Věruška i Maruška, opakovaně a dobrovolně prolézaly okénkem do mé koupelny, aby mi zevnitř otevřely. (Bydlela jsem naštěstí ve zvýšeném přízemí.) Naposledy se mi to přihodilo v chladném březnu, čtrnáct dní před narozením děťátka. Klábosila jsem u vchodu s listonoškou, dveře bytu zavřené. Oknem bych se už dávno neprotáhla. Na sobě jsem měla rozevláté široké šaty s krátkým rukávem. Od té doby si vždy vybojuji, aby u dveří byla obyčejná klika – což neradi vidí pojišťováci. Riskovat umrznutí nebudu.

To ovšem není všechno. Na první pohled by si někdo mohl myslet, že jsem obětí domácího násilí. Ale není tomu tak. Věčně popálené a pořezané ruce jsou nejviditelnějším důkazem, že také peču a vařím. Jednou za čas je nutné odsunout sporák a vybrat náčiní a nádobí, které se za ním nějak svévolně nebo ze strachu nashromáždilo. Hleďme, hleďme, co já tu všechno mám. A to jsme se nedávno kvůli ztracené pánvičce pořádně chytli. O nožích vím, ty jsou tady vždycky spolehlivě schované. Žádný z nich nemá špičku. Pro mne jsou totiž všechny víceúčelové. Slouží k otvírání lahví, sklenic, jindy zastanou šroubovák…

Při práci u kuchyňské linky se pokaždé zarazím, když se ukáže, že jsem právě dokončila nějakou činnost.  Tuto neděli to bylo naklepávání řízků. Kostky masa byly velké, každou jsem tedy ještě jednou překrojila. Nad růžovou hromádkou jsem stála bezradně. K čemu je tady vedle strouhanka? Já jsem zkrátka ten původní plán změnila – zněla verze pro vnější svět. Na co jsem při práci myslela, neprozradím do smrti smrťoucí. Připočtěte k tomu, že dostávám horečku, když vidím návody a recepty všelijaké – nečtu! Další chorobný rys. Okolí už přijímá s tupým klidem mou marnou, vzteklou snahu zvýšit hlasitost večerních zpráv pomocí mobilu. Kousnout do televizního ovladače se mi už také podařilo, protože u televize jím, a to někdy i to, co je k jídlu určeno. Doma se dá leccos ututlat, navíc se tam rozhodně netěším přemíře pozornosti. (Mezi námi, chválabohu za to.) Venku je to horší. Když si ještě představíte pomalé, nekoordinované pohyby – v současnosti jsou zoufale nešikovní lidé utěšováni diagnostikováním špatného svalového tonusu nebo čeho – je o zábavu postaráno.

Ještě jedné zvláštnosti se nemůžu zbavit. Mám nepřekonatelné puzení chodit zkratkami. Řeky, rybníky a potoky mě vážně štvou. Přicházím domů s botami obalenými blátem i v nejkrásnějším počasí. Jenom jednou se mi taková zkratka nevyplatila.  Spěchala jsem na velmi slavnostní akci, v novém kostýmu, v nových lodičkách. Bylo krásné jarní počasí. Za takového rána se přece musí chodit přes louku, i kdyby tam žádná nebyla! Cesta byla inspirativní, povznášející. Škoda ji vůbec nazvat jenom cestou! Svěží tráva před pokosením, jitřní rosa, kytky si kvetou, čisté modré nebe nade mnou.  Jen ty lodičky se rozlepily po příchodu na místo, kde mě čekala, ó hrůzo, dokonce i nějaká veřejná promluva. Rozlepily, rozložily, rozloučily se. Nohy špinavé až po kolena jsem si stihla včas umýt. A kudy jsem asi tak šla příště? Ale to už jsem si v tašce nesla boty na přezutí.

Kdysi jsem věřila, že až vyrostu a budu si vydělávat, automaticky se stanu dámou. Brzy a definitivně jsem jednou provždy pochopila, že samo to nepřijde a že na to nejsem ten správný typ. Ani přes veškerou snahu vyjít z domova elegantně oblečená a leckdy dokonce i upravená. Děje se mi to, co jiným ženám ne: můžu mít na sobě sebelepší kus oblečení, určitě se objeví nějaký defekt. (Nebo dostanu drahý svetr a zrovna ten si obleču vzorem, který patří dopředu, dozadu. Až doma zjistím, proč se ty baby tak pohihňávaly. Moje punčocháče jsou vždycky z výjimečně těkavého materiálu.) Nebo se něco nemilého, zpravidla komického, přihodí.

A jak by se také nějaká důstojnost příznačná pro dámu mohla dostavit, když např. jdu z práce – zkratkou. Všude je sucho, jen na kopci, kde se sáňkovalo, se blyští ledový svah. Ušetřím nejmíň dvě minuty, když to vezmu -  šikmo svahem se říká, že?  Po vstupu na led jsem si to už nemyslela. Nemohla jsem nahoru, dolů, vůbec nikam. Přede mnou okna celého sídliště, tak šikovně postaveného, aby ze všech domů bylo vidět přesně na kopec. Záviděla jsem těm za záclonami. Jak tu podívanou, tak pocit pevné půdy pod nohama. Stála jsem strnule. Nikdo nezavolal sypače, ani hasiči nepřihoukali.  No, nezbylo, než si sednout a sjet. Přímo po svahu. (Také.) Bylo to k vzteku. Protože moje situace neumožňovala jiný způsob přemístění, a všude okolo byl krásný pohodlný terén.

Když přišlo léto, na stejném kopci jsem klela, co mám s kolenem, že tolik napadám při chůzi. Nelžu! Jedna bota bez podpatku, druhá s podpatkem. Žádný ulomený podpatek. Boty z úplně rozdílných párů! Odkulhala jsem zpátky domů, tvář zkřivenou bolestí, aby si lidi nemysleli.

Blízcí se nediví ničemu.  Kombinací nesoustředěnosti a mizivé schopnosti orientace vznikají kdekoli takové situace, že vycházím raději sama, abych ostatní i sebe uchránila aspoň zbytečných diskusí, věčných tragických vzdechů i návalů bezmocné zlosti. Takže si poslední dobou venku u řeky, skloněná přes zábradlí, povídám jen s nutrií, která tam bydlí a pravidelně připlouvá k mělčině u břehu a prohlíží si mě. Chudák.

Jen mám strach, že zapomenu na ceduli, která u schodů k vodě hlásá, že „Vstup na břeh pouze na vlastní nebezpečí.“ Vousatá nutrie má pochopení pro to, že jsem zjistila teprve po mnoha a mnoha letech, že existuje něco jako platové třídy – když nemůžu výši svého platu ovlivnit, proč se mám zatěžovat takovou věcí? Že teprve docela krátce vím, co znamená zkratka SIPO. Že jsem jako jediná zůstala zavřená v budově během požárního cvičení a pak jsem se na poradě potichu bavila závěry o tom, jak bezchybně jsme zvládli evakuaci. Už se mi povedlo zůstat v téže budově zamčená před vánočními svátky. To bylo horší, protože čas mobilů ještě nenastal, okna byla vysoko a přístup k telefonům nebyl možný. Ale to je na jiné povídání.

Nepochybuji, že mnoho veselého mě ještě čeká. Zdůrazňuji, že nevlastním a nebudu vlastnit řidičský průkaz! A to ani v případě, že bych se strefila tam, kde se prodávají losy, a vyhrála peníze na auto. Můžete jezdit.

P. S.: Uvedla jsem pouze ty zážitky a skutky, které jsou publikovatelné.

06.03.2014, 00:00:23   Publikoval Luciferkomentářů: 25