Neviditelný čert

Jak konstatuje Jiří Dědeček v doslovu ke knize lékaře Jaroslava Pichlíka Indikace k ústavnímu léčení, ve Slovníku českých lékařů-spisovatelů najdeme přes pět set jmen. Říká, že Jaroslav Pichlík píše nemilosrdné příběhy nemilosrdným jazykem. Tento teplický lékař je podle slov jeho kamarádů Vladimíra Mišíka a Jaroslava Olina Nejezchleby poněkud neortodoxní. Píše např. recenze o rockové hudbě. A o nové době soudí:

Všichni jsou hodný a krotký, protože nikdo neví, co bude zejtra. To tenkrát jsme měli ten socijálismus forever a nikam níž se v podstatě spadnout nedalo… Ona stačí ta rychlost, se kterou vypuzují své výrobky madony z řad nepřizpůsobivých… V našem vezdejším, i když zatím moc se nedařícím kapitálismusu, kdy se musíme daleko víc starat sami o sebe, nejsouce determinováni, opečováváni, přebalováváni, kolébáni a chlácholeni Velkým Bratrem a přidruženými bratranci a švagry, je výsledný tlak na čtvereční centimetr každé hlavy přinejmenším stejný jako tenkrát. Přičemž alkoholická nebo jiná relaxační vzpruha už není berličkou, nýbrž hřebíkem do existenční rakvičky…

A z Pichlíkovy poezie, se vzpomínkou na Činoherní studio v Ústí nad Labem, cituje:

Stella

Sajrajt Blues

(severní Čechy 80)

Venku je zase humus

chce se mi z toho blejt

Zvolna si chystám funus

Tady se nedá bejt

Všichni jsou pořád sťatý

až z toho začlo lejt

Chraňte nás všichni svatý

Tady se nedá bejt

Osmahlej týpek prudí

Nadělám z tebe prejt

nebo telecí hrudí

Tady se nedá bejt

…

Z nadějnejch životních konstrukcí

nezůstal ani nejt

Všecko se zvrtlo v destrukci

Tady se nedá bejt

Vedeme jenom v potratech

(dali nám na to glejt)

a v kosočtvercích na vratech

Tady se nedá bejt

Až naprší (Úryvky ze sci-fi povídky)

Všude byly louže. Malé, větší, střední, obrovské a největší. Na některých nic zvláštního nebylo, jiné měly kromě své (tedy vodové) barvy ještě jakýsi opalizující přídech, jako kdyby je někdo opatřil šedou metalízou, tu a tam s nepravidelnými šlehy do ruda. Skoro nikdo si toho nevšiml, a pokud přece, přikládal to odrazu zapadajícího slunce nebo prostě takovému tomu divnému světlu, co občas je a všelijak se láme v loužích. A v loužích se zatím lámal chleba.

Od doby, kdy sem dorazili, uplynulo asi dvě a půl jejich časové jednotky. Za tu dobu se uskutečnila ani ne třísetina oběhu zdejšího slunce. Byli poměrně rovnoměrně roztroušeni zhruba po čtvrtině povrchu planety. Splynuli s tou hmotou, která se tu tak hojně vyskytovala a skupenstvím tolik připomínala to jejich. Jenom byla trochu řidší… Kroužili předtím po dobu několika otoček planety v dostatečné vzdálenosti od ní a čekali, až se tahle materie začne vytvářet v nejnižší vrstvě jejího plynného obalu a poté padat dolů k jejímu povrchu. Z předchozích pozorování věděli, že se to stává v nepravidelných intervalech, ale v této fázi oběhu na této části glóbu poměrně často. Konečně to vyšlo a mohli se nenápadně smísit s tím, co se tady vyskytovalo běžně, a nevzbudit tak nežádoucí pozornost.

Teď čekali, co bude. Spojení prostřednictvím kolektivního souvědomí fungovalo nezávisle na atmosférických poruchách, které tu zrovna vládly. Byli tu všichni dohromady, i když rozděleni do tisíců sekcí. Věděli o každé své části zcela přesně a v každé chvíli, nemuseli si mezi jednotlivými odřady vysílat ani se jinak dorozumívat, jak tomu bylo třeba mezi jejich výsadkem a domovskou planetou, vzdálenou milióny délkových jednotek. Ve zdejších podmínkách, při tak zanedbatelných vzdálenostech mezi jednotlivými částmi celku, zajišťovala společná mysl okamžitě povědomí o všem, co bylo třeba registrovat…

Výsledky předchozích výzkumů a pozorování naznačovaly, že by tu život měl být. A ono se na mnoha místech skutečně dělo ledacos, co pro to svědčilo. Někde občas jejich formaci zcela nečekaně rozrazila cizí entita zvnějšku. K té při tom přilnula část zdejšího materiálu, který používali pro své maskování a se kterým se svezla i část jejich společné existence, takže byla onou neznámou silou přemisťována tak dlouho, dokud vlivem zdejší gravitace neopadala. Někdy byly takto partikule dislokovány do dost odlehlých míst, ale to nevadilo. Pořád to nebyly takové vzdálenosti, aby to nějak narušilo synergii jejich postupu. Ten podle globální úvahy, která bleskla všemi fragmenty ve chvíli přistání, spočíval zatím ve vyčkávání, pozorování, průběžném zpracovávání a vyhodnocování výsledků. Jestli tu byla nějaká živá hmota, pak nebylo zatím jasné, zda zaregistrovala jejich přítomnost, a pokud ano, jestli na ni bude nějak reagovat. A hlavně jak.

Zmíněná nepravidelná vyrušení byla často provázena současným elektromagnetickým vlněním v nejbližším okolí, a to hned v několika frekvenčních pásmech. Pohyblivá hmota, se kterou přicházeli bezprostředně do styku, byla někdy s jistotou syntetická, bez reakce na jakýkoli podnět, který by měl u živého organismu vyvolat odezvu. Jindy a jinde šlo téměř jistě o kontakt s organickou hmotou, která se při dotyku aktivně stahovala, prohýbala, měnila teplotu i profil povrchu, někdy i vztyčovala jakési tenké výhonky. Kontakty tohoto druhého typu byly tím častější, čím víc se místo styku blížilo rovníku planety.

……

To však nebyly jediné modely střetů se zdejším prostředím a jeho reáliemi. Někdy jejich souřad porušil vpád zcela odlišného druhu. Tady snad muselo jít beze všech pochyb o živý objekt. Všechny tyto kontakty si byly podobné – cosi se vřítilo do jejich organizované formy, kterou tím pádem rozhodilo do různých stran. I potom objekt těkal z místa na místo, nabíraje na sebe víc a víc jejich zdejší hmoty… Pozorovaný objekt přitom vydával v rychlých krátkých sériích vlnění o velké amplitudě. Když na sebe nasbíral větší množství liquidního materiálu, přemístil se do určité, většinou zanedbatelné vzdálenosti od místa setkání a prudkým otřásáním se všeho zbavil.

……

Zaznamenali však i opačné procesy. Některé živoucí jednotky všech zjištěných typů naopak do jejich solubilního systému přidávaly vzhledově zhruba srovnatelný materiál ze sebe samých. To pak bylo kromě jim známého vlnění provázeno ještě dalšími úkazy, šířícími se jen v bezprostřední blízkosti takového objektu, pro něž neměli pojmenování ani patřičné analyzační vybavení. Zřejmě se ale nejednalo o nic, co by mohlo jejich podstatě uškodit.

……

Po posledních testech, jejichž výsledky byly zpracovány a vyhodnoceny ve vzdáleném ústředí, přišel povel vyjadřující ústřední vůli jejich systému:

Ukončit misi a zahájit návrat!

Zdůvodnění:

… Vyhodnocení všech poznatků výpravy, shrnuté centrálním mozkem, potvrdilo, že život zde skutečně existuje. Jeho formy jsou však dosud na stupni odpovídajícím stavu, jaký byl v našem vlastním planetárním systému zhruba před čtyřmi sty otoček naší galaxie.

Základním kritériem, svědčícím o nízkém stupni vývoje, je absence souvědomí systému. Veškerá živá hmota zde existuje ve formě jednotlivých, oddělených, na sobě zcela nezávislých jednotek, které postrádají schopnost dokonce i telepatie, natož vyšších druhů komunikace. Takto vyhraněné jednotlivé organismy se mezi sebou dorozumívají pomocí k tomu uzpůsobených orgánů, jimiž vydávají vlnění ohebné v atmosféře planety. Jde o primitivní, nesmírně nepraktický a pomalý způsob komunikace, jímž se vyznačují nejnižší stupně inteligentního života. Synergie činnosti vzdálených živých objektů je prakticky vyloučena, nebo v nejlepším případě neúnosně zpomalena. Vše živé je zde rovněž závislé na pravidelném častém přívodu určitých látek a neméně důležité je i opětné vypouštění produktů jejich zpracování. Rozdělení kteréhokoli živého organismu na dvě nebo více částí končí v tomto světě téměř vždy vzápětí jeho nevratným zánikem, tedy pro vyšší stupně rozumného života naprosto nepřijatelná a vlastně nepředstavitelná alternativa. O způsobu rozmnožování zdejších organismů nebyly během této mise získány žádné informace, ale tato otázka je současně vzhledem k výše řečenému pokládána za nepodstatnou.

Centrální úvaha vede k rozhodnutí, aby návrat do této hvězdné soustavy nebyl realizován dříve než za čtyři sta otoček zdejší galaxie. Do té doby bude asi přínosnější pátrat jinými směry, v nichž se nacházejí planety vzbuzující naději na existenci vesmírné inteligence.

……

Opilec Janeček, zřízenec ze špitálu v lázeňském městečku, se vracel po jedenácté večer z hospody U Venci. Nehodlal dnes svou vzácnou přítomností ozdobit žádnou dámskou ložnici. Měl „nakoupíno“ svých čtrnáct pivíček a byl rád, že se motá aspoň zhruba směrem, kde tušil domov. Když byl asi v polovině cesty, zvedl se najednou vítr. Nic moc, spíš jen takový vánek, nebylo ho moc cítit, spíše slyšel šelestění stromů… a najednou se louže, kterou se zrovna chystal rozmáchle překročit, běhen tří vteřin nějak zúžila, nadzvedla a vycucla do vzduchu. Jako kdyby ji někdo vyluxoval. Na nebi něco na moment zastínilo Měsíc, který byl skoro v úplňku. Kolem bylo najednou skoro sucho, třebaže dosud musel pořád dávat pozor na ty zatracený louže.

Na podivný jev vzápětí zapomněl a z paměti ho vydoloval až druhý den, když v rádiu a televizi hlásili podobná pozorování od dalších lidí. Byla z toho ve Zprávách i minibeseda, na kterou pozvali i odborníka na UFO a přidružené jevy. Ten se jim samozřejmě vysmál. Všechno se dá zdůvodnit omylem při pozorování, meteorologickými optickými klamy, hejny ptáků, oblaky prachu atd., atd.

Vypnul to a šel do hospody. Tam začal vyprávět, co se mu včera stalo, co viděl na vlastní oči, a že to žádný klam být nemohl. Smáli se mu taky. („A kolik že jsi měl těch piv? Ahá – nojójó, ty vole, hehehe!“) Nemělo cenu se s nimi hádat. A taky proč… Dal si pivo, ten den třetí, k tomu ferneta a mávl rozšafně a velkoryse rukou: „ A dyť je to jedno, né? Co z toho! Napijem se – co vypijem, to nám nikdo nevezme…!”

Zdroj: Pichlík, Jaroslav: Indikace k ústavnímu léčení, Galén, Praha 2013

14.04.2014, 00:00:12   Publikoval Luciferkomentářů: 30